Báseň vizuálního umělce Jiřího Davida parafrázuje Kvílení Allena Ginsberga – přizpůsobuje je době pozdního kapitalismu, televizní reality, ukradené fantazie a blížícího se konce.
šílenstvím hystericky obnažené cáry lidí
vlekoucí se za svítání všemi ulicemi a zoufale
plačící s pouličními psy
děvky s andělskými prdelemi celé žhavé po
placeném nebeském kontaktu a s hvězdnou píčou
v diamantové noci
jak v tichu a v hadrech a se zapadlýma očima
podnapilé vysedávaly a kouřily vše
v temnotě bytů s chlorovanou vodou kde snily
ve vrcholcích galaměst a mluvily o dětech
kterým odhalily mozky jen pro radost z nenarození
jen aby v TV spatřily pouštní anděly jak se potácejí
zhnuseni po střechách činžáků
zhnuseni univerzitami a doběla rozzářeni
v halucinacích o konečném džihádu v tragédii
Vyššího uzření mezi válečnými technoidioty
které vyloučily z vědomí pro dokonalé mystifikace
děsivých tónů na parapetech rozkřáplých skeletů
svatí již trpěli onanií v nevymalovaných zdech nazí
a pálili peníze v letadlech mezi mrakodrapy
v modlitbě za všemi rohy Hrůzy
milenci s olovem na penisech kteří zvraceli svátost do umyvadel
s opaskem věčnosti pro bezvěrce
kteří plivali oheň v mramorových hotelích když se stud měnil
v benzín v Rajské zahradě smrt nebo noc co noc
zasvěcovali svá torza
pomocí dní pomocí vzteku pomocí spálených
můr světla bez ocasu a nekonečných slov v pokleku
temní ve slepých ulicích zahaleni hrůzným mračnem
v naději blesků
v duši milující pospolitost v hlubokých očích bez stesku
Pozemskosti a svým dechem osvětlující celý ten
nehybný svět Víry
mezi nimi
zemzelený mech továrních hal zmizelých za stromy hřbitovní
nasládlost vůní podobná vínu pod okny střech výkladní
chlad plný omamných chtění neonově
vyhaslý street art zachvělý bez slunce a měsíce
a stromů za umdlených zimních soumraků
kdekoliv velkohubé žvásty a konejšivé
královské krédo snění
děti co se připevnily k rychlosti plné adrenalinu na
skvělých tripech ve víření barev do svatého Mizení
a gumovaly se čímkoliv dokud je zrádci
a zbabělci neudali se zkřivenými ústy mozky
vybušenými k tuposti a zbavenými velikosti do
zmrtvělé nudy upravených parků a zahrad
ti co se líbali zdánlivou noc v nejasném podzemí
v náručí sevřeni dotyky umilováni závratí
každé odpoledne nad domy u bývalého
kina se jménem k nezapamatování v třeskotu osudu
na computerovém
modelu bojových trenažérů
ti co mlčeli řečí miliony hodin bez přestání dobře oháklí
v officech v bowlingových centrech v posilovnách
v byznys class
nadoraz
jak pohlcený dav zbohatlých zběhů vrhajících se
ze skel z okenních rámů ze šoku (z krizí z impotence
bez lásky)
pod vlaky jak z odvrácené strany měsíce
klábosící ječící zvracející a šeptající nezvratná fakta
i vzpomínky a anekdoty s každodenními přípitky
na kuráž ze strachu
z nemocnic a kriminálů i vzdálených nekončících válek
když dávno s prázdným zrakem navždy a
neodvolatelně vydávili v délce sedmi dnů a nocí
všechen intelekt už jako žrádlo pro psy útrpně házené na
asfalt prorostlý betonem
ti nejasní co se propadli do nicot plní všelijakých prohlášení
a přitom doufali ve svou viditelnou stopu jak
u dvojsmyslných
pohlednic všech úžasných sluncí Jihů
zdrceni asijským potem exotických kurev a tanečnic
plni čínských rozbřesků když jim v nezvykle
zařízeném pokoji zarazili čepel nože do hrdla
poutníci půlnocí sem a tam po kamenech a hluku
nádraží kam jít a odešli
