Vidění beze jmen

Neviděl nic lepšího než

Báseň vizuálního umělce Jiřího Davida parafrázuje Kvílení Allena Ginsberga – přizpůsobuje je době pozdního kapitalismu, televizní reality, ukradené fantazie a blížícího se konce.

šílenstvím hystericky obnažené cáry lidí

vlekoucí se za svítání všemi ulicemi a zoufale

plačící s pouličními psy

děvky s andělskými prdelemi celé žhavé po

placeném nebeském kontaktu a s hvězdnou píčou

v diamantové noci

jak v tichu a v hadrech a se zapadlýma očima

podnapilé vysedávaly a kouřily vše

v temnotě bytů s chlorovanou vodou kde snily

ve vrcholcích galaměst a mluvily o dětech

kterým odhalily mozky jen pro radost z nenarození

jen aby v TV spatřily pouštní anděly jak se potácejí

zhnuseni po střechách činžáků

zhnuseni univerzitami a doběla rozzářeni

v halucinacích o konečném džihádu v tragédii

Vyššího uzření mezi válečnými technoidioty

které vyloučily z vědomí pro dokonalé mystifikace

děsivých tónů na parapetech rozkřáplých skeletů

svatí již trpěli onanií v nevymalovaných zdech nazí

a pálili peníze v letadlech mezi mrakodrapy

v modlitbě za všemi rohy Hrůzy

milenci s olovem na penisech kteří zvraceli svátost do umyvadel

s opaskem věčnosti pro bezvěrce

kteří plivali oheň v mramorových hotelích když se stud měnil

v benzín v Rajské zahradě smrt nebo noc co noc

zasvěcovali svá torza

pomocí dní pomocí vzteku pomocí spálených

můr světla bez ocasu a nekonečných slov v pokleku

temní ve slepých ulicích zahaleni hrůzným mračnem

v naději blesků

v duši milující pospolitost v hlubokých očích bez stesku

Pozemskosti a svým dechem osvětlující celý ten

nehybný svět Víry

mezi nimi

zemzelený mech továrních hal zmizelých za stromy hřbitovní

nasládlost vůní podobná vínu pod okny střech výkladní

chlad plný omamných chtění neonově

vyhaslý street art zachvělý bez slunce a měsíce

a stromů za umdlených zimních soumraků

kdekoliv velkohubé žvásty a konejšivé

královské krédo snění

děti co se připevnily k rychlosti plné adrenalinu na

skvělých tripech ve víření barev do svatého Mizení

a gumovaly se čímkoliv dokud je zrádci

a zbabělci neudali se zkřivenými ústy mozky

vybušenými k tuposti a zbavenými velikosti do

zmrtvělé nudy upravených parků a zahrad

ti co se líbali zdánlivou noc v nejasném podzemí

v náručí sevřeni dotyky umilováni závratí

každé odpoledne nad domy u bývalého

kina se jménem k nezapamatování v třeskotu osudu

na computerovém

modelu bojových trenažérů

ti co mlčeli řečí miliony hodin bez přestání dobře oháklí

v officech v bowlingových centrech v posilovnách

v byznys class

nadoraz

jak pohlcený dav zbohatlých zběhů vrhajících se

ze skel z okenních rámů ze šoku (z krizí z impotence

bez lásky)

