Masové demonstrace v Hongkongu stále trvají. Nyní jde především o to, zda vydrží déle policie nebo protestující. Ti přitom spíše než o revoluci usilují o odstranění nadvlády obchodní elity a nastolení demokracie – včetně svobodných voleb. Tento cíl je ovšem zatím v nedohlednu.
„Jsem tady bez přestání celých šest týdnů, už od prvních demonstrací. Prostě jsem nechal práce a přišel,“ říká dvacetiletý zedník Mars. Spolu s ním na okupovaném kusu dálnice u sídla hongkongské vlády tráví čas tisíce lidí, kteří přes odpor místních autorit a části veřejnosti nehodlají místo opustit. Po více než měsíci protestů se živelné demonstrace proměnily v dobře organizované městečko se stovkami stanů, ve kterém nechybějí improvizované jídelny, dílny, střediska první pomoci, záhony se zeleninou nebo studovna s knihovnou.
Na konci září přerostla studentská stávka v masivní protesty, které zaměstnávají světový tisk a staly se předmětem mnoha analýz a komentářů. Média hnutí známé jako Occupy Central označila chytlavým názvem „deštníková revoluce“ a v rámci obvyklého schématu se je snaží srovnávat s jinými „barevnými“ revolucemi či okupacemi. Přitom sami studenti slovo revoluce striktně odmítají.
Nulové perspektivy
Sedím na židličce pod celtou a obdivuji Marsovu ochotu opustit práci a žít na ulici bez peněz a zázemí. „To není problém, v Hongkongu je práce dost, a až budu chtít, nějakou si zase najdu,“ odpovídá s úsměvem. To je jeden z příkladů toho, jak je místní situace specifická a jen těžko srovnatelná s jinými protesty posledních let. V prvních dnech tvořili naprostou většinu demonstrantů studenti, ale teď je mezi nimi vidět stále více lidí středního věku. „Rozhodl jsem se přijít potom, co policie poprvé použila slzný plyn,“ zmiňuje sedmadvacetiletý Sun zásadní moment, který zvedl vlnu solidarity se studenty. Pracuje ve finančnictví, a tak si kvůli protestům bere dovolenou. Noci tráví jako hlídač stanů se zásobami. Spolu s ním drží hlídku i sedmačtyřicetiletý Paul, který pracuje jako manažer v Bangkoku.
Zatímco předchozí generace mohly tvrdou prací dosáhnout místní verze amerického snu, dnešní studenti sice zaměstnání seženou, ale většinou se dočkají jen špatně placené kancelářské práce a nulových perspektiv. Vlastnictví bytu je nesplnitelný sen a vedoucí místa v korporátním sektoru jsou obsazena vládnoucí klikou. Hongkong je se svými nízkými daněmi a tříprocentní nezaměstnaností stále ještě výkladní skříní liberálního kapitalismu a většina protestujících by svou politickou orientaci jen těžko definovala jako levicovou, ale rozevírající se sociální nůžky a nedostatek reprezentace širokých společenských vrstev představují problém pro všechny. Za jedinou cestu ke změně poměrů považují lidé v ulicích svobodné volby.
Velká část společnosti je frustrovaná arogancí vládních kruhů, vedených nenáviděným šéfem hongkongské administrativy C. Y. Leungem. Na protestech potkávám manažery, programátory, učitele či majitele restaurací přivážejících jídlo. Parta tesařů vyrábí stoly a židle z dřevotřísky, u informačních stánků se rozdávají žluté stužky. A na stovkách plakátů se vedle volání po svobodných volbách jako zlověstné znamení objevují i odkazy na masakr na náměstí Tchienanmen. Všem je jasné, že o osudu hongkongské demokracie se rozhoduje přímo v Pekingu.
