Chilský spisovatel Roberto Ampuero využívá v románu Případ Neruda řadu prostředků, které obohacují detektivní žánr. Detektiv, iniciovaný těžce nemocným básníkem Pablem Nerudou, zde má za úkol rozluštit nejen záhady života chilského nobelisty, ale také se prokousat četbou kanonických detektivek. Ampuero nechává hrdiny svého politického thrilleru promlouvat o psaní a vztahu literatury a moci.
V samotném základu detektivního žánru jako by vězel určitý smutek. Ne proto, že je založen zpravidla na vraždách a jiných zločinech; jde o hlubší melancholii z konečnosti. Objeví se problém, zahájí se pátrání, najdou se stopy a z nich se vydedukuje řešení. Na konci leží před čtenářem uzavřený případ, možná strhující, ale vyřízený, a je nutno sáhnout po další detektivce.
Snad i proto se někteří autoři pokoušejí tento žánr nejrůznějšími způsoby inovovat, prokládat jej úvahovými pasážemi, reflexemi jeho podstaty nebo zkoumat možnosti samotného psaní. Pokud jej neprolomí a nepromění v jeho vlastní parodii, jako například Roberto Bolaño v Divokých detektivech (Los detectives salvajes, 1998; česky 2009) – podobnou službu koneckonců kdysi prokázal rytířským románům Cervantes –, princip zůstává stále týž.
Chilský spisovatel Roberto Ampuero ve svém románu Případ Neruda (El caso Neruda, 2008) využívá značného množství prostředků, které detektivní žánr obohacují, a podařilo se mu napsat knihu, po níž mohou sáhnout i ti, jež zajímá něco víc než jen to, jak případ dopadne. Celkově se však drží uvnitř jeho mezí; jinak by se z knihy koneckonců nestal čtenářský hit a nakladatelství Host by pak nemohlo přímo na obálku napsat, že jde o „mezinárodní bestseller z Chile“, ba dost možná by český překlad ani nevznikl. O co však v této „detektivce o Nerudovi“ běží?
Papírový detektiv
Případ Neruda je šestým svazkem Ampuerovy detektivní série, jejímž protagonistou je Cayetano Brulé, Kubánec, kterého osud zavál do chilského přístavu Valparaíso. Nerudovský díl však představuje Brulého první, iniciační případ: detektiva totiž z bezcílně se potloukajícího Kubánce vytvoří sám Pablo Neruda poté, co ho potká na jednom večírku ve Valparaísu v polovině roku 1973. Jde o tísnivé místo v tísnivou chvíli: přístavní město, které se kdysi vyrovnalo San Francisku, je už několik dekád v úpadku a brzy sehraje důležitou úlohu v Pinochetově puči; nobelista Pablo Neruda je těžce nemocný; a do třetice se postupně rozpadá vize demokratické cesty k sociálně spravedlivé společnosti, kterou se snažil uskutečnit Nerudův přítel Salvador Allende.
Brulé se stane básníkovým detektivem a zprvu pátrá po záhadném lékaři, který by mohl znát lék na Nerudovu rakovinu, ale později básník přizná, že to byla jen záminka: ve skutečnosti jde o dceru lékařovy manželky, která kdysi byla Nerudovou milenkou. Dožívající bezdětný básník v sobě živí naději, že by dítě, jež se jí před lety narodilo, mohlo být jeho. Toto diskrétní pátrání zavede Brulého do Mexika, na rodnou Kubu, do NDR, Bolívie a nakonec zpátky do Chile.
Stvoření Brulého coby detektiva jako by bylo Nerudovým posledním tvůrčím aktem. Když Kubánec přizná svou nezkušenost, Neruda mu uloží jako povinnou četbu maigretovské romány Georgese Simenona a naopak ho odrazuje od Poea a Doylea, jejichž detektivové jsou „příliš výstřední a na všechno jdou rozumem. Tady, v naší chaotické Latinské Americe, by nezvládli vyřešit sebejednodušší případ. Jen by ve Valparaísu nasedli do tramvaje, už by jim kapsáři ukradli peněženku, psi by je honili uličkami a kousali do lýtek.“ Nehledě na to, zda si skutečný Neruda něco takového myslel, Brulé vezme tuto vizi za svou a rád se oddává mudrování o tom, jak je v Latinské Americe všechno těžší, protože je tak chaotická. Jenže blázniviny se rozsévají nazdařbůh všude po světě a autor se zde zřejmě snaží ještě něco vykřesat z rozšířeného přesvědčení o magické podstatě kontinentu.