pod vlaky jak z odvrácené strany měsíce

klábosící ječící zvracející a šeptající nezvratná fakta

i vzpomínky a anekdoty s každodenními přípitky

na kuráž ze strachu

z nemocnic a kriminálů i vzdálených nekončících válek

když dávno s prázdným zrakem navždy a 

neodvolatelně vydávili v délce sedmi dnů a nocí

všechen intelekt už jako žrádlo pro psy útrpně házené na

asfalt prorostlý betonem

ti nejasní co se propadli do nicot plní všelijakých prohlášení

a přitom doufali ve svou viditelnou stopu jak

u dvojsmyslných

pohlednic všech úžasných sluncí Jihů

zdrceni asijským potem exotických kurev a tanečnic

plni čínských rozbřesků když jim v nezvykle

zařízeném pokoji zarazili čepel nože do hrdla

poutníci půlnocí sem a tam po kamenech a hluku

nádraží kam jít a odešli

a nevyžádali si chvějivě žádná zlomená srdce

plánovači v kouři cigaret v luxusních dobytčácích

na kolech v proudu turbín padajících v moře nenalezených

skříněk noci

ti co studovali Deborda a bůhvíco ještě trpěli studem

u sv. Jana od Kříže

ctili telepatii ctili sefirotické stromy kabaly neboť nebesa

bláhově ulpívala na jejich nohou Kdekoliv

kdekoliv kde cokoliv znělo jako intuice a cokoliv znělo

šílenou radostí plné obyčejné svátosti kdekoliv

v ulicích s vizí v ulicích plných utopií i bezmocných bytostí

kteří doufali že jsou jen šílení když se neprozrazeni

třpytili pro expresní zpopelnění

kteří z moří lovili vyplavené fošny dříví z potopených

ukrajinských trajektů

na vlastní kříže a kůlny plni deště ve světlech rodin

dotyku i dělnických samozvaných hlídek

ti dávní co jim vlasy uzrávaly pod sponami hladoví a osamělí

a zuřiví když hledali hospodskou spravedlnost a našli

jen 1000. TV kanál

nebyli to žádní kámoši tak co

pokonverzovali o vyholených vaginách a Věčnosti

a netušili nic o Abú Ghrajb jež se mezitím stala

turistickou atrakcí

ti bez erekce zešedlí už jenom zvrácení jak jejich představy

plné arogance

zoufalého zla nasátého smradem poezie co nikdy

nikdy nestrávili pyšni na to co nepoznali

pár megakoktejlů v tanci na jedno použití plni nacistických

idolů krásy

a všemožných taky­sběratelů opálených klientů cestovek

ale i s velkýma kozama tak smyslnýma

v jejich cikánské kůži zvláště když řvali z oken na ultrakriply

kteří v rámci čistoty rozdávali nesrozumitelné letáky

když všem slušným měšťákům vypálili cejchy do paží i na tváře

proti černým žlutým v rámci zachovávání tklivého domova

kteří mrdali v zákulisí plni okovaného hekání

pak plakali a dál se svlékali zahaleni vlastní děsivou nudou

street street street street street

nic není potom a potom ztrácí smysl

to oni my se s pláčem zhroutili v bílých tělocvičnách s ostychem

kdy ještě něco zbylo ale jen cca na 8–9 sekund

kdy Che byl už jen hollywoodský herec a Sacharov už nic

mrtví co nás pokousali na krku a pištěli jak námezdní umělci

v pronajatých studiích bez zločinu přesto plní provinění

jako by zapomněli na připravované pochody míru nenásilí

pederastie a opojení

kteří se modlili ponořeni do pastí nádherných teplých

sevření našich kund

a z povrchu těch těl mávají genitáliemi jak vlastními

rukopisy

které však nejsou pro zapomnění ale ani ke spálení

bože

tak snadné tak rychlé tak prosté

plné zhulených serafínů spadlých z něžností z Piet

i z blbých pultů

Zverimexu

a každý den se mohli vidět v nachu zahrad

daleko od zahnědlých trávníků veřejných parků

plni semena na rozdávaní bez genetických vad

přesto donekonečna vyhlíželi tu jedinou a raději uhýbali

pohledem

uvzlykaní na nárožích co už nárožími nebyla

teda možná ještě byla pro ty co se blonďák anděl pokusil

proklát

mečem penisem bez varlat

ti co v sobě nechtěně zabili dvojče které se však začalo mstít

pozdní nohou

v jejich mozku

v osudu v sebelítosti na tváři

zvlčelé virem zabité topmodelky

které uřízli chodidla pak ruce zlaté nitě

ach Brazílie

nezbyl čas na nenasytnou masturbaci s lahví od čehokoliv

