Černá bohyně

Objev kávy je zahalen tajemstvím. Nejspíše proto vzniklo mnoho legend popisujících, kterak se magický nápoj zjevil mezi lidmi. Legendy se v průběhu století obohacovaly a neustálým opakováním tak vžily, že jim lidé uvěřili. Síla mýtu totiž spočívá v tom, že zaplňuje prázdnotu. A jak každý ví, rozum se prázdnoty děsí.

Archandělův dar

Muslimové mají nejraději příběh spojený s prorokem Mohamedem. Mohamed trpěl podivnou sklíčeností, jíž ho nic nedokázalo zbavit. A tu před sebou uzřel archanděla Gabriela, který mu podal neznámý nápoj. Několik doušků tohoto velmi hořkého léku Mohameda zcela proměnilo. Bez váhání se utkal se čtyřiceti nepřátelskými válečníky, rychle je pobil a ještě mu zbylo dost sil, aby uspokojil touhu čtyřiceti žen. Pravděpodobněji však působí zpráva zapsaná v 18. století italským teologem Antoniem Faustem Naironem. Ta přisuzuje objev vzácné rostliny jistému duchovnímu, který prý viděl kozy okusovat listy a zrna neznámého keře. Zvířata zakrátko zachvátila jakási opilost. Duchovní byl scénou poněkud překvapen, a aby záhadu vyřešil, rozhodl se rovněž zázračné bobule ochutnat. Tak prý byla objevena káva. Světem kolují i další legendy – podle jedné z nich kávu dokonce objevil král Šalamoun, i on vedený archandělem Gabrielem.

Klasická arabská literatura o počátcích užívání kávy mlčí, různá díla se však shodují, že prvním, kdo přiznal kávě povzbuzující účinky, byl jeden starý mistr súfijského řádu. Už na konci 15. století byla káva nedílnou součástí súfijských obřadů – šejk podával nápoj zpěvákům chystajícím se k tanci. A právě toulaví súfiové nejspíš svůj zvyk rozšířili do dalších oblastí. Na začátku 16. století už se káva pije i v jemenských čtvrtích v Káhiře. Svou silou a podmanivostí však vyvolává obavy a neklid a objevují se první zákazy. V dílech starých arabských autorů se dočteme, že mamelucký paša poté, co přijel kvůli modlitbám do Ka’aby, uviděl v podloubí vedle mešity skupinu mužů. Stáli shromáždění okolo lucerny, kterou, jakmile zaslechli pašovy kroky, urychleně zhasli. Paša však stihl zahlédnout, že cosi kvapně polkli, jako by polykali drogu. Pašu jejich chování nadmíru zneklidnilo, svolal tedy poradu mudrců a duchovních a nakonec prohlásil prodej a pití kávy za zakázané. Kdo by se zákazu protivil, byl by veřejně bičován. Pytle kávových zrn se spálily v ulicích svatého města.

Prohlásit pití kávy za nepřijatelné se však nikdy úplně nepodařilo. Korán o ní nemluví, odsuzuje pouze nápoje způsobující opilost a omámení. Mnozí mudrci se pokoušeli zařadit nápoj mezi látky způsobující sukr, otravu, jako například hašiš, jiní ale oponovali: „Srovnání mezi kávou a omamnými látkami je falešným srovnáním. Kávu přece pijeme se jménem Božím na rtech a zůstáváme zcela při vědomí, zatímco ti, kdo hledají riskantní požitky vyvolané drogami, Bohem pohrdají a opájejí se.“ Oceňuje se euforie, kterou káva vyvolává spolu s lehkostí ducha a pocity spokojenosti. I na severní straně Středozemního moře se však najdou pochybovači – Francis Bacon připomíná, že káva „vzrušuje a vyrušuje ducha“. Potlačuje prý chuť k jídlu i tělesnou touhu, způsobuje depresi, vyvolává množství nemocí od hemeroidů po prudké migrény, a když se míchá s mlékem, může přivodit dokonce lepru.

Mléko šachových hráčů

V roce 1626 vydává Sir Thomas Herbert pod názvem Cesta do Persie své zápisky z putování po Blízkém východu. Podle nich se zdá, že se káva v muslimském světě velmi dobře zabydlela: „Peršané ze všeho na světě nejvíc milují coho, nazývané také cofa a v Turecku kafe. Tento nápoj jako by pocházel z řeky Styx, tak je černý, hutný a hořký. Pije­li se teplý, zdá se zdraví prospěšný, zahání melancholii, osušuje slzy, zklidňuje hněv a probouzí svěží pocity. Peršané by ho však nejspíš tak nezbožňovali, kdyby podle jejich tradice nebyl připraven archandělem Gabrielem pro obnovu Mohamedovy síly.“

Od doby, kdy súfiové začali pít kávu každé pondělí a středu z nádoby z červené hlíny, kterou otáčeli pohybujíce pravou rukou a zpívajíce žalmy, se ještě dlouho táhly diskuse o dobrých i špatných účincích „černého Apollona“. Její triumf nastal teprve tehdy, když pronikla na významné evropské královské dvory i do nejubožejších příbytků osmanské říše.

