Činoherní studio v Ústí nad Labem se od svého vzniku profilovalo jako dramaturgicky vyhraněné divadlo a během let jím prošlo mnoho významných osobností. V pondělí 3. března rada města zcela arogantně rozhodla o definitivním zrušení jeho stávající podoby. Podle jeho někdejšího ředitele je příčinou likvidace Činoherního studia nekompetence zřizovatele, ne-li přímo osobní antipatie městských radních.
Turbulentní dění okolo ústeckého Činoherního studia v průběhu letošního února pravděpodobně zaznamenala většina kulturní veřejnosti. Zpovzdálí snad celé dění okolo ústecké scény vypadá jako donkichotský boj s městem za odpovědnější přístup k financování kultury a grantovému systému. Může se zdát, že se jedná jen o další z mnoha lokálních projevů vleklé společenské choroby. Zánik renomované divadelní scény se však poměrům přece jen vymyká – jde o doklad mocenské zvůle a cílené likvidace kulturní instituce.
Pravidla Divokého severozápadu
Zdánlivě se všechno zadrhlo na konci ledna okolo grantu na provoz divadla. Nedostatkem nebyla jen jeho výše, ale především okolnosti vypsání a jeho podmínky. Grant byl městem vypsán na již probíhající rok, aniž by divadlo vůbec tušilo, že letos bude financováno teprve na základě otevřené soutěže, kterou nemusí vyhrát (pokud se tedy vůbec jednalo o otevřenou soutěž). Vyhlašovatel se přitom vůbec nezabývá tím, z čeho jím založené divadlo zaplatí první kvartál svého provozu. Z prostředků, které možná nedostane? Když divadlo na tuto skutečnost upozornilo, předseda správní rady Činoherního studia vedení divadla ujišťoval, že soutěž je vlastně dělaná na míru právě pro ně. Na námitku, proč tedy divadlo nemůže rovnou dostat příspěvek na provoz, bylo mimo protokol řečeno, že se jedná pouze o kosmetickou úpravu, učiněnou kvůli transparentnějšímu vhledu do financování města. Co si však město pod slovem transparentnost představuje, je záhada. Přistoupit na takto připravenou „dohodu“ je věcí morálky. Pragmatik se ohne, aby přežil. Divadlo by se mohlo ohnout také, přiznalo by tím však, že toleruje, jak se na Divokém severozápadě běžně „transparentně“ soutěží.
Původně pečlivý a pečující zakladatel se uchýlil k prvním podpásovým a leckdy zmateným argumentům: divadlo prý může zatím využít ještě rezervní fond. Jistě, jenže tato částka nestačí na celý kvartál, a tak hrozí insolvence. Po této námitce přišel nečekaný obrat v podobě zcela záměrné skandalizace celé záležitosti. Postoj města k divadlu by se dal shrnout do několika bodů: divadlo prý špatně hospodaří a je vlastně nadbytečné, protože hraje tak, že by se z toho „běžný“ občan pozvracel (což tvrdí zastupitelé, kteří se na inscenace nikdy nepřišli podívat). Město ovšem vůbec nezajímá fakt, že nelze prohospodařit to, co divadlo nedostalo. A více než osmdesátiprocentní návštěvnost nesvědčí o tom, že by obvyklou reakcí byla nevolnost. Navíc nikdo nezpochybňuje nutnost vícezdrojového financování. Překvapivá je pouze neochota města podpořit divadlo, které samo založilo. Důvod se ovšem nabízí – zadluženost Ústí nad Labem je stejně známá jako jeho Matiční ulice. Spíše než o transparentnost tedy jde o to, že zastupitelé nepřímo nutí ministerstvo kultury, aby převzalo jejich zodpovědnost a divadlo zachránilo. Anebo by scénu rádi zcela zrušili?
Lhůta k podání obskurně vypsaného a nedostatečného grantu určeného k podpoře činoherní tvorby vypršela 20. února. Nikdo se však nepřihlásil. Napětí panuje na obou stranách a dávno už se nejedná otevřeně. Ačkoli správní rada divadla, jejíž předseda je zároveň radním města, je od počátku o všem informována, začala konečně i kuloárová jednání. Divadlu je přitom předhazováno, že chce nepodáním žádosti o grant zničit vše, co doposud vytvořilo.
Velké umění s málo labutěmi
Přes tvrzení zástupců města jedenácti tisícům návštěvníků osud divadla lhostejný není a mnozí z nich se s žádostmi o vysvětlení obracejí přímo na radnici. Někteří zastupitelé se skutečně snaží poznat pravdu, ovšem ti nejzainteresovanější odpovídají pouze privátně. Například podle Arno Fišera, radního za ČSSD, „nikdo z vedení města činohru v Ústí neničí. Ničí ji zcela nepochopitelný a vulgární postup několika osob uvnitř divadla. To oni rozhodli o zastavení činnosti a zřejmě si myslí, že se jedná o jejich privátní firmu.“ Dva dny před uzávěrkou grantu, tedy 18. února, si přitom město podalo u Úřadu průmyslového vlastnictví žádost o registraci značky a loga svého divadla.
Už pár hodin po vyhlášení „pohřbu jednoho divadla“ diváci bili na poplach a den poté situaci monitorovala i média. K podpoře Činoherního studia se připojila i další divadla a také Herecká asociace, která jasně stanovila podmínky, co je a co není grant. Už 6. února vznikla iniciativa Bijte na poplach. Kovadlina – letitá součást loga Činoherního studia – se objevila na mnoha náměstích po celé republice. Bušení do kovadliny vyjadřovalo solidaritu s divadlem, ale poukazovalo i na různé místní nepravosti. Inspirovány dějinami Sudet se také najednou začaly objevovat bílé pásky na rukávech příznivců divadla. Nápad přichází od skupiny Mančaft a z ústecké fakulty designu. Symbolika pásky je zřetelná – pár představitelů moci chystá další odsun, tentokrát kultury. Studio podpořila benefičním večerem také Nová scéna Národního divadla. Divadelníci zatím vyrážejí do ulic vysvětlovat veřejnosti, jaký je skutečný stav věcí. Připojují se i zvučná jména z akademického světa. Petici na podporu Činoherního studia podepsalo do konce února více než devatenáct tisíc lidí. S osudem Studia je tak smířený snad jen loajální ředitel operního domu v Ústí, který se svěřil novinářům, že dělá „velké umění s osmi labutěmi namísto dvaatřiceti“.
V roce 2003 v Činoherním studiu Jan Nebeský režíroval Taboriho hru Kanibalové. V ní jedna z postav řešících, zda v koncentráku kanibalsky pojíst z masa zesnulého spoluvězně, říká: „To, oč jde, není umírání, nýbrž to, jak žijeme, když umíráme…“ To se k nynějšímu násilnému zastavení Činoherního studia hodí skvěle.
Autor je herec a bývalý ředitel Činoherního studia.