Vidíme problém a jednáme

Čím se vaše organizace Die Agronauten zabývá?

Zabýváme se nejrůznějšími aspekty udržitelného regionálního zemědělství. Spolupracujeme s místní sítí farmářů Regionalwert AG a reprezentujeme evropskou síť Access to Land, což je poměrně nová iniciativa. Funguje asi tři roky, prvotní impuls přišel z francouzské organizace Terre de Liens. Důvod vzniku všech těchto organizací je jednoduchý – všude v Evropě máme problém získat novou půdu pro udržitelné zemědělství, hospodaření v malém měřítku a ekologické zemědělství. Nadto v Evropě zemědělské půdy neustále ubývá, například ve Francii každou vteřinu ubude čtvereční metr. Dochází k tomu hlavně v posledních pěti letech kvůli urbanizaci – půdu zabrala infrastruktura, silnice, železnice, nová výstavba a podobně. Města rostou, žije v nich stále víc lidí, kteří se stěhují z vesnic, a pokud máte okolo Prahy zemědělskou půdu, patrně ji stejně časem převedete na stavební pozemky.

Rovněž dochází k procesu koncentrace, což znamená, že máme stále méně zemědělců, kteří pracují na čím dál větších pozemcích. Zemědělci stárnou a ubývají. Podle statistik je v Evropě více než polovina pracovníků v zemědělství starší než padesát pět let, přičemž celá jedna třetina farem je v držení lidí starších šedesáti pěti let. Evropské zemědělství proto v nejbližších letech čeká velká změna. Je zde potenciál jisté generační obrody, ale také bude nedostatek mladých lidí. Pro potomky evropských farmářů tahle práce není atraktivní – konvenční zemědělství obnáší spoustu práce, odpovědnosti, a přesto má nízkou sociální prestiž. V Německu si sedmdesát procent hospodářů nad čtyřicet pět let není jisto, kdo po nich převezme práci. A přitom mladí lidé, kteří by zájem o farmaření měli, ale nepřicházejí do zemědělství z rodinných hospodářství, mají malou šanci půdu vůbec získat. Často navíc jde o lidi z měst bez zkušeností s hospodařením.

Těchto několik propletených problémů – zvýšené ceny půdy, tlak na její dostupnost a problém s předáváním farem – je důvodem, proč jsme se svými iniciativami začali. Když říkám my, mluvím o dvanácti organizacích v sedmi evropských zemích. Zatím jde hlavně o západní země, ale bylo by skvělé, kdyby se zapojily i iniciativy ve východní Evropě, kde je problém také velmi palčivý.

Proč lidé, kteří nemají se zemědělstvím zkušenost, chtějí začít farmařit?

V posledních deseti letech rapidně roste důležitost zemědělství i politická a ekonomická relevance tématu potravin, a nové názory rychle nabírají příznivce napříč generacemi. Jde především o nezávislost na velkém byznysu, rozsáhlých strukturách a globalizovaných potravinových systémech. Lidé podněcují vznik místních udržitelných potravinových systémů a začínají rozumět důležitosti spojení s vlastní půdou. Ale pro jednotlivce je to příliš těžké. Když řeknu, že hektar zemědělské půdy stojí v některých částech Evropy 120 tisíc eur, je to číslo samozřejmě hrozně vysoké. Ale to platí, i pokud jde jen o čtyřicet tisíc nebo dvacet tisíc eur.

Jaké jsou nejčastější důvody zdražování zemědělské půdy?

Koncentrace zemědělské výroby, spekulace s pozemky, mizení hospodářské půdy… Naštěstí nejen u nás v Německu vzrůstá zájem o zdravé a regionální jídlo, což otevírá iniciativám z naší sítě různé možnosti. Například organizace Soil Asociation nabízí školení pro mladé farmáře a rozvíjí komunitně podporované zemědělství ve Velké Británii. Německá iniciativa Regionalwert AG umožňuje lidem investovat do udržitelného zemědělství prostřednictvím podílů. Jejich investice umožňují nakoupit půdu a ta je poté pronajata farmářům, kteří by se k ní jinak těžko dostávali. Původní nápad pochází od organizace Terre de Liens ve Francii, kteří také zachraňují zemědělskou půdu před realitním trhem. U nás jsme shromáždili 2,3 milionu eur jen v oblasti Freiburgu, ale podobné projekty se objevují i v jiných částech Německa. Terre de Liens se podařilo získat přes 35 milio­nů eur a nakoupit půdu na mnoha místech po celé Francii. A potom zde máme další iniciativy, v Katalánsku je to například Xarxa de Custòdia del Territori, která uzavírá nájemní smlouvy s vládou nebo soukromými vlastníky půdy. Podmínkou smlouvy je vždy dodržet určitá kritéria, zajišťující, aby se půda využívala k ekologickému a malému zemědělství.