s výkřikem po milenci

na posteli podlaze koupelen

pamatuješ když jsem ti viděl do očí a na tvůj horní ret nad

mým pohlavím

s vizí divokosti tvého chtění při vědomí

mého spermatu

pamatuj a prosím zmírni mé obrazy stlač trochu dny

měsíce roky

v zapadajícím slunci a ráno zkus utřít krev z mých dásní

jako led vyklopený z kýblů na dvorech plných chcanek

nebylo nahých v jezerech

nebylo těch co se vyjeli kurvit v oblacích oparech všelijakých

místodržitelů

nebylo utajených hrdinů

těchto básní

jen prach na autech

prach na prázdných parcelách developerů

po povodních i na vrcholcích hor

v jeskyních

prach na hajzlech s logem džentlmenů a dam

prach mezi zuby před slinou kyselinou rozežírající okraj

cest

vyvoleni šťastni se strachem z vlastní moci

beze snu ve spánku

děti zmlklé vyhrabané ze suterénů neslyšné

nelítostné duté hrůzami bdělých

bestií co hryžou svou bezmocnost v rohových prosklených

bytech

a s oblibou serou na pohlazení které je přetrvává

bez otců hrdi na svou výjimečnost co ukradli

v zasněžených brlozích když čekali na svou příležitost

pára a opium nadřazených

melodrama v píči

sráze břehů strmost

bez soudu nakrmeni jedineční

budou obdarování navěky vavřínem bez trnů

výprodejem slevou na dotyk těl s gumou i bez

na bahnitém dně

když se dávili jikrami sumců kopýtky daňků i muflonů

když se dojímali nad bolestí ulic kam se báli chodit

pro špatnou hudbu a hřebíky v očích dlaních

v rozervaném konečníku

ti co tiše hráli na svých zdech

kteří vykašlávali v pátém v šestém v sedmém patře

plamen s útěchou svých nejbližších obklopeni nebem

obklopeni

hrou na něco čemu ani nechtěli rozumět plni různé

teologie

kteří každou druhou noc něco čmárali

zvídaví plní podivných zaříkání formulí

po kterých nešlo jen tak usnout natož v náručích

těch co milovali sebe ale pak i to čím se nestali a nikdy nestanou

milost

nepřicházela ani ve vegetariánském království

a tak se střemhlav vrhali do středu co pokaždé nečekaně uhnul

změnil těžiště a zabíjel s rozkoší

zvláště ty co proklamativně zahodili hodinky aby si

vyprosili Věčnost

Věčnost bez polibků aspoň na příštích dva tisíce let

a tak jim den padal na hlavu aniž věděli odkud

ti co si vznešeně po goticku (ne)podřezávali žíly místo mláďátek

jako by existovala tradice zestárnutí

stačilo však přežít

a nevidět ty co zaživa uhořeli v nevinnosti kterou nepoznali

byli nevinni

stačilo přežít

nikdo nikoho do ničeho nenutil

nikdo se tak moc netlačil do řad buzerantů cigošů židáků

arabáků rusáků atd.

nebylo kam psát

byl čas nenávisti ovšem té blahosklonné skoro nutné

pro přežití

nic víc a zadarmo bylo tisíckrát předplacené

hmm

zadarmo ani pivo vole fakt

ti nádherní vyzpěvovali z oken nádherní

a svou dokonalost zlehka zneviditelňovali

do našich podob jen abychom bosí nezapomněli

na střepy

nostalgičtí otroci

osprchováni podvrženi

do záchodových mís nářkem obnoveni nenarozeni

ranní slunce křtilo

ty co se řítili ve vzájemné dohodě o lásce bylo jim co závidět

měli jeden druhého do své vysněné Golgoty do bdění

v plnosti samoty do bdění inkarnace

v blízkosti

kteří navždy zafačovali rány co přesto prosakovaly

nebylo proč vše bylo v úhlech a každý měl vizi

jak nalézt Smíření

slyšeli smrt těch co umřeli

přesto se vrátili a citelně poustevničili

aby nakonec taky odešli jen aby našli své teď

a města jsou bez svých hrdinů osiřelá

slyšeli zpěv v katedrálách a hyzdili se

navzájem za svou spásu tetováním na hrudi dokud jas

aspoň na okamžik neozářil jejich hlasy

slyšeli rozpad svých mozků ve vězení když všichni čekali na

domnělé zločince v zářivě oranžových hadrech

a v puknutých srdcích tak moc sladce čpící

tón

slyšeli mluvit knihy a vypěstovali si divoké návyky

prolnuti s Buddhou v horách nebo co

scvrklí na horizontu v tmavé nic body

tak moc narcistní pro cibachromy důležitých sbírek světa

vzdáleni davovým orgiím vlastně i hrobům (blázni)

