Asketa a velké dítě

Když v roce 2009 Guy Ritchie natočil svou verzi Sherlocka Holmese s Robertem Downeym Jr. v titulní roli, většina kritiky se shodla na tom, že jejich pojetí dobrodružství slavného detektiva je velmi vzdálené originálu. Někteří komentátoři ovšem upozorňovali na to, že některé neortodoxní kousky Downeyho Holmese, jako je boxování nebo užívání drog, ve skutečnosti vycházejí přímo z Doyleových textů. Figurou, vůči které se Ritchieho film zpronevěřuje, tak není původní literární Sherlock, ale stereotyp, který se utvářel zejména v množství televizních seriálů, filmů, ale i komiksů.

Proti Jacku Rozparovači i nacistům

Holmes bývá označován za jednu z nejčastěji adaptovaných postav vůbec a snímky a seriá­ly, v nichž vystupuje, se počítají na stovky. Kdybychom měli vést nějakou základní rozlišovací linii tímto davem audiovizuálních Sherlocků, můžeme konstatovat, že filmové verze většinou tíhnou spíš k výstřednějším či hravějším interpretacím, zatímco klasické a kanonické verze najdeme obvykle ve formátu série. Detektivova filmová dobrodružství jsou plná nečekaných setkání, souvislostí a situací: Sherlock se střetává s Jackem Rozparovačem (Vražda na úrovni, Murder by Decree, 1979) i se Sigmundem Freudem (The Seven­Per­Cent Solution, Prokletí Sherlocka Holmese, 1976), coby středoškolák bojuje s egyptským kultem (Pyramida hrůzy, Young Sherlock Holmes, 1985), je jen hercem kryjícím geniálního detektiva, jímž je ve skutečnosti doktor Watson (Není Sherlock jako Holmes, Without a Clue, 1988), případně je zmražen a znovu oživen v osmdesátých (The Return of Sherlock Holmes, Návrat Sherlocka Holmese, 1987) či devadesátých letech (1994 Baker Street: Sherlock Holmes Returns, Baker Street 1994: Sherlock Holmes se vrací, 1993).

Pokud bychom naopak hledali adaptaci, kde se definitivně ustanovuje stereotypní pojetí Holmese a Watsona i jejich vzájemného vztahu, je třeba se zaměřit na proslulou čtrnácti­dílnou americkou filmovou sérii z let 1939 až 1946. Do té doby se v řadě němých i zvukových filmů vedle dominantního způsobu zobrazení postav objevovaly i atypičtější verze (například Clive Brook ve filmu Sherlock Holmes z roku 1932 portrétuje detektiva coby mladého elegána, který je zasnoubený a připravuje se na svatbu). Teprve cyklus z první poloviny čtyřicátých let zavedl standard, k němuž se pozdější varianty nějakým způsobem vztahují. Ten přitom rozhodně věrně nekopíruje původní příběhy, ale naopak s Doyleovými texty zachází velmi volně. Po prvních dvou dílech se děj přesunul do doby druhé světové války a detektiv v jednom pokračování např. pátrá po nacistickém agentovi (Sherlock Holmes and the Voice of Terror, Sherlock Holmes a hlas teroru, 1942).

Watson byl dítě

Basil Rathbone v roli Sherlocka působí v této sérii jako příkladná figura sebejistého aktivního muže „v produktivním věku“ (v roce 1942 bylo Rathboneovi padesát), nicméně svobodného a nezadaného, který odpovědně přijímá povinnost bojovat proti zločinu a jehož detektivní schopnosti mají formu spíš vytříbeného důvtipu a pozorovací schopnosti než duševní deviace. Podobně silnou proměnou oproti literární předloze prošla i postava Watsona, z něhož se v podání Nigela Bruce stala jednorozměrná komická postavička, která má typické znaky většiny pozdějších Watsonů: otylou figuru, knír a neohrabané ­vystupování naivního a vrtošivého děcka. Vztah Holmese a Watsona tu vlastně není rozvržen jako rovnocenné přátelství, natožpak partnerství, ale spíš jako poměr zodpovědného rodiče k bezradnému dítěti. Ještě důrazněji tato Watsonova stylizace vyniká v americkém televizním seriálu Sherlock Holmes z roku 1954, kde štíhlá energická figura Ronalda Howarda v roli Holmese vedle bruceov­sky robustního Watsona v podání H. Mariona Crawforda vytváří podobnou dynamiku, jakou najdeme u slavné slapstickové dvojice Stan Laurel a Oliver Hardy.

