Dementní bratr krále Midase

Mnoho zejména novějších filmů bratrů Coenů jako by reflektovalo neschopnost postav dát nějaký tvar jejich „osudům“, zformovat přediva událostí jejich životů do smysluplného celku. To platí pro Carlu Jean Mossovou, kterou Anton Chigurh ve filmu Tahle země není pro starý (No Country for Old Men, 2007, recenze v A2 č. 10/2008) ujišťuje, že jeho vpád do jejího života řídila stejná náhoda, jaká určuje výsledek hodu mincí, i pro hrdinu vrcholného snímku této filmařské dvojice Seriózní muž (A Serious Man, 2009, recenze v A2 č. 19/2010) Larryho Gopnicka, jemuž otec jeho problémového korejského studenta doporučuje „smířit se se záhadou“. Novinka V nitru Llewyna Davise se nenápadněji, ale stejně radikálně vrací k témuž problému nesouměrnosti toho, co od života očekáváme, a toho, co se nám v životě děje.

Předurčen k zapomnění

V nitru Llewyna Davise je v první řadě jeden z nejkomornějších filmů, které Coenové natočili, a to jak co do výpravy, tak z hlediska samotného vyprávění. Snímek o fiktivním folkovém zpěvákovi Llewynu Davisovi se odehrává především ve stísněných či slabě osvětlených prostorách bytů, úzkých chodeb mezi byty, vnitřků aut, setmělých barů, záchodků a kaváren. Děj filmu je opět sledem volně propojených a víceméně všedních příhod. Celkově tak dílo silně odkazuje na lepší časy amerického nezávislého filmu, do čehož na první pohled zapadá i outsiderský profil hlavního hrdiny.

Llewyn je ale poměrně komplikovaný typ outsidera, což je dáno především tím, že o jeho povaze a „tvaru jeho osudu“ se dozvídáme především zvnějšku, prostřednictvím komentářů ostatních postav: od jeho kolegyně Jean, která ho překřtí na „dementního bratra krále Midase, který vše, na co sáhne, promění ve sračku“, přes vyžilého jazzmana mluvícího o kletbě, jejímž původem si hrdina nikdy nemůže být jistý, až po hudebního producenta, jenž na jeho song reaguje slovy: „Moc peněz v tom tedy nevidím.“ Je obtížné přít se o to, zda je Llewynova postava spíš „chcípácky“ pasivní, sebedestruktivní, anebo odmítající kompromisy. Situace, ve kterých nám ho snímek ukazuje, zavdávají podněty ke všem uvedeným interpretacím. ­Smysl Llewynova pobývání na plátně ale možná leží někde jinde než v odhalování různých nuancí jeho charakteru.

Sousloví „v nitru“, které uvozuje název filmu i titul Llewynovy desky, je totiž jedním z řady doslova „pregnantních“ motivů snímku. Když hudební producent poté, co uvidí obal zpěvákova alba, vyzve hrdinu, aby zahrál něco „z nitra Llewyna Davise“, dostane se mu balady o komplikovaném porodu královny, který trvá celých devět dní, po nichž žena žádá, aby jí otevřeli břicho a našli její dítě. Příznačné přitom je, že producent následně Llewyna odmítne a rozehraje tak paralelu mezi královninými porodními bolestmi a Llewynovou neschopností uplatnit své skladby v hudebním průmyslu. K podobným odkazům na zmařené či bolestné zkušenosti s početím patří i Jeanino těhotenství, které má být ukončeno potratem, protože existuje šance, že otcem dítěte je Llewyn. Právě Jeanino přirovnání k dementnímu Midasovu bratru tak na Llewynův osud sedí možná vůbec nejlépe, ovšem s tou výhradou, že zpěvák rozhodně vytváří menší „sračky“ než jeho kolegové z branže, nicméně jeho tvorba je prokletá, předurčená k zapomnění.