když žádali o vlastní zpytování duševního zdraví aby

zůstali sami se svým hypnotickým guruem

dárci svého šílenství

milovali několik nesrozumitelných slov na hranicích

na okraji konce

hédonisti zmrtvýchvstání třeba dada (vlastně ani ne)

milenci s fanfarónskými kecy o rituálech

a všude se opět zjevovala minulost lobotomie (možná

to byl už jen film)

neboť opět bylo místo na konkrétní prázdnotu

výhodně prodanou jednotlivci celým národům

jasně že nenápadně a hlavně levně

autentická však byla pouze novinová zpráva

v katatonii

a nezbylo než věřit

že krev slízaná z prstů nikomu nepatřila respektive všem

na Východě fakt všem

tak jako zasmrádlé chodby na druhé straně (bez kompasů)

kde už nezbyl čas vlastně ani chuť se hádat s ozvěnami

duše

není půlnoc

nad ránem

vymizelého těla proměněného v bludný kámen jak

hlubinní rejnoci

s matkou jež hypnoticky ztrácí jedno dítě za druhým

s knihou tak pravdivou že ji nelze ani číst ani vlastnit a

zadní dveře

zavřené kdysi ráno a… neodpovídali popisu

vlastně nikdo si nebyl podobný

už sám v sobě vystěhovaný do zbytku těch před a snad

i pak

i proto zcizený

bez i s 

nadějí na uvěřitelné

ne to jméno nevyslovíš dokud sám nejsi v bezpečí

spoutaný důvěrou ve vlastní děti

jež byli odhodláni běžet sami zledovatělými ulicemi umanuti

neznámým vnuknutím o geometrii kol o smrtelnosti

elipsy zdravé výživě

či blbého katalogu

kteří svým smíchem lepili trhliny v našich hlavách bez kofeinu

jen tak z čirého štěstí

jen tak z chtění přesto až moc blízko pastí

jako by bylo možné zas něco objevovat

třeba podstatné jméno

zázrak (nic z toho)

byli v měřítku archivních dokumentů ale tady

a stáli před námi s vibrací slov

s vizí nepoznané hanby bez studu ale zpovídající se

z nepatrných ran co se doposud podivuhodně rychle hojily

doposud neubité bytosti vlastně no name v kráse

v plnosti neznámého ale už zaznamenávajícího tady to

co s mihotavým vzduchem ponechává k vyřčení v čase

který prý

přijde po smrti (doposud snad)

a tak vzlétli převtěleni do přízračných křídel bez stínu

nádherní v pleti napjatí

pro rytmus dechu

pro výkřik který zmrazí

nás poznamenané kterým slepci svou holí podrazili nohy

taky srdce vyříznuté v ostrých obrysech 300dpi

z vlastních těl.

Bylo příliš brzo zrána kdy se nechtělo vstávat neboť i bolest

lenivěla

a ukradla jejich (mé taky) mozky a fantazii

Jméno. Bratře. Ženo. Ty. Laskavosti

pro momentální soucit a parchanty (v dobrém) běsnící

ale už bez buzerace vojenských machrů my plačící

zahaleni mlhou bez zipů

Jméno. Jméno. Úzkosti koncentrované v díře prdelí. Jméno

ztracenče. Příbuzný. Jméno opuštěné zjihlé jen v rozsetí

do polí na rozcestí

Jméno jak prokleté vězení! Jméno zprzněné

hejnem bez žalu

Jméno tvé zlo je má možná poprava Jméno

ztuhlé v polštářích pod mou hlavou ve dvanácti letech.

Jméno bez vlády

Jméno bez rozmyslu sobě cizí přesto pravé. Jméno tvá

plasma není jen TV. Jméno tvoje prsty jsou

kopií kopií kopií. Jméno tvé se propadá trochu kanibalsky!