Ať nás Peking nechá na pokoji
Kořeny současné situace leží už v letech britské vlády. Právě Britové zavedli omezené volební právo a privilegia korporací. Poslední britský guvernér Chris Patten sice usiloval o rovné volební právo, ale proti jeho snahám stála místní obchodní komunita, která už tehdy usilovala o dobré vztahy s Pekingem. Základem místního politického uspořádání je tak volební systém, který připomíná pořádky ve viktoriánské Anglii. Jen polovina ze sedmdesáti křesel legislativního shromáždění podléhá přímé a rovné volbě všech oprávněných voličů. Zbytek volí „okrsky“ sdružující vybrané zástupce jednotlivých obchodních a společenských skupin, například právníků, textilního průmyslu nebo finančnictví. V některých okrscích volebním právem disponují jen korporace – například o obsazení jednoho křesla zastupujícího pojišťovnictví rozhodují pouze hlasy 141 korporací. Šéf administrativy je pak volen výborem složeným ze zástupců těchto elitních voličů, většinou těsně spjatých s Pekingem. V roce 2017 má sice již být předseda exekutivy volen občany v přímé volbě, ale členové zmíněného výboru by měli stále provádět předvýběr kandidátů. Je zřejmé, že cesta k odstranění vlády obchodních elit nebude jednoduchá.
„Nedělám si iluze. V současnosti Peking univerzální volební právo nikdy nepřipustí. Myslím, že jde o běh na dlouhou trať,“ říká politolog Joseph Cheng, který je v místním prodemokratickém hnutí aktivní již od osmdesátých let. „Nikdo tu nezpochybňuje čínskou suverenitu, Hongkong se ostatně bez Číny neobejde. Chceme jen, aby nás Peking nechal na pokoji. Jenže tím by vytvořili precedent zpochybňující celý čínský systém. Jediná cesta ke skutečné změně je tak proměna samotné Číny.“ Reakce Pekingu i hongkongské vlády mu dávají za pravdu. Návrhy parlamentní opozice na referendum o volební reformě či rozpuštění legislativního shromáždění byly smeteny ze stolu, dialog mezi studenty a vládou skončil a vše je v patové situaci. Vláda vede s protestujícími opotřebovávací válku a nestydí se použít ani špinavé prostředky, jako jsou hackerské útoky či nasazení provokatérů. Odpor vůči protestům ale není organizován jen vládou. Část místní společnosti protesty odmítá a roste i nespokojenost s dopravními komplikacemi. Pětina obyvatel Hongkongu žije pod hranicí chudoby a příslušníkům těchto vrstev může protestní hnutí připadat jako elitářské a odtržené od jejich životní reality.
Bylo zvláštní pozorovat, jak se v dělnické čtvrti Sham Shui Po u petičních stánků na podporu policie řadí starší nemajetní lidé, kteří jsou přitom v současném systému nejvíce marginalizováni. Pro úspěch jakéhokoli protestu je potřeba, aby společnost chápala jeho význam a ztotožnila se s jeho požadavky. V tomto ohledu ještě protestujícím zbývá hodně práce. Soud už posvětil žádosti o vyklizení ulic, přidává se i únava a konec protestů je tak jen otázkou času.
Dílčí úspěch
I když ale volební reforma zůstává v nedohlednu, hnutí není bez úspěchu. Mnoho mladých lidí si poprvé uvědomilo svou moc a začalo vyžadovat práva, která jim sice prosperitu a možnosti nezajistí automaticky, ale jsou jejich nutným předpokladem. Sebeuvědomění a organizace studentů jsou extrémně důležité zejména ve společnosti, která je prodchnuta tradiční úctou k autoritám a hnutí často šmahem odsuzuje jako mejdan rozmazlených dětí. Mnoho starších účastníků protestů samo připouští, že dříve ke studentům přistupovali s despektem, ale díky jejich odhodlání změnili názor. Potkávám patnáctileté středoškoláky, kteří organizují distribuci vody či úklid odpadu. To jsou lidé, od kterých by společnost ještě dlouhá léta nic neočekávala a nebrala je na vědomí. Dohoda zajišťující pro Hongkong uspořádání „jedna země – dva systémy“ vyprší v roce 2047. V té době bude generace dnešních studentů na řídicích místech místní společnosti. A v tom možná spočívá největší naděje, že Hongkong i přes nátlak čínské vlády nepřestane usilovat o základní demokratické svobody, které v tomto regionu zdaleka nejsou samozřejmostí.
Autor je doktorand na FSV UK.