Rychlá sóla pro phin

V jádru tvorby thajského hudebního uskupení Khun Narin’s Electric Phin Band je odmítnutí statičnosti. Jejich skladby vznikají volně, během hodin společného hraní a spontánního reagování na projev druhého. V pohybu jsou však při hraní i sami členové této formace – jejich produkci totiž lidé nejčastěji slyší na lidových průvodech, při nichž Khun Narin hrají za chůze s pomocí podomácku zhotoveného vozíku, na němž vezou aparaturu. Vystoupení této kapely přibližují videa s roztřeseným obrazem a nyní už také oficiál­ně vydaná terénní nahrávka. Album nazvané prostě Khun Narin’s Electric Phin Band, vydané na losangeleské značce Innovative Leisure, zprostředkovává posluchačům, kteří nemají přístup k hudbě thajského vnitrozemí, jak zní elektrický phin spolu s hutnou rytmickou sekcí.

Tradiční obsazení

Khun Narin’s Electric Phin Band světovému publiku patrně vůbec poprvé představil blog Dangerous Minds. V příspěvku na něm uveřejněném se vcelku extaticky mluvilo o „fantastické psychedelii kdesi z Thajska“. Brzy se začalo dít víc – amerického studiového technika Joshe Marcyho zaujala videa z vystoupení natolik, že opustil svou práci a za skupinou odcestoval s cílem pořídit kvalitní nahrávku. Podařilo se mu získat telefonní číslo a kapelu kontaktoval, když mu jazykovou bariéru pomohl překlenout personál bistra ze sousedství. Na místě sice nejprve narazil na počáteční obezřetnost či snad ostych skupiny, ale dozvěděl se více o kontextu, v němž se tato hudba provozuje, a především se zúčastnil lidových průvodů, na nichž Khun ­Narin’s Electric Phin Band vystupuje.

Brzy mu také bylo jasné, že to, co vypadalo tak exoticky, nepředstavuje v Thajsku žádnou anomálii. Naopak, Khun Narin jsou součásti dlouhé tradice pouličního a průvodového hraní. Zatímco však většina thajských kapel svou produkci podřizuje západnímu zvuku, tito hráči se vnějšími vlivy příliš nezabývají a do svého obsazení například nepřidávají nové nástroje. „Celé je to vlastně jen rytmická sekce – až na Beera, který hraje na elektrický phin. Všichni ostatní hrají buď na bubínky nebo na basu,“ popsal nekomplikované nástrojové obsazení Marcy v rozhovoru pro Red Bull Music Academy. Dvou­ či třístrunný phin (muzejní raritou je i phin pětistrunný) je tradiční nástroj, ve své podstatě druh loutny, používaný především laoskou populací na jihu Asie. Jeho zvuk dává ráz celému souboru, který soudě dle videí čítá zhruba osm členů.

Zombie na thajské ulici

Khun Narin hrají výhradně o víkendech a považují se za zábavovou kapelu. Po dopoledním výstupu k modlitbě v buddhistickém chrámu a následném obědě začíná hraní poháněné alkoholem – buď na svatbě či slavnosti, anebo častěji v lidových průvodech. Na nich vystupují jako kapela k tanci. Několik desítek účastníků prochází vyšlapanými ulicemi před kapelou, která se svým svépomocí zkonstruovaným vozíkem průvod uzavírá. Na těch několika parádách, které jsou zdokumentovány, toto hudební komando udává ráz celé akce – účastníci spontánně reagují na úseky hry, tančí, živě komunikují a baví se. Přítomny jsou všechny generace až po padesátníky, někteří jsou nalehko, jiní doprovázejí průvod na sajdkárách a mopedech, další zkraje silnice natáčejí vystoupení na levné kamery. Kapela hraje převážně thajský repertoár, v nejpřekvapivějším momentu však zahraje i Zombie, hit irských rockerů The Cran­­berries z roku 1994: kytaru Noela Hogana zde pochopitelně nahrazuje Beerův phin. „Kdo by si myslel, že nejodvázanější party roku bude tahle pomalá procházka ulicí na severovýchodě Thajska,“ zní jeden z komentářů pod videem skupiny. Skladba reflektující politické problémy Severního Irska může po dvaceti letech dobře posloužit jako taneční šlágr na thajské vesnici.

Jak už bylo řečeno, posluchači na Západě se k thajské kapele dostali nejprve prostřednictvím videí na YouTube. Díky nim také produkce Khun Narin’s Electric Phin Band zapůsobila natolik, že Marcy mohl dopředu domluvit s vydavatelstvím Innovative Leisure vydání kolekce terénních nahrávek skupiny. Nicméně přesvědčit hráče samotné, že má taková nahrávka vůbec smysl, nebylo zcela jednoduché: Khun Narin své víkendové hraní berou hlavně jako příležitost k přivýdělku. To, co by – explicitně pojmenováno – pro většinu evropských a amerických hudebníků bylo jednou z největších urážek, je pro thajské hudebníky přirozené: hudba slouží jako prostředek na přilepšenou.

Jam za domkem

Album Khun Narin’s Electric Phin Band nicméně nakonec přece jen vzniklo. Kapela zapojila svůj amplionový vercajk do sítě, čímž eliminovala zvuk generátoru, který je nutností během průvodů. Na místě nahrála čtyři delší zvukové úseky, přičemž především ten nejdelší, nazvaný Show Wong Khun Narin, ukazuje sílu skupiny. Beerova sóla na podomácku upravený elektrický phin se řítí kupředu a četa jeho víkendových spoluhráčů se s ním snaží držet tempo. Během necelých dvaceti minut dojde k několika zvratům, přechodům a změnám – přesto tenhle jam, nahraný na bahnité cestě za domkem jednoho z hráčů, drží pohromadě.

Beerovu hru na phin si ovšem nelze představovat jako produkci ve stylu patrně nejznámějšího loutnisty dneška (a častého spolu­hráče kupříkladu režiséra Jima Jarmusche), nizozemského hudebníka Jozefa van Wissema, jehož tvorba se přibližuje dronovému minimalismu. Nic není Khun Narin’s Electric Phin Band vzdálenější: jejich kompozice jsou hrané v rapidním tempu a přechody mezi motivy se odbývají ve zlomcích vteřiny.

Khun Narin si v současnosti užívají pozornosti, se kterou zcela jistě vůbec nepočítali – a zřejmě o ni ani nestáli. Jsou nejviditelnějšími zástupci thajské phinové scény, která je však podstatně širší. Za zmínku stojí například projekt Khana Rung Thawi, který pracuje i s velmi neotřele znějícím zvukem saxofonu. Jiné skupiny přidávají do své nástrojové sekce třeba levné klávesy. Vzniká tak bohatší zvuk, často se však zároveň ztrácí syrovost a autenticita, tedy právě to, po čem část západních posluchačů přejedená hudebními deriváty prahne. V zatím neobjevených zákoutích thajské hudby na své objevení patrně stále čeká mnoho nečekaného – ale podnětného.

Autor je redaktor magazínu Ditchmag.