Největší folková hvězda před Dylanem

Pozici Llewyna jako jakési matky folku odsouzené k potratům a nekonečným porodním bolestem ještě podtrhuje závěrečná scéna s mladým Bobem Dylanem začínajícím svou oslnivou kariéru, jež má odstartovat folkový boom šedesátých let, přesně v době, kdy Llewyn branži opouští. Ostatně hlavní postava je inspirovaná skutečným folkovým zpěvákem Davem Van Ronkem (existuje dokonce album Inside Dave Van Ronk, 1964), který do značné míry naplnil Llewynův osud dnes již téměř zapomenuté „největší folkové hvězdy před nástupem Boba Dylana“. Stejně tak dvojice Jim & Jean, kteří jsou ve filmu Llewynovými kamarády, byla zřejmě inspirovaná stejnojmenným reálným folkovým duem z šedesátých let, dnes už také vymazaným z obecného povědomí.

Kronika Llewynových neúspěchů tak dost možná nemá být zprávou o zneuznaném géniovi ani o „chcípákovi“ libujícím si ve vlastní zneuznanosti. Přehlídka zpěvákova míjení se světem možná poukazuje spíš na nahodilost úspěchu v čemkoli, co děláme. Snímek ukazuje, jak málo úspěch závisí na talentu a dokonce i na snaze, a jak fatálně je odkázaný na vnější okolnosti. V určitých scénách se film otevřeně řadí mezi díla o lidech, kteří záměrně „promrhají“ svůj talent. Llewyn mluví se svou sestrou o tom, že nechce přistoupit na obyčejný život, který považuje za pouhé přežívání, a přinejmenším z několika jeho písní, jež ve filmu uslyšíme, se zdá, že jde o přemýšlivého a originálního umělce. Jenže na rozdíl od typických filmů podobného typu – modelovým příkladem je Dobrý Will Hunting (Good Will Hunting, 1997) –, kde hrdinové „zahazují“ své talenty v katarzním gestu odpovědného rozhodnutí, V nitru Llewyna Davise ukazuje odpoetizovanou sociální realitu, kdy k podobné volbě dochází na základě materiální nutnosti v situaci naprostého zmaru všech nadějí a jistot. Je zřejmé, že umělecký talent můžeme brát jen jako vyhrocený příklad z řady možných lidských nadějí a cílů. Právě v tomto ohledu Coenové hrdinu znovu nutí smířit se s tím, že nemá svůj život téměř vůbec ve vlastních rukou a že sebevětší snaha zkrátka a jednoduše nemusí padnout na úrodnou půdu. A z této základní životní frustrace možná plyne Llewynova pasivita, prchlivost a sklony k sebedestruktivnímu chování.

Zatoulaná kočka

Llewynova povaha v mnoha ohledech připomíná charakter, který připisuje slavnému spisovateli hororů Michel Houellebecq ve svém eseji H. P. Lovecraft: Contre le monde, contre la vie (H. P. Lovecraft. Proti světu, proti životu, 1991), kde život amerického spisovatele uvádí jako návod, „jak neuspět v životě, ale uspět ve všem ostatním“. Houellebecq si v této své ódě na nepřizpůsobivost dává velkou práci s tím, aby Lovecrafta nelíčil jako světce, který něčím převyšuje svou dobu. Spokojí se s konstatováním, že spisovatel do soudobé společnosti prostě tragicky nezapadl, a právě tahle jeho výlučnost se stala hlavním formativním prvkem jeho charakteru. Llewyn rozhodně nejde tak daleko, že by ve svém díle podobně radikálně odmítal „svět i život“, ale jeho životní zkušenost je srovnatelně hořká a nenaplněná.

Ani Coenové svého hrdinu rozhodně neheroizují, i když ho nepředvádějí ani jako jednoznačně nesympatickou postavu. Spíš je to jedna z jejich nejsmutnějších postav, která vlivem toho, čím bytostně je (ať už se k ní stavíme pohrdlivě, chápavě či se sympatiemi), osudově vypadává ven ze světa. Jistě není náhoda, že Llewynovým atributem se ve filmu stává ztracená, zatoulaná kočka.