Argentinské spisovatelce Samantě Schweblin vyšel v češtině pod názvem Ptáci v ústech výbor z povídek. Ty navazují na nejlepší tradici fantastické literatury laplatské oblasti, především na dílo Julia Cortázara.
Na fenomén pozoruhodného objemu fantastické tvorby v oblasti La Platy poukázali již mnozí literární historikové, kritici i samotní autoři, aniž našli jednoznačnou příčinu či vysvětlení. Jakkoli měla a má fantastická produkce své zastoupení téměř ve všech národních literaturách, pokud by byla vyhlášena soutěž o největší hustotu autorů fantastické povídky na kilometr čtvereční, obsadili by Argentinci spolu s Uruguayci první příčku. A je vcelku lhostejné, zda je to dáno velkou otevřeností těchto zemí zahraničním vlivům, jejich kulturní mnohotvářností nebo bytostným tíhnutím Argentinců k metafyzičnu, o němž mluví Ernesto Sábato v knize Spisovatel a jeho přízraky (El escritor y sus fantasmas, 1963; česky 2002).
O velkou popularitu laplatské fantastické povídky v Evropě a hispánské Americe se nepochybně zasloužili především tři významní argentinští spisovatelé, jejichž jména přinejmenším hispanisté vyslovují s téměř nábožnou úctou: Jorge Luis Borges, Adolfo Bioy Casares a Julio Cortázar. Mladou generaci tvůrců pak zastupuje – vedle jiných – argentinská spisovatelka Samanta Schweblin (nar. 1978). Dosud vydala tři soubory povídek a v letošním roce i svou románovou prvotinu Distancia de rescate (Vysvobození v nedohlednu), reflektující složitost vztahů dětí a rodičů. S povídkovou tvorbou této osobité mladé autorky se čeští čtenáři mohou nyní seznámit prostřednictvím výboru Ptáci v ústech, který v překladu Dity Aguilery Grubnerové vyšel v nakladatelství Fra.
Skryté vrstvy reality
Výbor obsahuje sedmnáct povídek, jejichž poetika má nejblíže ke konceptu každodenního fantastična Julia Cortázara. Připomenout může ale i práce generačně starší a u nás prakticky neznámé argentinské povídkářky Silviny Ocampo, a to především nenápadností, s níž fantastično infiltruje do příběhů. Ty se odehrávají v reálném světě a málokdy hned od počátku dávají tušit, že cosi je jinak. Teprve odhalení spojitosti dvou zdánlivě disparátních prvků vyvolává napětí, znepokojení a úzkost a probouzí v podvědomí postav (i čtenáře) poznání, že pod povrchem banálního a (zdánlivě) dobře známého světa existuje i jiná realita. Tyto dva světy koexistují, střetávají se a navzájem se prorůstají.
Důležitým stavebním prvkem povídek je „bílé místo“, chybějící kousek pomyslné skládačky. Vždy je téměř hmatatelně cosi vynecháno, ať už je to dějová návaznost, vysvětlení příčin jevů, seznámení s pravidly nebo klíč k rozluštění, a logická kontinuita příběhu i běžného chápání tak selhává. Závěrečné rozuzlení svou dvojznačností ukončuje text pouze na papíře, příběh samotný pokračuje v mysli čtenáře, aniž by se uzavřel.
Nenápadní, ale nebezpeční hrdinové
Také protagonisté povídek se v mnohém shodují s cortázarovskými a ocampovskými postavami – jsou to podivně dospělé děti, jež nenacházejí své místo v „normálním“ světě, i podivně dětinští dospělí, kteří si uchovávají dětskou schopnost vidět „jinak“, vykonavači podivných zaměstnání i ztracenci v čase a prostoru. Ti všichni jsou kontaminováni jiným řádem, ať už jsou jeho obětí nebo představiteli, a jejich zprvu nepochopitelné jednání, komické mánie a bláznivé zvyky dostávají postupem času nový, nanejvýš znepokojivý význam. Takový je Walter, jehož deprese je podivně propojena s blahobytem jeho rodiny, malá Sara, která polyká živé ptáky, nebo bezejmenný kopáč, hloubící bůhvíproč a na bůhví čí příkaz novou studnu (jeli to vůbec studna).
Fikční svět Samanty Schweblin si svou kvalitou se světy kanonických autorů nezadá, a proto lze Ptáky v ústech rozhodně doporučit všem milovníkům dobré fantastické literatury. Jde o texty, které vyžadují interakci se čtenářovou fantazií a hravostí a nabízejí lákavý, i když občas mrazivý průhled do skrytých vrstev zdánlivě dobře známé reality.
Autorka je překladatelka.
Samanta Schweblin: Ptáci v ústech. Přeložila Dita Aguilera Grubnerová. Fra, Praha 2014, 144 stran.