a nevyžádali si chvějivě žádná zlomená srdce
plánovači v kouři cigaret v luxusních dobytčácích
na kolech v proudu turbín padajících v moře nenalezených
skříněk noci
ti co studovali Deborda a bůhvíco ještě trpěli studem
u sv. Jana od Kříže
ctili telepatii ctili sefirotické stromy kabaly neboť nebesa
bláhově ulpívala na jejich nohou Kdekoliv
kdekoliv kde cokoliv znělo jako intuice a cokoliv znělo
šílenou radostí plné obyčejné svátosti kdekoliv
v ulicích s vizí v ulicích plných utopií i bezmocných bytostí
kteří doufali že jsou jen šílení když se neprozrazeni
třpytili pro expresní zpopelnění
kteří z moří lovili vyplavené fošny dříví z potopených
ukrajinských trajektů
na vlastní kříže a kůlny plni deště ve světlech rodin
dotyku i dělnických samozvaných hlídek
ti dávní co jim vlasy uzrávaly pod sponami hladoví a osamělí
a zuřiví když hledali hospodskou spravedlnost a našli
jen 1000. TV kanál
nebyli to žádní kámoši tak co
pokonverzovali o vyholených vaginách a Věčnosti
a netušili nic o Abú Ghrajb jež se mezitím stala
turistickou atrakcí
ti bez erekce zešedlí už jenom zvrácení jak jejich představy
plné arogance
zoufalého zla nasátého smradem poezie co nikdy
nikdy nestrávili pyšni na to co nepoznali
pár megakoktejlů v tanci na jedno použití plni nacistických
idolů krásy
a všemožných takysběratelů opálených klientů cestovek
ale i s velkýma kozama tak smyslnýma
v jejich cikánské kůži zvláště když řvali z oken na ultrakriply
kteří v rámci čistoty rozdávali nesrozumitelné letáky
když všem slušným měšťákům vypálili cejchy do paží i na tváře
proti černým žlutým v rámci zachovávání tklivého domova
kteří mrdali v zákulisí plni okovaného hekání
pak plakali a dál se svlékali zahaleni vlastní děsivou nudou
street street street street street
nic není potom a potom ztrácí smysl
to oni my se s pláčem zhroutili v bílých tělocvičnách s ostychem
kdy ještě něco zbylo ale jen cca na 8–9 sekund
kdy Che byl už jen hollywoodský herec a Sacharov už nic
mrtví co nás pokousali na krku a pištěli jak námezdní umělci
v pronajatých studiích bez zločinu přesto plní provinění
jako by zapomněli na připravované pochody míru nenásilí
pederastie a opojení
kteří se modlili ponořeni do pastí nádherných teplých
sevření našich kund
a z povrchu těch těl mávají genitáliemi jak vlastními
rukopisy
které však nejsou pro zapomnění ale ani ke spálení
bože
tak snadné tak rychlé tak prosté
plné zhulených serafínů spadlých z něžností z Piet
i z blbých pultů
Zverimexu
a každý den se mohli vidět v nachu zahrad
daleko od zahnědlých trávníků veřejných parků
plni semena na rozdávaní bez genetických vad
přesto donekonečna vyhlíželi tu jedinou a raději uhýbali
pohledem
uvzlykaní na nárožích co už nárožími nebyla
teda možná ještě byla pro ty co se blonďák anděl pokusil
proklát
mečem penisem bez varlat
ti co v sobě nechtěně zabili dvojče které se však začalo mstít
pozdní nohou
v jejich mozku
v osudu v sebelítosti na tváři
zvlčelé virem zabité topmodelky
které uřízli chodidla pak ruce zlaté nitě
ach Brazílie
nezbyl čas na nenasytnou masturbaci s lahví od čehokoliv
s výkřikem po milenci
na posteli podlaze koupelen
pamatuješ když jsem ti viděl do očí a na tvůj horní ret nad
mým pohlavím
s vizí divokosti tvého chtění při vědomí
mého spermatu
pamatuj a prosím zmírni mé obrazy stlač trochu dny
měsíce roky
v zapadajícím slunci a ráno zkus utřít krev z mých dásní
