Spojené státy mají pověst země otevřené imigrantům, a tedy i různým kulturám. Stejně tak jsou známy bojem proti rasové diskriminaci. Případ zastřeleného afroamerického mladíka ve Fergusonu přesto znovu nastoluje otázku, jaký je dnes poměr majoritní společnosti k černošské minoritě. Jde o rasismus?
Před nedávnem jsem přiletěl do St. Louis. V místních potravinách mě prodavačka uvítala slovy: „Tuto čtvrť mám nejradši z celého města. Je to tu bezpečné a pěkné.“ A hned dodala: „Nechoďte za Delmar Boulevard, asi deset minut pěšky na sever.“ Za ulicí Delmar totiž začíná chudá černošská čtvrť, kde je to prý mimořádně nebezpečné. Zbývá dodat, že mnohem nebezpečnější než pro náhodného zbloudilce je čtvrť pro mladé černochy, kteří v ní sami bydlí.
Bývalí otroci
Kdybych za Delmar šel a pak pokračoval dál přes několik dalších čtvrtí plných rozbitých oken a prázdných pozemků, dorazil bych k saintlouiskému předměstí Ferguson. Toto jméno teď všichni znají: 10. srpna, den po zastřelení neozbrojeného mladého černocha Michaela Browna městským policistou (viz A2 č. 18/2014), zde vypukly vášnivé pouliční nepokoje a dosud zcela neutichly. Mnozí komentátoři se od té doby ptají, jak je možné, že černoši jsou ve Spojených státech stále nespokojení? Proč se tolik z nich dopouští kriminálních deliktů a vzbuzuje v policistech strach? Proč nežijí jako slušní asimilovaní Američané, zatavení do „tavicího kotle“ novosvětského blahobytu? Otroctví bylo přece formálně zakázáno v roce 1863. Během šedesátých let minulého století schválil Kongres řadu zákonů o ochraně občanských práv. Program takzvané pozitivní diskriminace dodnes dává malému počtu chudých černochů šanci dostat se na univerzitu. Co více by bývalí otroci mohli chtít?
Jak známo, někdejší otrokářské elity po zrušení otroctví udělaly vše pro to, aby si jinými prostředky svoji nadřazenost zachovaly i nadále. V reakci na to se příběhy černošských populací Spojených států začínají rozcházet. Někteří zůstali na jihu, v převážně venkovských oblastech, podobných těm, v nichž dříve bydleli jejich zotročení předkové. Místo rovnoprávnosti je čekal nový systém zákonem hájené segregace a trvalo dlouho, než si svá občanská práva vybojovali. Ve stejné době však jiní černoši ze systému zákonné segregace utekli a osídlili velká průmyslová města, zpočátku především na severu. Přiblížili se příslibu rasové rovnosti – a našli znovu segregaci.
Struska klesne na dno
Afroameričané se přestěhovali za prací, avšak jakmile se zabydleli v novém domově, začal kdysi kolosální průmysl severních měst ustupovat a pak téměř úplně zanikl. Černoši emigrovali do etnicky pestrých multikulturních velkoměst, plných imigrantů z celého světa, avšak potomci imigrantů nechtěli vedle černochů bydlet a dříve živé a prosperující části měst se postupně vyprázdnily. Mnozí mladí Afroameričané bez naděje najít slušnou práci se začali věnovat nelegálním činnostem, někteří z nich například začali obchodovat s drogami. Černoši utekli před starou realitou, v níž byli vnímáni jako lidé tiší, submisivní a letargičtí, a tudíž nehodní pozornosti a respektu. Ocitli se v nové skutečnosti, v níž byli vnímáni jako hluční, chamtiví a nebezpečně aktivní.
Na počátku padesátých let publikoval Ralph Ellison svůj neznámější román Neviditelný (1952, česky 1981), příběh o praktické neexistenci černochů v očích majoritní společnosti. Od té doby se však mnohé změnilo. Obraz mladého černocha z ghetta dnes bije do očí a je ztělesněním buržoazního strachu. Každý chodec, který překračuje Delmar Boulevard, stejně jako každý policista, který hlídá černošské čtvrti a předměstí St. Louis, v sobě tento obraz nosí. Mladý černoch se mu a priori jeví jako potenciální útočník. Každý jeho pohyb si vykládá jako možné ohrožení života kolemjdoucího a veřejného pořádku, a to až do chvíle, kdy se prokáže opak. V dobách staré segregace měl černoch být „na svém místě“. V časech té současné není místo mladého černocha nikde a zároveň je všude. Nikde nemůže být doma, protože ho všude pronásledují ochránci klidu veřejného prostoru, do něhož mladý chudý černoch vstupuje jako vetřelec.
Rasismus ve společnosti existuje nikoli proto, že lidé jsou rasisté. Lidé jsou rasističtí kvůli tomu, že společnost je hierarchicky diferencovaná. I když jsou dnes Američané k projevům rasismu mnohem citlivější než například Středoevropané, nemění to nic na společenském roztřídění, podle kterého byl Michael Brown zařazen do třídy mladých, chudých, a tudíž i nebezpečných černochů z ghetta. Idea „tavicího kotle“ je představou o všezahrnující střední vrstvě. Jenže ani „tavicí kotel“ nedokáže vytvořit společnost jedné třídy, neboť zatímco horizontálně vymazává kulturní rozdíly, obnovuje je vertikálně. Struska buď vyplave na povrch, nebo klesne na dno.
Asimilace, nebo deklasování
První víkend po příjezdu do St. Louis jsem s rodinou navštívil festival kultury řeckých imigrantů, který se odehrával v naší čtvrti. Seděli jsme na umělohmotných židlích a jedli jsme na umělohmotných talířích gyros. Zažili jsme zkrátka ten druh festivalu přistěhovalecké kultury, jaký jsme už stokrát předtím viděli v jiných městech USA. Byl to festival amerických imigrantů se vším všudy – svátek těch, kteří umějí svou kulturu rozpustit v obecním „tavicím kotli“ a několik zbylých kulturních zvláštností nabídnout ve formě atrakce.
Ve Spojených státech se hrdě poukazuje na otevřenost vůči všem kulturám bez rozdílu. Přistěhovalci se stanou americkými občany mnohem snáze než v etnicky definovaných státech Evropy. To je sice pravda, nicméně velká část černochů, jejichž rodiny ve Spojených státech žijí už po staletí, se plnohodnotnými Američany ještě nestala. Americký sen o „tavicím kotli“ je pro většinu černochů noční můrou, a to nikoliv proto, že by šlo o klamnou vidinu. „Tavicí kotel“ totiž představuje ideál homogenní občanské společnosti, která sice přijímá vše, co se rozpustí a smísí, ale netoleruje nic, co je jí cizí. Buď asimilace, nebo deklasování a život na okraji společnosti. Řekové se stali Američany pořádajícími festival řecké kultury. Černoši nikdy nepřestali být černochy a Spojené státy jim to nikdy zcela neodpustily.
Autor je bohemista.