Na španělské politické scéně se objevilo silné hnutí, které navazuje na pouliční tradice Indignados, ale úspěch sklízí i mezi voliči. Pokud kandidáti Podemos uspějí v parlamentních volbách, lze očekávat, že se pokusí změnit dosavadní ústavní pořádek.
Koncem října prolétla Evropou zpráva, že hnutí Podemos je podle volebních průzkumů nejúspěšnější španělskou stranou. Seskupení, které vzešlo z prostředí španělských sociálních hnutí za participativní demokracii, tak má šanci si za rok ve velkém zopakovat nedávný volební úspěch, díky němuž vyslalo do Evropského parlamentu pět zástupců. Od jeho založení přitom uplynulo jen půl roku.
Prvenství Podemos ve volebních preferencích ukázal výzkum agentury Metroscopia, který zveřejnil deník El Pais v neděli 2. listopadu. Dle výzkumu by hnutí parlamentní volby vyhrálo s 27,7 procenta a druhou nejsilnější stranou by byla s rozdílem půl druhého procenta sociálnědemokratická PSOE. Hluboký propad zaznamenali kvůli korupčním skandálům vládní lidovci z Partido Popular, kteří by dostali jen něco málo přes dvacet procent. Nicméně výzkum agentury CIS, který byl zveřejněn jen tři dny poté, vedl k jiným odhadům: Podemos podle něj skončí třetí s 22,5 procenta, na druhém místě bude PSOE a první lidovci získají dokonce 27,5 procenta.
Vnitřní polemika
Růst nového politického hnutí, které při eurovolbách dostalo osm procent hlasů, nezastavilo ani občanské shromáždění, tedy sjezd všech členů, kteří hlasovali o programovém dokumentu a především organizačním uspořádání Podemos. Z voleb, kterých se zúčastnilo 110 tisíc členů (tedy 55 procent členské základny), vyšel jako vítěz zakladatel, europoslanec a dosavadní neformální leader hnutí Pablo Iglesias. Jeho platforma Claro que Podemos (Jasně, že můžeme) dostala přes osmdesát procent hlasů. Vítězství doprovázela ostrá polemika s jeho spolustraníky europoslanci Pablem Echeniquem, Lolou Sanchezovou a Terezou Rodriguezovoou, podle nichž je způsob volby generálního tajemníka a předsednictva „faktickým většinovým systémem, jenž omezuje zastoupení menšinových hlasů“. I proto se nakonec opozice uvnitř Podemos rozhodla nepředložit vlastní kandidátku do předsednictva a pouze vyjádřila nepřímou podporu kandidatuře Pabla Iglesia na předsednický post s tím, že „je nejvýraznější tváří Podemos“.
Kritika vnitřní opozice není zřejmě neoprávněná, i když oficiální jmenování dosavadního neformálního leadera generálním tajemníkem spíše posílí prvky horizontální demokracie a neohrozí možnost demokratické kontroly. Iglesiovi příznivci se však s námitkami menšinové opozice vypořádali příliš přezíravě.
Zlomit ústavní pořádek
Podemos se v mnohém podobají řecké Syrize, se kterou v Evropském parlamentu sdílejí členství v klubu GUE/NGL (Evropská sjednocená levice/Severská zelená levice). Cílem obou stran, jež působí v zemích silně zasažených hospodářskou krizí, je zlomit stávající ústavní pořádek i nepsanou společenskou smlouvu, která vznikla při přechodu z autoritářského režimu na parlamentní demokracii. Podemos se ve své rétorice zaměřují na revizi ústavního pořádku z roku 1978. Současný španělský systém počítá s malými okrsky, v nichž se hlasuje poměrným systémem. Tento volební systém výrazně zvýhodňuje dvě hlavní strany – tedy sociální demokraty a konzervativce – a současně drobí síly zbytku politické reprezentace. Pokud by Podemos dostali za rok opravdu čtvrtinu všech hlasů, vznikla by situace, ve které by současná politická třída jen stěží hledala jiné východisko, než je velká koalice.
Současnému politickému personálu hnutí vytýká nekompetentnost, korupci, příliš silné ztotožnění se zájmy byznysu a velkých nadnárodních institucí. Ačkoliv mají Podemos silný a do jisté míry i radikální ekonomický program, který počítá se zavedením základního příjmu či s auditem veřejného dluhu, rétorika hnutí směřuje především proti socialistickým a lidoveckým politikům, kterým je vyčítáno, že podlehli tlaku ekonomických aktérů a ztratili ze zřetele „dobro lidu“. Zásadním bodem zlomu v současném ústavním pořádku by jistě byla i navrhovaná hlubší federalizace země, jež vychází vstříc autonomistickým silám v Baskicku a Katalánsku.
Tvorba politického lidu
Podemos je často vytýkáno, že jsou populisté. Mnozí vrcholní politici z Partido Popular obviňují Iglesiase a jeho druhy z chavismu a z „nostalgie po levici, jejíž doba skončila pádem Berlínské zdi“. Tyto soudy naprosto přehlížejí, že základnu hnutí tvoří účastníci sociálních či studentských a akademických hnutí. Jedná se tedy o osoby, které lze jen stěží podezřívat ze sympatií vůči latinskoamerickým levicově laděným caudillům či ze skryté lásky k Erichu Honeckerovi. Je však pravda, že Podemos jsou hybridem, v evropském měřítku naprosto unikátním. Ve vnitřní struktuře se hnutí snaží skloubit širokou horizontální participaci s expertními vědomostmi svých členů, kteří nezřídka pocházejí z vrstvy prekarizované inteligence. Hnutí využívá pro diskusi internetové platformy, na rozdíl od pirátských stran ale ve vnitřním životě hnutí hrají hlavní roli kluby a shromáždění. Balancováním na hraně je také snaha propojit horizontálnost organizace s vertikalitou, kterou způsobuje silné postavení Iglesia.
Jistý populismus lze ovšem vidět v hlavním politickém cíli Podemos: vytvoření politické jednoty lidu. I proto si hnutí ustanovilo, že se ve volbách bude snažit vytvářet širší koalice se sociálními iniciativami, občanskými sdruženími a jinými společenskými aktéry. Jak by však připomněl postmarxistický filosof Ernesto Laclau, populismus není politickou reprezentací lidu, ale naopak tvorbou politického lidu skrze jeho požadavky, hodnoty a rétoriku. Podemos zatím vsadili na ekonomické požadavky a na boj proti politické kastě a jejich recepty sklízejí ohlas i mimo jejich voličskou základnu. Populismus tedy v tomto případě nespočívá v domnělé demagogii, nýbrž ve snaze vytvořit z lidu politického aktéra, který by mohl zlomit současný španělský režim z emancipačních a rovnostářských pozic.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.