jako led vyklopený z kýblů na dvorech plných chcanek
nebylo nahých v jezerech
nebylo těch co se vyjeli kurvit v oblacích oparech všelijakých
místodržitelů
nebylo utajených hrdinů
těchto básní
jen prach na autech
prach na prázdných parcelách developerů
po povodních i na vrcholcích hor
v jeskyních
prach na hajzlech s logem džentlmenů a dam
prach mezi zuby před slinou kyselinou rozežírající okraj
cest
vyvoleni šťastni se strachem z vlastní moci
beze snu ve spánku
děti zmlklé vyhrabané ze suterénů neslyšné
nelítostné duté hrůzami bdělých
bestií co hryžou svou bezmocnost v rohových prosklených
bytech
a s oblibou serou na pohlazení které je přetrvává
bez otců hrdi na svou výjimečnost co ukradli
v zasněžených brlozích když čekali na svou příležitost
pára a opium nadřazených
melodrama v píči
sráze břehů strmost
bez soudu nakrmeni jedineční
budou obdarování navěky vavřínem bez trnů
výprodejem slevou na dotyk těl s gumou i bez
na bahnitém dně
když se dávili jikrami sumců kopýtky daňků i muflonů
když se dojímali nad bolestí ulic kam se báli chodit
pro špatnou hudbu a hřebíky v očích dlaních
v rozervaném konečníku
ti co tiše hráli na svých zdech
kteří vykašlávali v pátém v šestém v sedmém patře
plamen s útěchou svých nejbližších obklopeni nebem
obklopeni
hrou na něco čemu ani nechtěli rozumět plni různé
teologie
kteří každou druhou noc něco čmárali
zvídaví plní podivných zaříkání formulí
po kterých nešlo jen tak usnout natož v náručích
těch co milovali sebe ale pak i to čím se nestali a nikdy nestanou
milost
nepřicházela ani ve vegetariánském království
a tak se střemhlav vrhali do středu co pokaždé nečekaně uhnul
změnil těžiště a zabíjel s rozkoší
zvláště ty co proklamativně zahodili hodinky aby si
vyprosili Věčnost
Věčnost bez polibků aspoň na příštích dva tisíce let
a tak jim den padal na hlavu aniž věděli odkud
ti co si vznešeně po goticku (ne)podřezávali žíly místo mláďátek
jako by existovala tradice zestárnutí
stačilo však přežít
a nevidět ty co zaživa uhořeli v nevinnosti kterou nepoznali
byli nevinni
stačilo přežít
nikdo nikoho do ničeho nenutil
nikdo se tak moc netlačil do řad buzerantů cigošů židáků
arabáků rusáků atd.
nebylo kam psát
byl čas nenávisti ovšem té blahosklonné skoro nutné
pro přežití
nic víc a zadarmo bylo tisíckrát předplacené
hmm
zadarmo ani pivo vole fakt
ti nádherní vyzpěvovali z oken nádherní
a svou dokonalost zlehka zneviditelňovali
do našich podob jen abychom bosí nezapomněli
na střepy
nostalgičtí otroci
osprchováni podvrženi
do záchodových mís nářkem obnoveni nenarozeni
ranní slunce křtilo
ty co se řítili ve vzájemné dohodě o lásce bylo jim co závidět
měli jeden druhého do své vysněné Golgoty do bdění
v plnosti samoty do bdění inkarnace
v blízkosti
kteří navždy zafačovali rány co přesto prosakovaly
nebylo proč vše bylo v úhlech a každý měl vizi
jak nalézt Smíření
slyšeli smrt těch co umřeli
přesto se vrátili a citelně poustevničili
aby nakonec taky odešli jen aby našli své teď
a města jsou bez svých hrdinů osiřelá
slyšeli zpěv v katedrálách a hyzdili se
navzájem za svou spásu tetováním na hrudi dokud jas
aspoň na okamžik neozářil jejich hlasy
slyšeli rozpad svých mozků ve vězení když všichni čekali na
domnělé zločince v zářivě oranžových hadrech
a v puknutých srdcích tak moc sladce čpící
tón
slyšeli mluvit knihy a vypěstovali si divoké návyky
