Výsek užvaněného lidství

Není u nás mnoho nakladatelů, kteří by se soustavně věnovali současné české dramatické literatuře. Nakladatelství Akropolis Filipa Tomáše vydává divadelní hry teprve krátce. Před třemi lety začalo s rozhlasovou hrou Koule Davida Drábka, dnes má na svém kontě již několik titulů dramatické literatury v širokém smyslu. Od stejného autora vyšly ještě dva výbory (Aby se Čechům ovary zachvěly, 2011, Dětem!, 2013) a vedle toho se Akropolis začala věnovat i „klasikům“ české dramatiky druhé poloviny 20. století. Dávám­li klasiky do uvozovek, tak zejména proto, že se jedná o autory, které jsme si sice navykli mezi významné dramatiky nedávné divadelní historie řadit, ale u nichž jsme prozatím neměli jejich komplexní dílo pohromadě. To je určitě nejvýznamnějším kladem celé edice, kterou řídí teatroložka Lenka Jungmanno­vá. Díky ní jsme se před dvěma lety dočkali souborného díla Karola Sidona (včetně rozhlasových či divadelních her dříve považovaných za ztracené). V loňském roce Jung­mannová připravila soubor her Pavla Landovského.

Podvodníci a vyšší patra dna

Svazek s lapidárním názvem Hodinový hoteliér a jiné hry v decentní grafické úpravě Jana Čumlivského obsahuje osm rozhlasových a divadelních her z let 1965 až 1997, editorčin doslov a soupis vydání a uvedení u nás i v zahraničí. Dostává se nám tak celistvého pohledu na dramatickou tvorbu známého herce, a také její uvádění na divadelních scénách.

Silnou stránkou Pavla Landovského je ja­zyk, „řečnost“, jíž je charakterizována jedna z postav rozhlasové hry Noční linka (1976). Řeč Landovského fascinuje. Jeho postavy mluví a mluví a mluví, až čtenář – a nutno dodat, že někdy také autor sám – podlehne jejich jazykovému obžerství a přimhouří oko nad smyslem jejich příběhu i nad jeho formální stránkou. Bizarní hrdinové se většinou rekrutují z řad různých podvodníčků, ztroskotanců z okrajových vrstev společnosti či přímo z jejího dna. Každý z nich je lehce načrtnut specifickým jazykem a téměř všechny připomínají nové vtělení typicky českého pábitele, jenž dokáže celé hodiny na jednu událost vršit další a další groteskní příběhy absurdního bytí. Jejich smysl je často nutné hledat pouze v této charakteristice. Landovský jako by prostřednictvím svých her čtenářům či divákům prezentoval pouze jakýsi výsek užvaněného lidství. Tento autorův trik lze chápat jako klad, ale zároveň i jeho past.

Texty obsažené v Hodinovém hoteliérovi a jiných hrách lze rozdělit do několika skupin. První představují hry, jako jsou například debut Případ pro vesnického policajta (1965), pravděpodobně nejuváděnější text Hodinový hoteliér (1968) či jeho „ženská verze“ Supermanka (1973). Už v autorově prvotině, v níž však vykonstruovaný závěr a nesnesitelná lehkost žvanění dosahují vrcholu, se lze setkat s Landovského oblíbenou figurkou. Je jí starý muž, dědek, který je nositelem řečovosti i groteskně absurdních situací.

Revoluce řízená Otakarem Vávrou

Specifickou skupinu Landovského tvorby představují hry z jeho disidentského období, jež lze stále považovat za jeho nejpozoruhodnější texty po stránce obsahové i formální. Jedná se například o hru Arest (1980), která patří mezi takzvané vaňkovky, tedy hry, které vznikly v sedmdesátých a osmdesátých letech v prostředí českého disentu a jejichž hlavní postavou je alter ego Václava Havla – Ferdinand Vaněk. Landovského hra se odehrává ve vazební cele pankrácké věznice, kam režim shromáždil své skutečné i domnělé nepřátele, a končí velkým divadelním žertem. Obžalovaní začnou ze slamníků stavět barikády, protože se podle zvuků doléhajících do věznice zvenčí domnívají, že vypukla revoluce. V samém závěru se však ukáže, že onou domnělou revolucí bylo natáčení Vávrovy Válečné trilogie. Mystifikací končí i další Landovského hra, Sanitární noc (1976), v níž policisté začnou nejprve zatýkat diváky a nakonec ze scény odvádějí i samotné protagonisty hry. Antologii her Pavla Landovského uzavírá drama, které dramatik dopsal až po roce 1989. Protentokrát zbohatnem (1997; první verze pochází již z konce osmdesátých let) je jakýmsi autorovým ohlédnutím za půlstoletou historií české společnosti. Landovský v něm proplétá několik časových vrstev – šedesátník Gabriel vypráví příběh svého bohatství a zároveň rozehrává svou protektorátní šmelinářskou minulost. Soudě podle nárůstu scénických poznámek se text svou podobou blíží scénáři konkrétní režijní interpretace.

Autor je teatrolog.