Kubánská káva, české pivo
Co se Ampuerovi daří, je evokace jednotlivých scenerií, ať už jde o chilské Valparaíso, Havanu nebo východní Berlín. Dosahuje toho konstantním důrazem na smyslovost, zejména na jídlo a hudbu. K hudebním kulisám patří například písně Víctora Jary v Chile nebo Karla Gotta v NDR. Po čase si ale čtenář nejspíš všimne, že tyto detaily bývají vybrány tak, aby co nejlépe reprezentovaly typičnost. Takže pokud jde o jídlo a pití, Cayetano Brulé si v Mexiku zkrátka musí pochutnávat na tortillách s fazolemi, na Kubě vychvalovat kávu oproti chilským odvarům a v Berlíně povečeřet nezbytnou vepřovou kýtu a zapíjet ji (plzeňským) pivem, zatímco v Chile je opakovaně připomínáno selhávající zásobování potravinami v závěru Allendeho vlády. Je otázkou, nakolik je obsese jídlem a pitím vědomým autorským kalkulem, nicméně ať už kterákoli postava románu něco pronáší, téměř vždy si zároveň klade do úst olivu, usrkává kávu nebo hází kostky ledu do sklenice whisky, nejlépe Chivas Regal. A pochopitelně dojde i k milostnému dobrodružství, kterému připadly panelákové kulisy východního Berlína.
Milostná složka je však mnohem podstatnější u samotného Nerudy. Kapitoly románu nesou jména klíčových žen jeho života – rané milenky, tří manželek a matky (formálně vzato macechy). Brulého pátrání je proloženo nejen Nerudovými básněmi, ale také pasážemi, které poměrně zdařile napodobují Nerudův narativní styl, známý například z jeho pamětí Vyznávám se, že jsem žil (Confieso que he vivido, 1974; česky 1976), a které vyjevují básníkovu (konstruovanou) intimitu. Postoj tohoto patriarchálního hédonika k ženám je nejen v románu předmětem mnoha polemik. První manželku totiž Neruda opustil, když poznal o dvacet let starší Delii del Carril, která posunula jeho život i jeho poezii, zjednodušeně řečeno, od hermetičnosti k angažovanosti a od ní zase odešel k mnohem mladší Matildě.
Příliš lidští komunisté
Ve východním Německu zavede Kubánce jeho mise na představení Berliner Ensemble, který hraje Brechtův Život Galileiho. Na této epizodě je postavena pozoruhodná paralela mezi Nerudou a Brechtem: tak jako Brecht pro své politické přesvědčení žil v NDR, byť s rakouským pasem, a svého Galileiho představuje jako člověka, který má strach ze smrti a mučidel, i Neruda byl komunista zvláštního ražení – vlastnil tři domy a v nejednom okamžiku svého života volil strategii zběha. Vrací se tak otázka, zda máme literární velikány – i ty angažované – považovat ještě za něco jiného než právě za literární velikány (a zároveň i otázka, jestli nás má jejich soukromý život vůbec zajímat).
Ampuerův román nicméně není prvním případem, kdy se Pablo Neruda stal literární postavou. Do každodennosti a intimity básníkova stáří se v roce 1985 pokusil proniknout Antonio Skármeta se svou novelou Ardiente paciencia (Vroucí trpělivost), v níž se s nobelistou seznámí mladý chilský venkovan; básník ho zasvětí do milostné poezie, a pomůže mu tak získat dceru místní hostinské. Epizodně, ale významně se postava Pabla Nerudy objevuje také v Bolañově Chilském nokturnu (1999, česky 2005), kde je o vztahu literatury a moci, respektive plíživého a zprvu nezjevného zla, řečeno mnohé.
Případ Neruda je zručně napsanou knihou, která do detektivního žánru vnáší prvky politického thrilleru (Chile bylo jedním z dějišť studené války a Neruda v románu recituje Allendemu svou báseň Podněcování k nixonvraždě) a zároveň si je dobře vědoma žánrových mezí; fakt, že autor nechá své postavy uvažovat o samotném psaní, z něj ještě nedělá Cortázara. Cayetano Brulé svůj případ nakonec uzavře, i když umírajícího básníka už s výsledkem neseznámí. Jenže lidský život nejspíš nikdy není vyřízeným případem – a to zdaleka nejen proto, že chilští komunisté i čtyřicet let po básníkově smrti na výročích volají: „Soudruh Pablo Neruda? – Přítomen!“
Autor je komparatista.
Roberto Ampuero: Případ Neruda. Přeložila Jana Lišková. Host, Brno 2014, 397 stran.