prolnuti s Buddhou v horách nebo co
scvrklí na horizontu v tmavé nic body
tak moc narcistní pro cibachromy důležitých sbírek světa
vzdáleni davovým orgiím vlastně i hrobům (blázni)
když žádali o vlastní zpytování duševního zdraví aby
zůstali sami se svým hypnotickým guruem
dárci svého šílenství
milovali několik nesrozumitelných slov na hranicích
na okraji konce
hédonisti zmrtvýchvstání třeba dada (vlastně ani ne)
milenci s fanfarónskými kecy o rituálech
a všude se opět zjevovala minulost lobotomie (možná
to byl už jen film)
neboť opět bylo místo na konkrétní prázdnotu
výhodně prodanou jednotlivci celým národům
jasně že nenápadně a hlavně levně
autentická však byla pouze novinová zpráva
v katatonii
a nezbylo než věřit
že krev slízaná z prstů nikomu nepatřila respektive všem
na Východě fakt všem
tak jako zasmrádlé chodby na druhé straně (bez kompasů)
kde už nezbyl čas vlastně ani chuť se hádat s ozvěnami
duše
není půlnoc
nad ránem
vymizelého těla proměněného v bludný kámen jak
hlubinní rejnoci
s matkou jež hypnoticky ztrácí jedno dítě za druhým
s knihou tak pravdivou že ji nelze ani číst ani vlastnit a
zadní dveře
zavřené kdysi ráno a… neodpovídali popisu
vlastně nikdo si nebyl podobný
už sám v sobě vystěhovaný do zbytku těch před a snad
i pak
i proto zcizený
bez i s
nadějí na uvěřitelné
ne to jméno nevyslovíš dokud sám nejsi v bezpečí
spoutaný důvěrou ve vlastní děti
jež byli odhodláni běžet sami zledovatělými ulicemi umanuti
neznámým vnuknutím o geometrii kol o smrtelnosti
elipsy zdravé výživě
či blbého katalogu
kteří svým smíchem lepili trhliny v našich hlavách bez kofeinu
jen tak z čirého štěstí
jen tak z chtění přesto až moc blízko pastí
jako by bylo možné zas něco objevovat
třeba podstatné jméno
zázrak (nic z toho)
byli v měřítku archivních dokumentů ale tady
a stáli před námi s vibrací slov
s vizí nepoznané hanby bez studu ale zpovídající se
z nepatrných ran co se doposud podivuhodně rychle hojily
doposud neubité bytosti vlastně no name v kráse
v plnosti neznámého ale už zaznamenávajícího tady to
co s mihotavým vzduchem ponechává k vyřčení v čase
který prý
přijde po smrti (doposud snad)
a tak vzlétli převtěleni do přízračných křídel bez stínu
nádherní v pleti napjatí
pro rytmus dechu
pro výkřik který zmrazí
nás poznamenané kterým slepci svou holí podrazili nohy
taky srdce vyříznuté v ostrých obrysech 300dpi
z vlastních těl.
Bylo příliš brzo zrána kdy se nechtělo vstávat neboť i bolest
lenivěla
a ukradla jejich (mé taky) mozky a fantazii
Jméno. Bratře. Ženo. Ty. Laskavosti
pro momentální soucit a parchanty (v dobrém) běsnící
ale už bez buzerace vojenských machrů my plačící
zahaleni mlhou bez zipů
Jméno. Jméno. Úzkosti koncentrované v díře prdelí. Jméno
ztracenče. Příbuzný. Jméno opuštěné zjihlé jen v rozsetí
do polí na rozcestí
Jméno jak prokleté vězení! Jméno zprzněné
hejnem bez žalu
Jméno tvé zlo je má možná poprava Jméno
ztuhlé v polštářích pod mou hlavou ve dvanácti letech.
Jméno bez vlády
Jméno bez rozmyslu sobě cizí přesto pravé. Jméno tvá
plasma není jen TV. Jméno tvoje prsty jsou
kopií kopií kopií. Jméno tvé se propadá trochu kanibalsky!
Jméno tvůj sluch zastřelil bílého daňka s vnitřnostmi
pro kance
Jméno osleplo jsi v záblescích naděje na domov. Jméno tvé
mapy neznají slitování
bez konce. Jméno růst růstu skřehotá v grafech tam
nad řekou
Jméno prolnuté v sítích vlastních cizích
jen tak.
