V polovině prosince bylo v Hongkongu vyklizeno poslední protestní shromaždiště a „deštníková revoluce“ skončila. Základní požadavek protestujících zůstal nenaplněn – k reformě volebního systému nedošlo. Na začátku února však opět demonstrovalo asi deset tisíc lidí. Jakou roli v protestech sehrály nové komunikační strategie?
Když studentští aktivisté koncem loňského září odstartovali okupační protest před sídlem hongkongské vlády, mohlo se zdát, že jde pouze o dílčí politický spor vyvolaný nespokojenou mladou generací. Rychle se však ukázalo, že ve hře je mnoho dalších problémů a demokratický deficit místního volebního systému je jen vrcholem ledovce. V historii bychom ostatně našli jen málo případů, že by jinak blahobytní a spokojení lidé vyšli do ulic pouze kvůli abstraktním politickým nedostatkům typu omezeného volebního práva. Volání po větší svobodě a politické reformě většinou vychází z hlubších sociálních a ekonomických problémů, generačního střetu či kulturních transformací. Protesty arabského jara byly mimo jiné rozdmýchány i vysokými cenami potravin či nezaměstnaností, ukrajinský Majdan volal po potírání korupce, o motivech amerického hnutí Occupy či španělských Indignados ani není potřeba se rozepisovat.
Taktika vyčkávání
Nejinak je tomu i v Hongkongu. Už dávno to není největší přístav v Číně, těžiště elektronického průmyslu se přesunulo do nedalekého Šenčenu a z dříve dominantního postavení Hongkongu ve světě obchodu a financí zase ukrajuje Šanghaj a další čínské metropole. Profesor hongkongské univerzity Stephan Ortmann tvrdí, že takzvané měkké autoritářské systémy typu Singapuru či Hongkongu odvozují svou legitimitu od míry prosperity, kterou jsou schopné zajistit. Dokud ekonomika roste, stát vás neobtěžuje a všichni mají příležitost vybudovat svůj hongkongský sen, vše je v pořádku. Pokud ovšem prosperita mizí a mladá generace se nemůže dobrat příležitostí a úspěchu, formuje se odpor proti režimu. V tomto případě navíc dění v Hongkongu mohlo být indikátorem a inspirací pro změny v celé Číně.
Z vnitřního politického sporu se tak rychle stala otázka čínské národní bezpečnosti a noční můra špiček komunistické strany. Podle informací deníku New York Times se představitelé hongkongské vlády v Šenčenu denně setkávali s vyslanci z Pekingu, aby spolu konzultovali další postup. Brzy bylo jasné, že vláda nedovolí žádné zásadní reformy ani pád vrchního představitele Hongkongu C. Y. Leunga, ale zároveň se všemi silami bude snažit vyhnout krveprolití a čemukoliv, co by Čínu poškodilo v očích západní veřejnosti a obchodních partnerů. Po počátečních přehmatech bylo policejní násilí a zatýkání drženo na relativně mírné úrovni a kromě zjevně manipulativních návrhů na kooptaci studentské opozice do poradních orgánů vlády došlo i na skutečná vyjednávání, která byla dokonce vedena v přímém televizním přenosu, což bychom si i v mnoha evropských zemích jen těžko dovedli představit. Ve výsledku se vládě podařilo krizi ustát vyčkáváním.
Facebooková logika
Problémem u komplexních událostí tohoto typu bývá jejich zachycení v domácích a hlavně zahraničních médiích. Na lokální úrovni docházelo k mediálním manipulacím vyvolaným autocenzurou a stranickým charakterem médií, v mezinárodních médiích bylo dění zase zredukováno na jednoduchý výtah prezentující stereotypní střet mladých progresivních demonstrantů s utlačující konzervativní vládou. Z takového schématu se však vytrácí komplikovaná síť vztahů mezi hongkongskou vládou, demokratickou opozicí a centrální vládou v Pekingu.
Právě média a rychle se měnící komunikační prostředí hrají zásadní roli v „revolucích“ nového typu, které v posledních letech proběhly v různých částech světa a mezi něž patří i ta hongkongská. Jde především o masivní využití nových komunikačních technologií a „facebookové logiky“, a to nejen nespokojenými demonstranty, ale i vládami. Socioložka Zeynep Tufekciová v nedávno publikované studii o sociálních hnutích v digitálním věku podrobně popsala, jak establishment v mnoha zemích světa rychle dohnal komunikační schopnosti občanské opozice. Dříve opěvované demokratizační vlastnosti internetu se tak ovšem vytrácejí. Vládám rychle došlo, že pouhá cenzura nestačí. Namísto toho démonizují nová média, a přitom v nich samy šíří dezinformace a propagandu. Tradiční perzekuce opozičníků a jiné restriktivní nástroje jsou v této směsi jen jednou, a nikoli nejdůležitější složkou.
Internet a sociální sítě do značné míry odstranily závislost na profesionálních editorech a gatekeeperech a nově srovnané hrací pole lze náhle zaplnit nejen snahou o objektivní, občanskou žurnalistiku „zdola“, ale stejně dobře i cílenými dezinformacemi a promyšlenou propagandou. Na čínském internetu tak kolovaly zaručené zvěsti o zahraniční podpoře protestního hnutí, nechyběly ani pomluvy jeho čelných představitelů. A pro jiný příklad tohoto komunikačního postupu není potřeba chodit daleko – stačí se podívat třeba na propracovanou taktiku Kremlu v informační válce na Ukrajině.
Hashtagová politika
I kdyby však vlády nepronikaly do komunikačního prostoru dříve vyhrazeného jen opozici, možnosti aktivismu organizovaného na internetu by stejně byly omezené. Sociální sítě, YouTube a další platformy urychlují občanskou mobilizaci a dobře zvolený hashtag dokáže do ulic dostat tisíce lidí. Nashromážděná energie ovšem rychle vyprchá a hnutí bez hlubší politické organizace se rychle rozpadají. Ukázkovým příkladem tohoto jevu bylo dění v Egyptě, kde progresivní aktivisty rychle zatlačilo do pozadí Muslimské bratrstvo, s jehož dlouho budovanými strukturami se facebookové skupiny nemohou srovnávat. Volně sdružená konektivní hnutí také nedokážou obstát ve střetu s represí ze strany mocenského aparátu – známého z Facebooku udáte mnohem snáze než člověka, se kterým léta budujete politickou organizaci.
Mnohé studie ukazují, že občanská hnutí typu Occupy mohou hrát důležitou roli ve vertikálních politických procesech, jakými jsou pád vlády či změna zákona, ale nedovedou sama o sobě zastávat dlouhodobou politickou roli při správě státu. Jen málokteré z těchto hnutí se však po svém pádu beze zbytku rozpustí zpět v amorfní masu neangažovaných občanů. V mnoha zemích lze pozorovat postupnou transformaci aktivistů v politiky. Někdy se skutečně podaří vyjít z masy protestujících, což je případ španělské levicové strany Podemos, jinde se lze opřít o stávající politické struktury. Tak je tomu i v Hongkongu, kde měli protestující oporu v etablované parlamentní opozici. Politici z takzvaného pandemokratického bloku udržují program hnutí i po odstranění barikád a je více než pravděpodobné, že v hongkongských komunálních volbách na podzim tohoto roku se na kandidátkách ocitnou i mnozí z účastníků loňských pochodů a okupací. I dění v Hongkongu tak bude indikátorem toho, zda je možné hashtagové revoluce úspěšně proměnit v hashtagovou politiku a nezpronevěřit se přitom původnímu požadavku demokracie pro všechny.
Autor je doktorand na FSV UK.