Tak trochu naříznutá větev

Projekt, který „staví most mezi individuálním a kolektivním, lokálním a mezinárodním; je poetický a zároveň politický“ – taková je podle šéfkurátora Národní galerie v Praze Apoteóza Jiřího Davida, kterou uvidíme v Československém pavilonu na bienále v Benátkách v roce 2015. Toto spojení protikladů tedy slibuje – slovy současného uměleckého žargonu – „komplexní“ podívanou, která si prezentaci v rámci tak prestižní události, jakou je 120. ročník nejstaršího mezinárodního bienále, zaslouží. Přesto rozhodnutí mezinárodní poroty vyvolalo okamžitě na české umělecké scéně pochybnosti, či dokonce kontroverzi.

Střet zájmů?

Apoteóza. Kde domov můj je projektem, který David předložil spolu s kurátorkou Katarínou Rusnákovou (na jeho formování se podílel i sociolog Jiří Přibáň), a jeho základní idea se údajně zrodila už více než před rokem. Stručně řečeno, půjde o interpretaci posledního Muchova plátna Apoteóza z dějin Slovanstva z cyklu Slovanská epopej v kontextu modernistické architektury Československého pavilonu, který shodou okolností vznikl stejně jako obraz v roce 1926. Ve výsledku by mělo dojít k reflexi pojmů domov, vlast a národ a ke konfrontaci minulosti se současností. Jinými slovy: projekt se netváří nijak provokativně (byť od Jiřího Davida můžeme nějakou tu „provokacičku“ očekávat), naopak se zdá, že splňuje optimální kritéria pro prezentaci na přehlídce formátu bienále, jako jsou reprezentativnost (zde ztělesněná „chloubou českého umění“ – Alfonsem Muchou), lokální reference s přesahem pro globální publikum, socio­politický aspekt kolektivní paměti a tak dále.

Co vyvolává nelibost nejen dalších účastníků soutěže, je mimo jiné fakt, že vítěz byl a je dlouhodobě v přátelském kontaktu s novým vedením Národní galerie, s ředitelem Jiřím Fajtem a šéfkurátorem Adamem Budakem (které oba veřejně s vehemencí sobě vlastní prohlašoval za budoucí reformátory této instituce). To, že spolu dva lidé udržují přátelské styky a že tato skutečnost může za jistých okolností vést ke střetu zájmů (nebo dojmu, že k němu dochází), není v lidské společnosti ničím výjimečným. Můžeme se jen dohadovat a domýšlet, zda David o projektu s výše zmíněnými pány hovořil ještě před jeho podáním, nebo zda jednal na vlastní pěst. Kritik a kurátor Jiří Ptáček se domnívá, že selháním umělce je už fakt, že v situaci, kdy je obecně známo jeho přátelství s klíčovými osobnostmi NG, neodolal puzení vlastního ega a projekt podal. Měl si uvědomit, že v případě svého vítězství vyvolá pochybnosti o počínání nového vedení.

V dobré víře…

Tento morální imperativ je rozhodně hodný zamyšlení. Pokud ho ale budeme brát jako principiální, padá stín i na celou sérii předchozích soutěží pro benátský pavilon i na nejrůznější open cally a výběrová řízení obecně. Dříve totiž byli členové komise pro výběr do Československého pavilonu předem známí, což vždy umožňuje určitý kalkul: zda projekt vůbec podat, s čí pomocí ho podat nebo s kým se, ještě než dojde k výběru, „spřátelit“. Ano, rozhoduje vždy „kvalita“, ale ta může být posuzována různými komisemi rozdílně. A přátelské vztahy mají přece také svou kvalitu…

Na pozadí sporně vnímaného výběru Apoteó­­zy je totiž mnohem hmatatelnější „nesrovnalost“, která s daným výsledkem soutěže (pokud nebudeme mezi oběma momenty chtít konspiračně vysledovat nějakou kauzalitu) jen vystoupila víc na povrch. Jde o posunutí data pro odevzdání projektů, k němuž došlo téměř paralelně s uplynutím původního termínu a které bylo zapříčiněno změnou sestavy komise – z české, jejíž členové byli od vyhlášení soutěže známí, na mezinárodní a anonymní. Jiří Fajt toto rozhodnutí zřejmě učinil v dobré víře, s níž hodlá proměňovat NG podle mezinárodních vzorů. Komise, jež je až do vyhlášení výsledků svého jednání tajná, by měla být z principu objektivnější, protože žadatelům je znemožněno předchozí ovlivňování. Taková úvaha sama o sobě dává smysl. Pokud ale ke změně zcela zásadních kritérií soutěže dojde až těsně před jejím koncem, je stejně smysluplné se ptát, proč došlo k tak nešťastnému načasování a bylo­li opravdu natolik urgentní uplatnit změnu už pro tento ročník. Skoro to vypadá, že nový ředitel se nechal v tomto případě svou reformátorskou snahou poněkud unést a sám si tak trochu „nařízl větev“.

V důsledku se tak dá konstatovat, že soutěž má nyní spíš poražené. Jiří David se musí vyrovnat s nařčením, že výběr jeho projektu byl zaujatý; neúspěšní umělci a kurátoři si mohou stýskat, že projekty předkládané podle zadání v češtině možná nikdo porotě pořádně nepřeložil. Nejvíc ale samozřejmě ztrácí sama Národní galerie – její role ve výběru projektů pro náš pavilon byla i v minulosti problematická a nyní dala podnět k nové kritice. Přitom ti, kteří celou letošní soutěž zpochybňují, i ti, kteří odmítají konspirační teorie, by se snad nakonec shodli na přání, aby toto klopýtnutí bylo v nastoupené cestě NG jen výjimkou.