Jméno tvá subreta je nafta subreta s pihou.
Jméno tvůj strach je rukojmí jak vyšité logo nadnárodních
bank a korporací. Jméno
trpíš roztříštěným géniem. Jméno osude
v impotenci! Jméno tvé jméno
je Jméno!
Jméno prolézám tebou! Jméno žiji v tobě
sním o smyslu! Tak pochybný ve Jménu! Lehce otráven
opravdu jen lehce a ve Jménu vykastrovaný.
Jméno nerozumím příchodu z bodu A do bodu B ani jejich
mocnině nad městy.
Jméno ubíjím žárem nočních lampiček prostor před
postelí. Jméno ty jsi
mi zahnalo přirozenost která ji nikdy nemohla být!
Jméno zradím!
Probuzen a skrze mraky vidíš vířivý popel to ufo
oblohy!
Jméno. Jméno. Zteplalé břečky k nevypití.
Tolik běžných všedních démonů na ulicích
v továrnách neexistujících národů.
V těkavém zraku blázinců kde si kdekdo honí ocasy
frndy naše obludné
bestie. Nebyl jsem sám ani na přístrojích.
Kapka po kapce v modlách Jméno tak ubohé!
Není a přesto mi zvoní v uchu klape zvonek čelistí
bože jo bože rvu si vlastní nehty přidávám magi na krajíc
chleba
jo asi Vize možná i Znamení postranní halucinace
zázraky extáze
sny adorace temné komory pro osvícení víru pro nahatý baby
v plechových skříňkách
mentálních sraček proč ne.
Lomy co každý druhý čtvrtek vybuchují přes řeku a jejich
kameny
odnesla potopa ke zjevení pro budoucí pomníky
a plno sebevražd krásných
tam dole na skalách
tak moc to bylo všechno vidět tak moc
horečnaté oči upřímné výkřiky co všemu dávaly sbohem
hlavně sobě
ale to nevěděly
a rozkvetlé louky voněly jakoby nic.
Jsi to ty když jsem šmátral rukou od vedle
a nic už necítil jsi to ty?
Jsi to ty sebou unesený svázaný
sebeúnosce bez možnosti výkupného.
Jsi to ty který si hlídá čas vpravo dole na modrém displayi
doma i v hotelích.
Jsi to ty jsem s tebou když vraždíš.
Jsi to ty i když každý tvůj odraz pohlcují žaluzie
vtipný milý zákeřný.
Jsi to ty v mém městě krajině co mi samozřejmě dávno nepatří
i když má placenta hnije tady v podzemí.
Jsi to ty v TV přenosech sestříhaných do idiocie
a nemocniční lůžka hromadně levitují.
Jsi to ty kam letadla míří jen pro zábavu
a nadaní dobrovolně živoří tak nějak s láskou.
Jsi to ty
kdo nemohl souložit s pannou.
Jsi to ty s pravidelným sexem i když ráno to není ono
a čekáš tak na hmat tmy.
Jsi to ty v množství ikon
propojený globální svěrací kazajkou ale šťastný opravdu
bez vědomí propastí.
Jsi to ty
když nevinní jsou skoro nesmrtelní
ale jen v totální zkáze druhých.
Jsi to ty
potomek s kapslí jedu mezi zuby
zatím neskousnutými.
Jsi to ty
paranoik hysterik i blazeovaný cynik pro druhé
pro sebe neboť není proč cokoliv měnit.
Jsi to ty
kdy napodobuješ Ježíše zběhlý v marketingu.
Jsi to ty
co zezadu střílí modlu jak na čínských hromadných
popravách.
Jsi to ty
milovaný úspěšný s uvadlým pérem usouženým
ve fitcentrech.
Jsi to ty
co vlastní kóma považuješ za skvělý důvod vykoupit
burzovní akcie a čekat
na hřmící duši na vítězství rozumných charismatických
vůdců
to nikdy nevíš.
Jsi to ty
v mých snech tak nevěrný.
2009
Jiří David (nar. 1956) je český malíř, fotograf a vizuální umělec. Je spoluzakladatelem umělecké skupiny Tvrdohlaví, v současné době vede Ateliér intermediální konfrontace na pražské VŠUP.