Francouzský prezident François Hollande si začátkem měsíce února prožil svou chvíli mezinárodní slávy. Jeho státní návštěvu Spojených států totiž sledovala média po celém světě. Pozornost byla věnována zejména symbolickému rozměru tohoto vpravdě historického setkání, jež jako by stvrzovalo mimořádně vřelé vztahy obou zemí v poslední době, vycházející z úspěšné spolupráce na vojenských operacích v Africe. Benoît Bouscarel z rozhlasové stanice France Culture však 12. února ve svém komentáři upozornil na jiný důležitý aspekt Hollandovy cesty, a sice výměnu informací na téma těžba břidlicového plynu. Jestliže se francouzský prezident v červenci minulého roku zařekl, že za jeho působení k zahájení frakování nedojde, minulé týdny ukázaly, že pilně pracuje na tom, aby mohl tento slib elegantně obejít. Nízké ceny energií v USA na něj evidentně udělaly dojem, což na tiskové konferenci s Barackem Obamou nijak neskrýval. Tím spíš, že francouzský ministr reindustrializace Arnaud Montebourg stále hlasitěji hovoří o možnosti využít novou technologii těžby břidlicového plynu za pomoci heptafluorpropanu (nehořlavého propanu), který prý představuje daleko menší riziko pro životní prostředí. Ačkoli mnozí ekologové tento názor nesdílejí, Hollandovi i ministru zahraničí Laurentu Fabiusovi se Montebourgův návrh začíná čím dál více zamlouvat. Tato změna přístupu k břidlicovému plynu přitom podle Bouscarela plyne z touhy francouzských socialistů stát se nositeli jak sociálního, tak technologického pokroku. Ačkoli i nadále počítají s podporou obnovitelných zdrojů, uvědomují si, že jde o běh na dlouhou trať. Jako hlavní spojenec socialistů se tak dnes stále zřetelněji jeví Svaz zaměstnavatelů (MEDEF), spíše než jejich koaliční partner – Zelení.
Na domácí scéně francouzská vláda v posledních měsících čelila výpadům mnoha nespokojených skupin obyvatelstva. Neslli se konec roku 2013 ve znamení protestů „červených čapek“ v Bretani, ozvali se začátkem roku 2014 pařížští konzervativci a nacionalisté, kterým se 26. ledna podařilo zorganizovat, tak jako při protestech proti uzákonění homosexuálních svazků na jaře 2013, mohutnou manifestaci proti zavedení genderové teorie do vyučování základních škol. Tento protest byl natolik silný, že nedlouho po něm vláda návrh zákona odložila na neurčito. Pátého února vyšel v Libération článek specialisty na historii USA Romaina Hureta s názvem Tea Party po francouzsku. Autor v něm přirovnává současné vzepětí francouzských konzervativních kruhů k obdobnému americkému fenoménu, spojenému s hnutím Tea Party. Analogie se nabízejí především v motivacích, které konzervativce vedou ke společenské angažovanosti: jde o nespokojenost se současným individualizovaným světem, kde není místa pro hájení tradičních hodnot, jako je například rodina. Hnutí typu Tea Party nabízejí lidem, kteří se v dnešní komplikované realitě nejsou schopni zorientovat, sice iracionální, zato ale koherentní vizi světa, založenou na koncepci komplotu a zpochybnění principu demokratického reprezentativnosti. Vytvářejí představu, že za politiky stojí určité menšinové skupiny, jimž jde o prosazení svých partikulárních zájmů na úkor tradičních společenských hodnot.
V těchto dnech se hraje o budoucnost levicového deníku Libération. Akcionář Bruno Ledoux přišel na začátku února s návrhem ukončit vydávání papírové verze těchto známých novin, založených roku 1973 pod záštitou JeanaPaula Sartra, a přesunout je na sociální sítě. Setkal se však s velkým odporem zaměstnanců, kteří vyhlásili stávku a momentálně o vývoji situace informují každý den na poslední dvoustraně listu. Konkurenční deník Le Monde přinesl 10. února rozhovor s odborářem Libération Olivierem Bertrandem. Ten vidí za úpadkem kdysi úspěšných novin zejména nedostatek finančních prostředků a nezvládnutý přechod na elektronickou verzi. Je to přitom s podivem: byl to právě deník Libération, který jako první z francouzských novin vybudoval vlastní internetové stránky, na které později umístil i první tweet. Podle Bertranda nese za propad prodeje v posledním roce svůj díl viny každý z redakce, ale současný stav zapříčinili hlavně akcionáři a šéfredaktor Demorand, jenž před pár dny na svou funkci rezignoval. Na otázku, zda za ztrátou čtenářů nestojí také obsahová vyprázdněnost a ideová rozvolněnost deníku, což lze doložit třeba vydáváním přílohy o luxusním zboží, odpověděl Bertrand vyhýbavě.