Přestaň přemýšlet, prodávej

Je možná banální začínat text o nějaké knize informacemi o jejím autorovi, v případě Megasmutné pravdivé lovestory (Super Sad True Love Story, 2010) to ale možná není od věci. Takže: Gary Shteyngart je americký židovský spisovatel, který se narodil v Leningradu a původně se jmenoval Igor. Mluvit o vykořeněnosti židovského a imigrantského osudu, o tom, že vede k zmnožení perspektiv a tak podobně, je ovšem banální neméně. Nějak si ale nemohu pomoct, mám dojem, že na tom něco bude a že právě tahle zkušenost Shteyngartovi umožňuje psát tak, jak píše. Po takhle banálním úvodu už není problém dodat, že kniha je autorovým třetím románem, že ten první byl inspirován jeho pobytem v Praze a že každému z těch tří se dostalo nějaké ceny nebo aspoň zařazení na seznam nejlepších titulů v daném roce. Moc dobře nám to nezačíná…

Jedna strana, jeden národ, jeden Bůh

A dobře to nezačíná ani pro devětatřicetiletého Lennyho Abramova, hrdinu Megasmutné pravdivé lovestory. Ten se po delším pobytu v Itálii chystá k návratu do Spojených států, a protože Amerika už není, co bývala, musí absolvovat prověrku Americké repatriační agentury (ARA), což v reálu znamená nemilosrdnou šikanu od interfaceu v podobě elektronické vydry. V Itálii byl Abramov pracovně, když sháněl FIPERINy – fiskálně perspektivní individua, která by se mohla zapojit do programu indefinitní prolongace života. Stručně řečeno, Lenny je obchodník s nesmrtelností, i když nijak zvlášť úspěšný. Během ­svého posledního večera v Římě se pak seznámí s Eunice Parkovou, o patnáct let mladší korejskou Američankou, stráví s ní večer, provede jí cunnilingus a zamiluje se do ní.

Příběh Megasmutné pravdivé lovestory se odehrává někdy mezi lety 2030 a 2040 a její svět je naším světem dotaženým do krajnosti. Nebo možná spíš do důsledků. Spojené státy jsou chudnoucí země, fašistická diktatura kapitálu, která postrádá kapitál. Vládne tam Bipartita, která milosrdně ukončila iluzorní rozdíl mezi demokraty a republikány, a heslem doby je „Jedna strana, jeden národ, jeden Bůh“. Země vede neúspěšnou válku ve Venezuele, zatímco v newyorském Central Parku stanují chudí, dolar nefixovaný na jüan nemá žádnou cenu, Čína a Norsko mají v moci americký dluh a v Rusku leží Putingrad. Přestože na ulicích jsou checkpointy ARA a člověk si musí hlídat svůj finanční status, příslušníci vyšší střední třídy, ke kterým patří díky práci ve fabrice na nesmrtelnost i Lenny, žijí v relativním blahobytu. Když se z něj a Eunice stane pár, dokáže vcelku bez problému uspokojovat její požadavky, i když si je víceméně dobře vědom, že jsou jen paradoxním projevem doby, v níž spotřeba je diktátem, módní trendy existenciální záležitostí a otázka, zda je to normální, se sotva setká s pochopením.

V moci äpärätu

Svět Megasmutné pravdivé lovestory určuje její jazyk. V románu se střídá deníček staromilského Lennyho, podivínského už jen zálibou v papírových knihách, a Eunicina komunikace na GlobalTeens – kombinaci Facebooku, YouTube, Googlu a nákupního střediska. Úpadek amerického impéria naprosto samozřejmě doplňuje hédonistický život v éře digitální komunikace, sebeprezentace na síti, sexu, korporací a elektrofašismu. To vše se kondenzuje do äpärätu, přístroje, který se liší od našich mobilů jen mírou bezprostřednosti vzájemného propojení a významem pro identifikaci a kontrolu jednotlivce (hned na začátku románu je individuum bez äpärätu zatčeno ARA). Postavy Megasmutné pravdivé lovestory tak vlastně žijí ve dvou světech. Vedle depresivní totalitní Ameriky stojí zářící a barevný svět v äpärätu – jak říká Lenny: „Svět, který potřebovali, byl na dosah ruky, blikal a pípal a žádal si veškerou jejich sílu a pozornost.“

Právě skrze Lennyho vstupujeme do světa románu, protože na rozdíl od Eunice, komunikující v teenovském newspeaku připomínajícím jazyk Mechanického pomeranče, je Lenny literárním stvořením. Natolik, že ho musí jeho šéf a mentor Joshie důtklivě nabádat: „Musíš přestat přemýšlet a začít prodávat.“ Neurotický a nejistý stárnoucí intelektuál je typickou postavou americké židovské literatury. Do jejích charakteristik spadá i Lennyho obsese smrtí a propletenec lásky, nenávisti, pečovatelství a útlaku ve vztahu k rodičům, chudým ruským Židům, kteří do Ameriky přišli hledat lepší svět. Téma imigrantů rozehrává Shteyngart nejen v případě Lennyho, ale i Eunice, jejíž rodiče odešli pro změnu z Koreje, která je „teď bohatší země než Amerika“. Zatímco u Lennyho jde přizpůsobování se světu na vrub obavám z vlastní smrtelnosti, ­Eunice naopak bojuje s tím, jak tradiční rodinné hodnoty korejských křesťanů pronikají jejím životem amerického teenagera­spotřebitele.

Apokalypsa a my

Shteyngartův román je v prvé řadě satira, a to velmi zdařilá. Dokonce natolik, že při jeho četbě občas mohou přijít na mysl Poslední chvíle lidstva (1918, česky 2006) Karla Krause. A co je důležitější, Shteyngart z toho srovnání nevychází nijak špatně. Užívá přesně těch prostředků, kterých by dobrá satira měla používat – dovádí do důsledků a do krajností to, čemu se chce vysmát, co chce pranýřovat a co si zaslouží, aby na to bylo útočeno, aniž by to působilo absurdně nebo přepjatě. Svět jeho románu poznáváme až příliš dobře. Je to svět wellness, fitness a zdravé výživy, svět kultu mládí a života on­line a také svět porušování lidských práv ve jménu svobody a kapitálu diktujícího čím dál roztřesenějším a nejistějším rukám národních států. A v neposlední řadě také svět, kde vydělávání peněz je stejně nutná strategie vlastního přežití, jako starost o poměr mezi špatným a dobrým cholesterolem.

O Megasmutné pravdivé lovestory (a snad je teď možné poznamenat, že původní název Super Sad True Love Story ve svém staccatu ještě více odpovídá jazyku románového světa) by se dalo jistě mluvit jako o dystopii. Ale vzhledem k tomu, jak je román vystavěn a jaké je jeho téma, je možná zajímavější uvažovat o jiném žánru, totiž o apokalypse. Na to, aby se mohlo jednat o dystopii, je nám svět Megasmutné pravdivé lovestory možná až příliš blízký. Apokalypsa sice má svá znamení, pokud si jich ale nikdo nevšímá nebo je všichni považují za víceméně bezvýznamnou součást všedního dne, může být hned za rohem. Nebo ještě hůř, mohla už proběhnout, aniž si toho kdo všiml, protože jsme přišli o schopnost vyvinout ten správný druh pozornosti. Jak na jednom místě říká Eunice: „Nikdy jsem se pořádně nenaučila číst texty. Umím jen skenovat a hledat v nich informace.“

Autor je publicista.