Testování konzumu

Britsko­srílanská umělkyně známá pod zkratkou M.I.A. je žena bojující na mnoha frontách. Ani ji, ani její tvorbu nelze představit jednoduchou charakteristikou. Uvedení jejích hlavních aktivit si žádá celý výčet: Mathangi Arulpragasam je zpěvačka, rapperka, producentka, DJka, aktivistka, malířka, designérka, filmařka, fotografka, módní návrhářka, modelka. Mnohé z těchto činností si jako koníček oblíbí leckterá hudební celebrita a dokonce ani to, že někoho baví tolik věcí najednou, není nijak zvlášť pozoruhodné. Zajímavé je spíše, že v případě M.I.A. se většina těchto aktivit nějak odráží v její hudební tvorbě.

V žádném z oborů, kterým se věnuje, není M.I.A. zcela dokonalá. Pokud bychom je probírali samostatně, u každého bychom došli k závěru efektní povrchnosti. Pokud se však podíváme na její dílo jako na výsledek eklektického míchání různých, často protichůdných elementů, rozpoznáme v synkretické tvorbě této mnohostranné umělkyně něco, co je v současné popkultuře zcela nezastupitelné. Její alba, v nichž se mísí hip hop s alternativním rockem, rave s hudbou Středního východu, elektro s reggae a angažovaný anarchopunkový přístup s povrchním popovým efektem, nejsou výsledkem tvůrčí schizofrenie. Pokud je namístě nějaká diagnóza, je M.I.A. spíše hyperaktivní. Jak ukazuje i její poslední album Matangi, pro svou tvorbu přijímá maximální množství motivů a výrazových vrstev a z tohoto chaotického vesmíru pak vytváří místo pro svébytný ženský pop současnosti.

Bojovnice z Elle

M.I.A. chce být ženou z obálek Vogue nebo Elle. Touží být kráskou, jejíž boky i nohy vzruší chlapce a dívky po celé zeměkouli. Její ambicí je však také pozice originální a radikální umělkyně, která odmítá zavírat oči před politickými problémy současnosti (jak je patrné z její charitativní činnosti, jejího postoje k občanské válce na Srí Lance i z jejího stanoviska ke kauze kolem WikiLeaks, jíž věnovala mixtape). Velmi nadsazeně by se snad dalo říct, že M.I.A. je Julianem Assangem, Kate Moss a Lydií Lunch v jednom balení.

Inspirativní kolizi těchto rolí se pak snaží v komprimované podobě přenášet do svých skladeb. Ty jsou na první poslech tvrdé, hlučné, mnohdy těžce poslouchatelné. Pokud však posluchač tento zvukový design přijme, objeví v něm melodie, jež jsou svou líbivostí mnohdy až banální. Pod progresivním zvukem se tak skrývá neobyčejně chytlavý materiál. Velmi specifickou vibraci pak umocňují texty, které jsou ironickými slogany, komentujícími obvykle – ale pokaždé s jinou mírou explicitnosti – společenský nebo politický kontext života utečenců v globálním světě. Tato lehce stravitelná angažovanost je podána vždy bez patosu a se stejně tak rebelantským jako svůdným „holčičím“ cynismem, díky němuž M.I.A. v současnému rapu zaujímá podobné postavení, jaké v punku měla Ari Up, jejíž tvorba se rovněž vyznačovala eklektickým novátorstvím, nebo Poly Styren, jejíž skladbu Germ­Free Adolescents kdesi M.I.A. zmínila jako ideální karaoke písničku.

Vše, co M.I.A. dělá, je postaveno do maximálně subjektivní roviny. Přestože texty jejích skladeb upozorňují na těžkou životní realitu emigrantů v Londýně, nikdy nesklouznou k poloze moralizujícího komentáře. Atraktivita jejího stylu je založena právě na tom, že její aktivismus je výlučně emoční tenzí. Při poslechu aktuálního alba Matangi je však nutné konstatovat, že tento rozměr její tvorby je na lehkém ústupu, přestože je stále jasně zřetelný. Nicméně takový manifest, jakým byla skladba Born Free z předchozí desky, na novince nenajdete.

Drzý obchod s mainstreamem

V současném hudebním mainstreamu zpravidla dostávají prostor předem ověřená schémata. M.I.A. je ovšem dobrým příkladem platnosti teze, podle níž dobře zvolený marketing dokáže mainstreamovému publiku prodat hudbu nemainstreamového charakteru. Bez výhrad přijímá diktát hudebního showbusinessu. Nemá problém vystoupit v komerčních show s Madonnou či kdekoli zapózovat jako modelka. Moc dobře si totiž uvědomuje, že jako populární, možná lehce bulvární osobnost prodá svou hudbu snáze než z pozice alternativní hudebnice. Tento její obchod s hudebním mainstreamem však není třeba hned odmítat. Je to ukojení dvojí tužby – být na obálkách časopisů a skládat hudbu, kterou uslyší hodně lidí, i když se její autorka nepodřídí průměrnému vkusu.

M.I.A. se přitom nijak nezříká cynismu. Před čtyřmi lety například na svůj singl XXXO nalákala předplatitele, kteří pak dostali do ruky „album“, jež ve zbylých tracích pouze hlasitě vrzalo a skřípalo. Ve svých hrách s hudebním průmyslem ale M.I.A. vždy nevítězí a v ambici stát se slavnou popovou zpěvačkou je přece jen o něco méně úspěšná než v dráze originální umělkyně. V poslední době totiž dostala od mainstreamu za svou drzost dvě facky – první jí byla uštědřena vydavatelstvím, které opakovaně odkládalo vydání její poslední desky, druhou pak obdržela od publika v podobě slabších prodejů.

Podtón autentičnosti

Jako hudebnici ji láká koncept popového kosmopolitismu. M.I.A. ve svých skladbách stále vychází z tribálních beatů worldmusic, které definovaly její ranou tvorbu. Současně ale nezastírá sympatie k dnešní euroamerické taneční hudbě a americkému rapovému undergroundu.

Aktuální deska Matangi by mohla být reklamou na lehkomyslnost, spontánnost, živelnost. Současně však dokáže vyvolat dojem, že se ve skladbách děje něco zásadního, co zdaleka přesahuje exoticky rozjetou rapovou party. Tuto intenzitu vyvažují melodické prvky čistého popu, ovšem i v těchto přístupných momentech písně zní jako produkce někoho, kdo má potřebu mluvit sám za sebe. Jako by M.I.A. svou novou deskou testovala možnosti autorského vkladu v rámci ryze spotřebního konceptu. Ani tam, kde se otevírá vstřícně popovým polohám, M.I.A. nesplývá s trendem ženského popu, který si v posledních letech žádá muže přestrojené za ženy – silné hlasy, masivní beaty, neosobní (a o to více sexualizovanou) stylizaci popové bohyně a demonstraci neústupnosti a síly. M.I.A. naopak nenápadně, jako podtón autentičnosti, do hry vrací ženskou jemnost, snad i jistou roztomilost. Stále tak vede boj proti všem, kteří nechtějí tvořit sami za sebe a pro pop pouze pracují.

Autor je redaktor časopisu Živel.