Pětadvacáté výročí pádu Berlínské zdi i vypuknutí naší „sametovky“ (s fiktivní mrtvolou v roli roznětky) je šťastně za námi. Pořád nám však poněkud uniká, že středovýchodní Evropa a později i Sovětský svaz se tehdy ocitly v průsečíku dvou trajektorií. Jedna s druhou se prolínala, jedna ve druhou měnila a bylo to nepřehledné. Šlo o víc než o prostý střet dvou vývojových křivek emancipace a disciplinace, osvobozování a ukázňování. V té rychlosti – někdy dějiny sviští tak, že vidíme jen šmouhu – není ani z odstupu lehké všechny silokřivky rozplést a identifikovat.
Kdo se však opravdu díval, viděl. Rozpad staré imperiální kázně střežené komunistickou byrokracií, kázně stále se dovolávající Marxovy emancipační a humanistické doktríny, nebyl po Listopadu nahrazen jenom liberální emancipační doktrínou občanských a lidských práv, ale i novými nástroji disciplinace. Vpád nefalšovaného trhu v neoliberálním provedení a rychlý „zlatokopecký“ vznik nové třídy vlastníků se pak ukázaly jako mnohem účinnější pořádací faktor společnosti, než jaký kdy mohl představovat nejvyšší možný počet fízlů na kilometr čtvereční. Monolitická „veřejnoprávní“ totalita (takzvaný reálný socialismus), řízená přímými aranžéry davů fakticky bezprávného občanstva, byla – jak se bezprostředně po převratu vyhýbavě říkalo – „odstátněna“ a transformována na privátní totality dílčí (soukromé firmy). V každé firmě se od té doby kázně občanů, tedy už lidí se skutečnými právy a svobodami, dosahovalo hlavně nepřímou kontrolou, cenou práce i hrozbou její ztráty, a tedy sebeukázňováním. Autocenzura je spolehlivější než puntičkářský cenzor. Tato autodisciplinace se navíc rozjížděla v euforii masových iluzí, že „každý občan starší osmnácti let“ (Miroslav Macek) může privatizovat cokoli, „vypodnikat si“ slušný kapitál a jeho dalším zhodnocováním realizovat čím dál větší kus svobody. Časopisu Profit se v první polovině devadesátých let prodalo skoro sto tisíc výtisků.
Porevoluční diskurs svobody zurčel nejen nad sociálním vzestupem nových řídících kádrů a podnikatelů, nad cirkulací elit, ale i nad jejich reprodukcí. Nad přechodem části nefalšovaných starých aparátčíků z jedněch klimatizovaných kanceláří do druhých – a znovu k pákám výroby, rozdělování, směny a spotřeby. K suverénní moci nad pracujícími lidmi, kterou již vůbec nebylo nutné ředit frázemi o vládě pracujících. Staré souručenství veksláků a privilegované nomenklatury se zvláštními obchody a neformální klientelou vynesl „listopadový uragán“ (Bohumil Hrabal) na vyšší úroveň „mafiánského kapitalismu“ (Václav Havel). V polistopadových mlýnech „tvůrců hodnot“ však u nás jasně převládali noví, „minulostí nezatížení“ lidé, vždy provázení suitou různých podavačů, lobbistů, sponzorů, korupčníků, píáristů i nájemných vrahů. Mělo to dynamiku. A když ještě Václav Klaus chodíval do Prčice, hrdě hlásil novinářům, že naše země vzkvétá.
Mnohé iluze vzaly mezitím za své a nedávná ekonomická krize vystřízlivění ještě prohloubila. Jenže oficiálně kanonizovaná emancipační metanarace stále platí. První příběh, diskurs osvobození vytvořený aktivními kritiky minulého režimu, pracuje s klíčovými historickými body. Časová osa někdy začíná už povstáním vojáků a námořníků v Kronštadtu proti bolševické vládě (1921). Pokračuje pak poválečnými událostmi ve vnějším impériu, lidovým povstáním v Berlíně (1953), revoltou v Poznani a maďarskou revolucí (1956), Pražským jarem (1968), povstáním na gdaňském pobřeží (1970) a revolučním vzepětím desetimilionové Solidarity v Polsku (1980–1981). Potom už se přechází ke kulatým stolům, u nichž věrchuška docela klidně skasala prapory (Maďarsko, Polsko 1988–1989). K úprku občanů NDR na Západ přes maďarské hranice i německou ambasádu v Praze. K sametové revoluci v Československu (listopad) a ke krvavému zúčtování s rumunským režimem (prosinec), jenž předtím tvrdě potlačil vzpouru v Temešváru (bylo tam mnoho mrtvol fiktivních, ale i skutečných). Epilogem této kaskády heroismů je sjednocení Německa (1990) a rozpad SSSR po nezdařeném puči konzervativců proti Gorbačovovi (1991).
Již deset let po „roce zázraků 1989“ (Timothy Garton Ash) vytvořila však západní levice jiné velkovyprávění, které předjímá koncept Naomi Kleinové z její knihy Šoková doktrína. Vzestup kalamitního kapitalismu (2007, česky 2010). Tento zajímavý příběh začíná Pinochetovým pučem v Chile (1973), diktátorskou laboratoří neoliberalismu a „šokových terapií“. A pokračuje „thatcherismem“ (1979), „reaganomikou“ (1981) a významnými porážkami odborů, které vedly k oslabení vyjednávací síly práce. Ještě před pádem Berlínské zdi byl připraven neoliberální Washingtonský konsensus (1989), který se stal podkladem Klausových, Balcerowiczových a Gajdarových „terapií“ a je fakticky dodnes pilířem fiskální disciplíny, liberalizací, deregulací a konkurenceschopnosti. Důležitým bodem téhle story je Jelcinovo řešení sporu s ruským parlamentem: vojenský útok na moskevský „Bílý dům“ (1993) s mnoha nefiktivními oběťmi na životech. A pak také – borec nakonec – Pinochetův rozhovor o liberálních ekonomických reformách v Chile pro ruský list Kommersant (1998). Kdyby vám zakryli generálovo jméno, budete si myslet, že zase čtete něco moudrého od Klause, Kalouska či Drábka.
Tohle naše nynější představitele nerozhází. Oba příběhy nám totiž nadšeně podsunují jako dvě strany jedné mince zvané svoboda. Jako hodnotu žárem téže pravdy a spravedlnosti v jediném tyglíku utavenou. Ale tak to snad přece nemůže být?
Tak to není!
Autor je politický komentátor.