Jací lidé investují do půdy a finančně podporují malé zemědělce?

Jsou to lidé, kteří se zajímají o udržitelný potravinový systém, kteří si uvědomují propojenost typu zemědělství s podobou krajiny. Je zásadní rozdíl, jestli bydlíte vedle monokulturních lánů kukuřice, anebo v různorodé krajině s mnoha malými hospodářstvími, s vysokou biodiverzitou. Existují lidé, kteří o podobu krajiny mají obavu, a neřekl bych, že jsou to jen bohatí. U nás v Německu někteří lidé prostě chtějí podporovat svůj vlastní region. Jdete do obchodu a víte, odkud věci pocházejí, můžete navštívit přímo farmáře, a je tu vysoký stupeň transparentnosti a důvěry. A v jiných zemích je to hodně podobné. Snažíme se najít způsob, jak zachovat zbytky toho typu farmaření a sedlačení, které známe z dětských knížek. Navíc je tu silný prosociální aspekt – spojení mezi konzumenty a producenty. Cítím se spokojeně, pokud vím, odkud moje jídlo pochází, znám farmáře, vím, jak pěstuje nebo jak zachází se zvířaty.

Pokud od vás farmář získá půdu, jaké podmínky musí dodržovat?

Přístupy našich dvanácti evropských iniciativ se mnohdy dost liší. Všechny mají vlastní standardy, ale jsou tu určité minimální požadavky. Především farmář musí během tří let přejít na ekologické zemědělství. Máme soubor šedesáti pěti indikátorů a každý rok zjišťujeme, jakým způsobem farmář svou farmu řídí – zdali se zvyšuje úrodnost půdy, co se děje s přidanou hodnotou, zda zůstává v regio­nu, nebo odchází do nějakého velkého města mimo region, jaké jsou sociální dopady, kolika lidem dává práci.

Zajímají tato témata evropské vlády nebo místní úřady?

Problémy, o kterých jsem mluvil, ještě naplno nepropukly, takže zatím vlády moc netrápí. Proto musíme konat sami a zároveň toto téma prosazovat do oficiální politiky. Politiky by zajímat mělo, vždyť přece hovoříme o obecném dobru a službách společnosti. Třeba Terre de Liens ve Francii s politiky spolupracuje velmi úzce – tedy s těmi, kteří nejsou koupeni zemědělskou lobby, záleží jim na rozvoji venkova, regionu a vidí benefity, které farmaření dává především rurálním oblastem ve Francii, kde jinak dochází k odlivu mladých lidí. Obecně ale farmáři v udržitelném zemědělství zatím musí překonávat spoustu překážek – za všechny jmenujme otázku hygieny na biojatkách.

Existují nějaké benefity také pro investory nebo lidi, kteří poskytují peníze na podporu vytváření nových farem? Získávají za to od farmářů něco?

V Německu iniciativy začaly v roce 2006, takže teď mohu mluvit o stavu po nějakých osmi letech činnosti, kdy máme pět set podílníků. Pokud investujete do farem, malých obchůdků, malého byznysu, nevyděláte samozřejmě hned jmění. Chcete­li mraky peněz, raději investujte do čehokoli neudržitelného, protože čím víc je něco trvale neudržitelné, tím vyšší jsou zisky. U nás zatím nedostanete finanční podíl na zisku ekvivalentní podílu, který jste koupili, i když doufáme, že i na to jednou dojde. Můžeme ale nabídnout něco, čemu říkáme socioekologické dividendy. Odměnou je pocit, že podporujete něco prospěšného, investujete do budoucna. Přibývají noví zájemci, zlepšuje se využití energie na farmách, naše potraviny doručuje auto na solární energii. Vinice, které podporujeme, používají koně, což dřív bylo v Německu běžné. Dnes každý používá stroje nebo sklízí automatizovaně, a to samozřejmě znamená méně pracovních míst v zemědělství. Kůň je navíc půdě velmi prospěšný, čehož mašina nebude nikdy schopná.