Zatímco Nigela Bruce můžeme označit za watsonovský prototyp, nejikoničtějším hereckým Sherlockem přece jen není Rathbone, ale Peter Cushing. Tato herecká legenda by ostatně mohla sloužit jako ztělesnění kultivované, rozvážné a upjaté „britskosti“ a ne náhodou vedle Holmese ztvárňovala také další ostrovní popkulturní ikony: upírobijce Van Helsinga a mimozemského poutníka ve filmových verzích populárního seriálu Doctor Who (Pán času, 1963–1989). Cushing hrál Holmese v různých formátech v rozmezí čtyř dekád, poprvé ve filmové adaptaci Psa baskervillského (The Hound of the Baskervilles, 1959) britského studia Hammer, dále v seriálu BBC Sherlock Holmes (1968) a televizním filmu Maska smrti (Masks of Death, 1984). Cushingova vyhublá figura, přísný pohled, stařecké rysy a strohý, velitelský způsob mluvy stylizují Sherlocka do podoby staršího, zkušeného, pedantského a lehce arogantního askety. V seriálové verzi působil vedle stereotypně pojatého Watsona (Nigel Stock) jako činorodý dědeček, který dostal na hlídání malého vnuka.

Páv a mentor

Cushingovsko­bruceovskému modelu se přitom vymykají dvě slavné televizní inkarnace Doyleových hrdinů. Představitel titulní role seriálu Sherlock Holmes (1984–1994) britské stanice ITV Granada Jeremy Brett, považovaný za jednoho z nejpůsobivějších Holmesů vůbec, vystupoval jako méně upjatá a mladší varianta Cushinga. Oproti dosud jmenovaným Sherlockům ale daleko více akcentoval méně vznešené aspekty Doyleova hrdiny, především okázalý narcismus, se kterým si viditelně vychutnával vlastní intelektuální převahu nad ostatními postavami. Brettova kreace byla často interpretována jako latentně homosexuální [viz článek Anny Křivánkové na s. 8] i díky tomu, že představitel Holmesova partnera David Burke byl mladší a fyzicky mnohem atraktivnější než typičtí filmoví a televizní Watsonové a detektivovo charisma hltal s viditelným obdivem. Ve druhé sezoně (příznačně ve fázi Sherlockova zmrtvýchvstání v povídce Prázdný dům) byl Burke nahrazen Edwardem Hardwickem, který měl sice fyzicky blíže k typicky watsonovským proporcím odulého velkého dítěte, ale zato visel Holmesovi na rtech ještě o něco fascinovaněji. Oficiálně tu vztah Sherlocka a Watsona nicméně nabírá podoby poměru pyšného páva a jeho obdivovatele.

Významná sovětská televizní adaptace Dobrodružství Sherlocka Holmese a doktora Watsona (Priključenija Šerloka Cholmsa i doktora Vatsona, 1979–1986) s Vasilijem Livanovem a Vitalijem Solominem také ukazuje Watsona coby o mladšího a naivnějšího společníka geniálního detektiva (Livanov, stejně jako Rathbone, v době natáčení série překročil padesátku). Jedná se ovšem o cyklus, kde oba hrdinové mají vzácně vyrovnané pozice. Už v první epizodě, v adaptaci proslulé debaty nad Holmesovou neznalostí astronomie, se Watson prezentuje jako humanista a čtenář Dickense, který je fascinovaný Sherlockovou absolutní exaktní orientací. Holmes zde vystupuje jako mentor, který má proti sobě zapáleného učedníka, nikoli nemotorné dítě.

Bez kníru a bez jistoty

Na pozadí tohoto výčtu vyniká výjimečnost nových variací. Robert Downey Jr. a Jude Law v Ritchieho snímcích, stejně jako Benedict Cumberbatch a Martin Freeman v Sherlockovi (2010–) [viz recenzi na s. 3] typově téměř vůbec nedopovídají zavedenému modelu (Sherlock to glosuje v první epizodě třetí sezony, v níž má Watson krátce knír). Jde přitom opět o pohyb v akcentování různých aspektů osobností obou postav v Doyleových textech. Aktualizace povah a vztahu spolubydlících z Baker Street má znovu co dělat s problémem odpovědnosti a starostlivosti, přičemž tentokrát se role obracejí. Zatímco oba Holmesové jsou sebestřední a žárliví dětinové, hýčkající si vlastní podivínství, Watsonové do určité míry přebírají úlohu jejich pečovatelů. Klíčovou událostí se v obou případech stává Watsonova svatba. Jako by racionalita a vědění, které byly v minulosti chápány jako základní předpoklady dospělého přístupu ke světu, byly nyní nahrazeny odhodláním k rodinnému životu. Zatímco z „obyčejného“ doktora se díky sňatku stává samostatná a zodpovědná osoba, geniální detektiv je najednou tím, kdo je neobratný, dělá chyby a ocitá se v závislé pozici. Holmes a Watson se nově nacházejí v situacích, kdy musí řešit nejen zapeklité kriminální případy, ale také mnohdy podobně nevyzpytatelné mezilidské vztahy.