Kafkův text končí zde

Komiksová adaptace Kafkova Zámku, nedokončeného románu z roku 1922, do níž se pustil scenárista, dramatik a překladatel David Zane Mairowitz s hudebníkem a výtvarníkem Jaromírem Švejdíkem alias Jaromírem 99, své interpretační východisko odhaluje již portrétem na titulní straně. V úvodním slovu to Mairowitz potvrzuje: Kafkův Zámek se sice podle něj „hroutí uprostřed věty“, nicméně je však prý zřejmé, že „K. je samotným Kafkou do stejné míry jako někdejší Josef K. z Procesu“ a také že Frída „byla inspirována Milenou Jesenskou“. Splynutí Kafkovy a zeměměřičovy podoby je prvním, bohužel však zdaleka ne jediným interpretačním klišé.

Zdánlivá prázdnota

Kafkův román se přitom komiksové adaptaci nebrání. Povaha kafkovské vizuality a grotesknosti k podobné interpretaci naopak přímo vybízí a vizuální konkretizace enigmatického časoprostoru Zámku je pro kafkovskou obraznost samozřejmě klíčová. (Kafkův cit pro portrétování a karikaturní zkratku je přitom patrný především z jeho deníkových a epistolárních textů, které často do­plňoval kresbami.)

Románová vesnice leží pod hlubokým sněhem, v mlze a tmě, ve „zdánlivé prázdnotě“. Labyrintičnost prostoru nezpůsobuje jen nedostupnost zámku, ale právě ona prázdnota prostoru, jenž se v sobě zrcadlí – zámečtí sluhové nosí pod livrejí sedlácké haleny a postupně se ukazuje, že mezi vesnicí a zámkem není rozdíl: „Kdyby člověk nevěděl, že je to zámek, mohlo by mu to připomínat městečko.“ Mlha a sníh rozmazávají kontury. Doslova leitmotivem románu je špehýrka, klíčová dírka. Právě šmírování tímto „zámkem“ tvoří „klíčovou“ narativní perspektivu, kterou velmi přesně pojmenovává samotný K.: „Vy pokojské máte ve zvyku slídit klíčovou dírkou a podle toho vypadá vaše myšlení, že totiž z maličkosti, kterou skutečně zahlédnete, stejně velkoryse jako nesprávně usuzujete na celek.“ Tato perspektiva tedy poskytuje klíč pozorovatelskému klamu a navíc způsobuje groteskní deformaci prostoru.

Stejně tak vděčný je pro vizuální ztvárnění nenadále a nepatřičně usínající zeměměřič, padající do závějí a klouzající na ledě, poletující úředníci, těla vymknutá z kloubů a především pošťuchující se pomocníci vyslaní Zámkem, aby K. rozveselili, protože „všechno bere moc vážně“. Spolu s cirkusovými krasojezdkyněmi, jezdci na uhláku, umělci na hrazdě, němými zpěvačkami jde o podstatné položky v repertoáru tradičních postav kafkovské grotesky. Téměř nic z toho však v komiksové interpretaci nenalezneme.

Obrazy z venkovského života

Mairowitzův text se v podstatě drží původních dialogů (české vydání využívá překlad Vladimíra Kafky) a zachovává základní epizodickou kostru zeměměřičových selhání při úředních slyšeních i v milostných vztazích. Kapitálkami důsledně psané ­jméno ­Klamm má asi cosi zvýznamňovat, ale těžko říct co. Omyl hlavního hrdiny? Iluzivnost úřednických předpisů? Nebo naivní víru ve změřitelnost unikajícího světa? Z textu totiž žádné významové napětí, tajemství nebo jazyková hra neplyne. Suplovat to zřejmě má závěr příběhu – mlčící, prázdná bublina, respektive rámeček, a namísto poslední tečky spisovatelova ruka přerušující tok psaní a upozornění: „Kafkův text končí zde.“ Nezavršenost zeměměřičova příběhu zde tedy nevyplývá ani z groteskní cykličnosti, ani z žánru zmařeného iniciačního románu, z vnitřní nedokončenosti a nemožnosti velkého finále, v čemž spatřuje podstatu středoevropských příběhů například Václav Bělohradský, ale prostě ze spisovatelova selhání. Koneckonců Franz a K. mají stejnou podobu.

Zmíněnou „zdánlivou prázdnotu“ Zámku zaplnil Jaromír Švejdík interiéry, které připomínají světnice a hostinec Starého bělidla, a kulisami ladovského ražení. Chybí jen ponocný a pan otec nacpávající si dýmku. Mimochodem, obě aluze by v případě Zámku nebyly od věci. Babička s ilustracemi Adolfa Kašpara měla čestné místo v Kafkově knihovně a z korespondence víme, že k její četbě nutil i své sestry. Topografie Zámku skutečně nápadně připomíná ratibořické Obrazy z venkovského života (zámek, vesnice, hostinec), pozornému čtenáři ne­­ujde psí fyziognomie pomocníků a podobně. Citace ladovské idyly by v kontextu mytizujícího vyprávění byla velmi zajímavá a určitě interpretačně nápaditá. V obou případech by to ale vyžadovalo poněkud ironičtější reprezentaci.

Černobílá kresba, ideální pro vizualizaci groteskního vyprávění, podobou filmových střihů nebo střídáním negativu a pozitivu, siluet a figur občas připomíná Millerovo Sin City, ale pak se zase bezpečně vrátí k ­sudetské melancholii Aloise Nebela. Klíčovodírkových klamů se nedočkáme. I přes Švejdíkovy trefné „útržky“ Klammových masek, úžasná snová intermezza a závěrečnou redaktorskou charakteristiku Kafkova Zámku coby románu, „jehož černý humor a grotesknost ani po bezmála devadesáti letech od prvního vydání neztratily nic ze své živosti“, je čtení komiksového Zámku příšerná nuda.