Existuje více možností, jak investovat do zemědělství a poskytovat půdu?

Je zde model komunitou podporovaného zemědělství, založený na tom, že lidé pracují spolu, podporují tak farmáře v jeho úsilí a umožňují mu fungovat mimo normální trh. Existují také modely spočívající v tom, že je půda vyjmuta z realitního trhu a je poskytnuta farmářům. Ve Španělsku, Itálii nebo Katalánsku to funguje prostřednictvím smluv s vlastníky půdy. Jsou zde také půjčky, partnerství, modely, v jejichž rámci občané a farmář spoluvlastní farmu. Existuje spousta cest, jak mohou občané převzít zodpovědnost.

Jak udržitelné zemědělství popularizujete?

Pořádáme školní výstavy o budoucnosti zemědělství, děláme festival s názvem AgriKultur. Na různých veřejných akcích zdůrazňujeme kulturní aspekty zemědělství. Upozorňujeme, že zemědělství není jen zdroj levného jídla, které se ocitne v supermarketu. Snažíme se zasáhnout co nejširší publikum. Už se promítá film o šestaosmdesátiletém farmáři, který předává své zkušenosti mladým farmářům. Když pozorujete toho starého muže, vidíte, jak se v průběhu jeho života zemědělství v Německu měnilo – a už to mnoho prozradí. Vyrostl ve Schwarzwaldu na jihozápadě Německa, kde se chovali koně. Všechno si tehdy vyráběli sami. Pěstovali semena, měli vlastní hnojiva a podobně. Po válce se kvůli industrializaci zemědělství mnohé změnilo. A najednou vidíte, jak se mladí farmáři vracejí ke starým metodám a uvědomují si, kolik energie je na to skutečně potřeba. Srovnávají. Když sedíme na traktoru, také využíváme energii, jenže ropa tu věčně nebude, anebo bude mnohem dražší. Neměli bychom zapomínat na minulost, může nám mnoho říct o naší budoucnosti.

Myslíte, že dojde na biblické proroctví „V potu své tváře budeš jíst chléb“?

Mluvil jsem s jedním starým francouzským farmářem a on říkal: „Člověče, jako děti jsme museli pracovat tak tvrdě, jen všechno to pletí… Byli jsme tak šťastní, když jsme dostali všechny ty stroje a pesticidy, bylo to jako vysvobození. Ale potom jsme zjistili, že žádné jednoduché řešení neexistuje, že to jen vytvořilo jiné problémy, se kterými se teď potýkáme.“ Rakouský filosof Günther Anders řekl, že technologický pokrok předběhl naši schopnost s ním zacházet. Vidíme to i v zemědělství. Máme mimořádně progresivní technologické inovace, třeba geneticky modifikované plodiny. Ale dokážeme je ovládat? Dovedeme správně zacházet s touto technologií a rozumět důsledkům tohoto zacházení? Tolik jsme zvýšili produkci potravin, a přesto miliarda lidí hladoví. Vyhazujeme spousty jídla. Musíme se znovu obrátit ke svým morálním, kulturním základům. Samotné peníze opravdu nejsou dobrý základ.

Nemyslím si, že máme žít jako v době kamenné. Pouze říkám, že se pohybujeme příliš rychle kupředu a nemáme žádný morální kompas. Vůbec nevíme, kam směřujeme. Proto je podle mne důležité, jak vnímáme čas. Jsme vlastníky svého času, nebo jeho otroky? Je nutné najít čas na sebereflexi. Je třeba se zastavit, místo abychom zvyšovali produktivitu. Každý zuřivě pobíhá, aby vydělal peníze. Ale má čas zjistit, na co?

