Asijští tygři v Rotterdamu

Úspěšné kinematografie východní Asie už mají dobu své největší festivalové slávy pár let za sebou. Z letošních soutěžních i nesoutěžních novinek Mezinárodního filmového festivalu v Rotterdamu však vyplývá, že úplně odepsaní východoasijští tvůrci určitě nejsou. Rotterdamský festival, který do velké míry stojí na objevování nových talentů a v soutěžních sekcích dává prostor prakticky jenom jim, měl pro asijské tvůrce vždy slabost.

Filosofické zombie

Rotterdam má pověst festivalu, který se vyznačuje nekompromisní dramaturgií a odmí­­tá na jedné straně podlézat divákům a na druhé podléhat festivalovému snobismu. Japonský režisér Kjóši Kurosawa, jehož tvorba plynule stírá rozdíly mezi žánrovými kusy a vrcholnou festivalovou dramatikou, do tohoto profilu dobře zapadá. Více či méně dystopické světy jeho děl se stávají prostředím pro narušování hranic mezi lidmi a monstry. Lidskost je ústředním tématem většiny jeho snímků a v novince Real ji zkoumá z nové perspektivy. Psychologické drama s hororovými prvky o hledání milovaného protějšku v hlubinách jeho vlastní mysli v situaci, kdy jeho tělo odpočívá v kómatu, využívá – pro Kurosawu neobvyklého – sci­fi motivu k novému pohledu na to, co nás činí lidmi. Snaha najít v myšlenkách milované bytosti klíč k tomu, jak ji přivést zpět do těla, se nedotýká jen hranic mezi skutečnou a simulovanou realitou, ale také problematikou subjektivity. Dost možná jde také o první snímek, který přináší na plátno „filosofické zombie“, což doposud byl koncept tematizovaný pouze na stránkách odborných analytických textů z oborů kognitivní filosofie a filosofie mysli.

Velkou předností mnoha oceňovaných japonských tvůrců je schopnost vystavět originální, vyšinuté, a přesto uvěřitelné světy, které skrze svou podivnost zvýrazňují ryze aktuální témata. Bezesporu to platí o Kurosawových sondách do lidského nitra, v nichž se odrážejí podobné motivy smutku, vykořeněnosti a odcizení jako u autorů realistických festivalových dramat. Na výstavbě vykloubeného světa stojí též dílo Hitošiho Macumota. Tento režisér, herec a komik v Rotterdamu uvedl novinku R100 o prodejci nábytku, který si objedná celoroční služby tajuplného S/M salonu. Kontrakt, který nelze vypovědět, mu brzy začne život spíše komplikovat než zpestřovat. Macumoto mísí černý humor a dobře načasované absurdní gagy s melancholií a mimoděk uvažuje o pasivitě, odevzdanosti a bolesti v mnoha jejích podobách.

Grotesknost a zrůdnost

Asijské tituly ale bodovaly i v soutěži, které se účastní pouze debuty a druhé filmy. Ze tří vítězných cen Hivos Tiger Awards putovala jedna do Japonska a druhá do Jižní Koreje. Debutující Akira Ikeda ve snímku Jamatori clip kódžó no atari (Anatomie svorky na papír) vyniká podobnou schopností jako oba zmiňovaní kolegové ze země vycházejícího slunce. Příběh outsiderského zaměstnance továrny na svorky, předurčeného k šikaně a smůle, je složen ze sérií absurdit, počínaje vykreslením „továrny“ (dřevěná bouda se třemi židlemi snímaná ve stále stejném polocelku) a chováním takřka všech postav konče (nejenže činí podivné věci, ale někdy nerealističnost jejich konání podtrhuje kupříkladu i fakt, že odcházejí z plátna v pravoúhlých pohybech jako roboti). Jde zkrátka o film, který nikam příliš nezapadá, podobně jako jeho hrdina. Není to ani romantická komedie, ani lidová vyprávěnka, ani absurdní divadlo.

Psychologické drama Han Gong­Ju jihokorejského režiséra Lee Su­Jina, pojmenované podle sedmnáctileté protagonistky vyrovnávající se s bolestivým traumatem, je naopak realistickou studií, jež se stejnou měrou dotýká problému jedince i společnosti. Drásavého účinku dosahuje především díky pozvolnému dávkování informací a temnému závěru, poukazujícímu na zrůdnost společnosti, která je navenek civilizovaná, ale její předsudky ji vracejí spíše zpátky do středověku.

Zdá se, že zavedení východoasijští tvůrci ještě úplně neztratili dech a ti noví ho zase vcelku sympaticky nabírají.

Autor je filmový publicista.