Tak jsme se dočkali. Bohuslav Sobotka a jeho koaliční partneři ukončili povolební martyrium – poté, co už před Vánocemi podepsali koaliční smlouvu a připravili personální složení nové vlády. O tom jsme byli informováni dostatečně. Podívejme se nyní pro změnu na celou věc z hlediska protestů proti neoliberálním reformám v posledních letech.
Když se mluví o prioritách nové vlády, na prvním místě stojí proklamace o zlepšení podmínek pro podnikání, o udržitelném růstu, o tvorbě pracovních míst a boji s chudobou. Dále se dozvíme, že se vláda zavazuje provést inventuru a rekonstrukci státu, v čemž někteří mohou ucítit hořkou pachuť, spojenou s tím, že požadavky, jež byly základem občanskoodborářských protestů, nyní v osekané podobě jako ingredienci užívají jiní.
Klíčová je nicméně otázka daní. Především ta totiž dnes rozhoduje o tom, zda bude vláda reálně schopná řešit, co si předsevzala, a také jakým způsobem. Koalice se rozhodla v roce 2014 nedělat žádné změny. V dalších letech chce snížit sazbu DPH na léky, knihy či pleny a zrušit koncept superhrubé mzdy zavedením druhé sazby daně fyzických osob. Přesto chybí jasná, systematická a levicově orientovaná revize daňového systému, která by počítala se skutečnou progresivitou a se zvýšením korporátních a firemních daní. Právě to je přitom nejdůležitější, neboť jde o způsob, jak narovnat dělbu prostředků, která se stále příkřeji odvrací od strany práce směrem ke kapitálu.
U většiny levicově orientovaných návrhů na změny se navíc často objevuje zajímavá douška, pravící, že dané opatření bude konkrétně nastaveno tak, aby bylo rozpočtově neutrální. Jako by si sociální demokraté nechali do koaliční smlouvy vložit kostlivce, který ožije při každém náznaku levicovosti a bude působit v protipohybu. Zároveň je v koaliční smlouvě nebezpečně mnoho prostoru věnováno výrokům o šetření ve veřejném sektoru, který je již dnes výrazně podfinancovaný a v některých případech na hranici funkčnosti, i za ní. Zde už se nastupující vláda nebezpečně přibližuje vládě ODS a TOP 09.
Navíc se stále zřetelněji ukazuje, že Andrej Babiš nejen že nevidí rozdíl mezi byznysem a politikou, ale také se – jak se dalo očekávat – podle toho chová. Skutečnost, že poslanec Babiš mluví na tiskovce ke koaliční smlouvě jako majitel firmy, že nepředstavuje ani tak program vlády, ale spíše investice a okolnosti svého podnikání, svědčí o hluboké změně ve společnosti. Sociální demokraté jen rozpačitě hleděli do země či se překvapeně rozhlíželi kolem sebe, což je nakonec pro jejich roli v éře současného kapitalismu symptomatické.
Do jaké míry hnutí ANO chápe demokracii a politiku jako firmu, se brzy dozvíme – především asi z praxe ministra pro místní rozvoj. Pravicoví politici byli v minulosti za protežování vlastních firem kritizováni, přesto – jakkoli to působí paradoxně – nemůžeme vyloučit, že Babiš a jeho firemní hnutí byli ze stejných důvodů zvoleni. Mezi bývalými politikypodnikateli třeba z ODS (z nichž mnozí skončili v poslaneckých klubech hnutí ANO a Úsvit) a Babišem jsou ale podstatné rozdíly. Pokoutní milionáře nahradil miliardář, který se oproti svým předchůdcům za spojení mezi politikou a podnikáním nestydí. Ostatně, je možné, že Babiše přivedla do politiky především netrpělivost s nedostatečnou schopností pravice přímočaře a efektivně prosazovat zájmy byznysu.
Jak budou vypadat konkrétní kroky nové vlády, se zatím dá stěží předvídat. Již z koaliční smlouvy je ovšem vidět, že sociální demokraté stále nechápou, že neprosadit téměř nic levicového a dokonce ani téměř nic ze svého programu do priorit vlády je prostě problém. V zakřiveném prostoru sice nelze dělat přímky, jak říkala Simone de Beauvoir, avšak podřídit se myšlence zakřivenosti tím, že rovnou budu rýsovat hyperboly, je věc jiná. Sociální demokraté měli trvat na tom, že koaliční smlouva a později vládní prohlášení mají formulovat pouze styčné body pro toto volební období. Vše ostatní by bylo možné nechat otevřené pro politická jednání v poslanecké sněmovně. Dohoda v podobě, v jaké byla uzavřena, prostě nemůže fungovat jinak, než že bude upozaděna politika jedné ze stran. To, že v éře intenzivního kapitalismu potáhne za kratší provaz levice, je zřejmé. Anebo že by o program nikdy nešlo?
Autor je sociální teoretik.