Při hospodaření v malém měřítku na proces růstu nemáte tak velký vliv, prostě musíte dát přírodě čas. Je to výhoda?

Komunitou podporované zemědělství je svého druhu kulturní hnutí. Právě to, že lidé, kteří v něm působí, uvažují o zemědělství jako o způsobu života, mi dává naději. Je to skutečně velký rozdíl oproti technokratům, kteří prostě jen chtějí žít na vysoké noze. Existují v podstatě dvě možnosti – buďto spolu hospodařit na farmě, anebo úplně zmizet z trhu. Protože pokud fungujete v rámci trhu, automaticky se dostanete pod tlak. Spousta farmářů by ráda dělala věci jinak, třeba zacházela lépe se zvířaty, ale nemůžou toho docílit, protože fungují tržně. A na trhu záleží jen na jedné věci – cenovce v supermarketu na konci celého procesu. Nízká cena přitom vylučuje kvalitní zacházení s potravinami.

Abyste své aktivity mohli rozšířit do České republiky, potřebovali byste už nějaké existující místní iniciativy nebo organizace? Co je do začátku potřeba?

Ideálně by to fungovalo, kdyby tu už nějaké podobné iniciativy byly. Bylo by bláznivé si v Německu říct: „Fajn, teď pojďme založit nějaké české organizace.“ Nelze to uspěchat, to bychom se řídili stejnou pokroucenou logikou, na jakou přistoupilo konvenční zemědělství. Růst sítě je důležitý, ale všechny naše inicia­­tivy vznikly velice dlouhým procesem. Prvním krokem je umožnit komunikaci a také ukázat, co už se v Evropě děje – jak organizace pracují, jaké mají nástroje, jaké zázemí různé státy poskytují. Proto také v současnosti usilovně pracujeme na webových stránkách ­Accesstoland.eu. V Belgii například právě vznikla iniciativa Terre-en-vue, která se inspirovala francouzskou Terre de Liens. Ale neomezuje se to jen na Evropu, podobné projekty vznikají třeba v Indii.

Jean-­Paul Sartre řekl, že moment společenské transformace nastane ve chvíli, kdy se někomu podíváte do očí. Proměna společnosti těžko nastane, pokud ji chápeme jako nějakou abstraktní myšlenku. Lokální přístup má své jasné výhody. Neznamená to, že veškerá regionální řešení jsou automaticky nejlepší, ale mají pro to předpoklady. Mít vlastní lokální potravinový systém, který podporuje místní životní prostředí a přispívá ke kladnému společenskému prostředí, to by měla být ta nejlogičtější a nejrozumnější věc na světě! Zatím ale chodíme bezmyšlenkovitě do supermarketu a podporujeme přesný opak.

Jak se díváte na tezi, že kapitalismus požírá ostatní modely? Nemohou se alternativy v zemědělství nakonec stát jen další součástí stávajícího systému?

Možnost, že se z nich stane cosi na způsob „zeleného kapitalismu“, existuje. Jak ale zajistit, aby se skutečně jednalo o důvěryhodnou alternativu, ne jen další tržní princip, prodejní strategii a podobně? A jiná věc, které se bojím, je, že můžeme být pohlceni nějakou pravicově­-nacionalistickou, protiimigrantskou ideologií, jejímž tématem bude rodná půda. Naší povinností je být si toho neustále vědomi a hledat cesty, jak se tomu ubránit. Zatím jsme ale docela maličké hnutí, a tak v současnosti velké nebezpečí, že by se o nás kapitalismus zajímal, neexistuje. Situace se nicméně rychle mění. Důležité je diskutovat, což se nám zatím snad daří třeba právě u tématu sociální inkluze. Potravinová soběstačnost se nesmí stát další elitářskou záležitostí. Přístup ke kvalitnímu jídlu by měl být právem každého, a ne nějakým privilegiem. Když přednáším na školách, neříkám „udělejte to a to“, pouze studentům navrhuji, aby o věcech přemýšleli, aby uvažovali o tom, jaký systém produkce potravin podporují svou spotřebou. Jde o věc příliš důležitou, než abyste ji mohli ignorovat.

Z angličtiny přeložila Marta Svobodová.