V 18. století se z kávových zrn stal výhodný obchodní artikl – káva dobývá tržiště a doprovází obchodní jednání, je symbolem pohostinnosti. Udává rytmus domácímu životu, vévodí recepcím na zahradách i v palácích. Dobývá celý islamizovaný svět a ve všech muslimských metropolích od Káhiry po Mekku mají nové kavárny své místo. Ani Konstantinopol této módě neunikne. Příslušníci všech společenských vrstev si zvykají kavárny navštěvovat a cestovatelé ze Západu jsou nadmíru překvapeni prudkým rozmachem špeluněk i honosnějších míst, do nichž se chodí klábosit, kouřit, trávit volný čas, hrát. Kavárny se netěší kdovíjaké vážnosti, ale lidé si je nedokážou odepřít. I přes velmi prostou dekoraci a vybavení jsou kavárny brzy považovány za školy moudrosti či školy vzdělaných a černý nápoj, který se tam podává, je označován za „mléko hráčů šachu a myslitelů“ nebo za „génia snů, pramen inspirace“. Veškerá podezření jsou zapomenuta, kávu opěvují největší básníci doby. Citujme jednu z oblíbených dobových ód: „Ó kávo, rozdáváš své dobro, jsi nápojem Božích přátel, dáváš zdraví těm, jež snaha po získání moudrosti unavuje. Jen muž pijící kávu pozná pravdu. Káva je náš Bůh: tam, kde se podává, se může člověk radovat ze společnosti nejlepších mužů. Dej Bůh, ať je zarytým pomlouvačům tohoto nápoje jeho pití odepřeno.“ Kavárny v podstatě představují a symbolizují určitý styl a svým způsobem i představu o vesmíru.

Povaleči a plané řeči

Kofeinový požitek proniká do nejvyšších sfér, v sultánově paláci v Istanbulu se káva podává ve zlatém kávovaru na zlatém podnose, sultán ji pije z nejjemnějšího porcelánu. Ten, kdo vzácný nápoj servíruje, musí být elegantní a ladně se pohybovat. Přes veškerý luxus a rafinovanost, s níž je káva spojována ve šlechtických sídlech, však veřejné kavárny nemají vždy nejlepší pověst. Připomínají nejobyčejnější hostince vyhrazené pro spodinu. A ty jsou obvykle považovány za místa neřesti – prodává se tu víno, dobrým muslimům zapovězené, a navíc se tu daří prostituci a homosexualitě. A nejen to – povídá se, že mnohé kavárny jsou místem úpadku a zhýralosti. V Bagdádu na počátku 17. století klienty obsluhují luxusně oblečení chlapci. Evropané cestující do Orientu za obchodem vyjadřují v dopisech a zápiscích nedůvěru, kterou ke kavárnám a jejich návštěvníkům chovají, jako například Benátčan Morosini: „Kavárny jsou plné nevzdělanců primitivního chování, kteří většinu svého času tráví zahálkou a planými řečmi. Celou dobu jen sedí a pro rozptýlení mají ve zvyku pít na veřejnosti, v boudách i na ulicích černou tekutinu, tak horkou, jak jen dokážou snést, která je extraktem z jader zvaných kavé.“ Je jasné, že v kavárně se setkávají lidé nejrůznějších společenských vrstev, kteří by se jinak nestýkali a jejichž vztahy všude jinde podléhají přísné společenské hierarchii. Reputaci kaváren nepřidává ani fakt, že mnohdy jsou útočištěm narkomanů. Většina návštěvníků se však spokojí se svou „černou bohyní“ a tabákem, který kouří z obyčejných nebo vodních dýmek. Upovídanost tak často byla největším hříchem kavárenských hostů.

Nečiňme však ukvapené závěry ze zápisků několika Evropanů překvapených neznámými zvyky. Návštěvy kavárny jistě nebyly vždy odsouzeníhodné a všichni, kdo tam trávili mnoho klidných hodin, nebyli povaleči a příživníci, do kaváren jistě nechodila jen spodina a chátra. Francouzský spisovatel Alphonse Daudet ve svých Pondělních povídkách (1870), vydaných po návratu z Alžírska, přesně vystihuje význam kaváren jako míst, která symbolizují umění žít a ducha celé civilizace: „Maurská kavárna připomíná přijímací salon arabské noblesy, dům v domě vyhrazený návštěvníkům a hostům, kde dobří muslimové, tak slušní, tak přívětiví a laskaví, mohou projevit svou pohostinnost, v islámu považovanou za jednu z hlavních ctností, a uchránit přitom rodinné soukromí, tak jak jim nařizuje zákon. Maurská kavárna Agy Si­Silmana byla otevřená a tichá jako jeho stáje. Vysoké zdi natřené vápnem, zbroj získaná v bojích, pštrosí péra, nízký široký divan podél celého sálu, všechno zmáčené deštěm, který nápory větru vyháněly ze dveří… Kavárna byla přesto plná lidí, kavárník zapálil ohřívadlo, postavil naň dvě miniaturní konvičky…“

Kavárny byly převráceným obrazem okázalosti sultánského dvora, parodickým odrazem vysoké kultury, podobně jako harém. Po umělcích předvádějících se při svátečních příležitostech se dávno slehla zem, ale zůstaly po nich živoucí symboly čím dál bohatší kávové kultury.

Autor je historik a kritik umění.

Z francouzského originálu L’Orient des cafés (Eric Koehler, Paříž 1990) vybrala a přeložila Míla Janišová.