Jméno tvůj sluch zastřelil bílého daňka s vnitřnostmi

pro kance

Jméno osleplo jsi v záblescích naděje na domov. Jméno tvé

mapy neznají slitování

bez konce. Jméno růst růstu skřehotá v grafech tam

nad řekou

Jméno prolnuté v sítích vlastních cizích

jen tak.

Jméno tvá subreta je nafta subreta s pihou.

Jméno tvůj strach je rukojmí jak vyšité logo nadnárodních

bank a korporací. Jméno

trpíš roztříštěným géniem. Jméno osude

v impotenci! Jméno tvé jméno

je Jméno!

Jméno prolézám tebou! Jméno žiji v tobě

sním o smyslu! Tak pochybný ve Jménu! Lehce otráven

opravdu jen lehce a ve Jménu vykastrovaný.

Jméno nerozumím příchodu z bodu A do bodu B ani jejich

mocnině nad městy.

Jméno ubíjím žárem nočních lampiček prostor před

postelí. Jméno ty jsi

mi zahnalo přirozenost která ji nikdy nemohla být!

Jméno zradím!

Probuzen a skrze mraky vidíš vířivý popel to ufo

oblohy!

Jméno. Jméno. Zteplalé břečky k nevypití.

Tolik běžných všedních démonů na ulicích

v továrnách neexistujících národů.

V těkavém zraku blázinců kde si kdekdo honí ocasy

frndy naše obludné

bestie. Nebyl jsem sám ani na přístrojích.

Kapka po kapce v modlách Jméno tak ubohé!

Není a přesto mi zvoní v uchu klape zvonek čelistí

bože jo bože rvu si vlastní nehty přidávám magi na krajíc

chleba

jo asi Vize možná i Znamení postranní halucinace

zázraky extáze

sny adorace temné komory pro osvícení víru pro nahatý baby

v plechových skříňkách

mentálních sraček proč ne.

Lomy co každý druhý čtvrtek vybuchují přes řeku a jejich

kameny

odnesla potopa ke zjevení pro budoucí pomníky

a plno sebevražd krásných

tam dole na skalách

tak moc to bylo všechno vidět tak moc

horečnaté oči upřímné výkřiky co všemu dávaly sbohem

hlavně sobě

ale to nevěděly

a rozkvetlé louky voněly jakoby nic.

Jsi to ty když jsem šmátral rukou od vedle

a nic už necítil jsi to ty?

Jsi to ty sebou unesený svázaný

sebeúnosce bez možnosti výkupného.

Jsi to ty který si hlídá čas vpravo dole na modrém displayi

doma i v hotelích.

Jsi to ty jsem s tebou když vraždíš.

Jsi to ty i když každý tvůj odraz pohlcují žaluzie

vtipný milý zákeřný.

Jsi to ty v mém městě krajině co mi samozřejmě dávno nepatří

i když má placenta hnije tady v podzemí.

Jsi to ty v TV přenosech sestříhaných do idiocie

a nemocniční lůžka hromadně levitují.

Jsi to ty kam letadla míří jen pro zábavu

a nadaní dobrovolně živoří tak nějak s láskou.

Jsi to ty

kdo nemohl souložit s pannou.

Jsi to ty s pravidelným sexem i když ráno to není ono

a čekáš tak na hmat tmy.

Jsi to ty v množství ikon

propojený globální svěrací kazajkou ale šťastný opravdu

bez vědomí propastí.

Jsi to ty

když nevinní jsou skoro nesmrtelní

ale jen v totální zkáze druhých.

Jsi to ty

potomek s kapslí jedu mezi zuby

zatím neskousnutými.

Jsi to ty

paranoik hysterik i blazeovaný cynik pro druhé

pro sebe neboť není proč cokoliv měnit.

Jsi to ty

kdy napodobuješ Ježíše zběhlý v marketingu.

Jsi to ty

co zezadu střílí modlu jak na čínských hromadných

popravách.

Jsi to ty

milovaný úspěšný s uvadlým pérem usouženým

ve fitcentrech.

Jsi to ty

co vlastní kóma považuješ za skvělý důvod vykoupit

burzovní akcie a čekat

na hřmící duši na vítězství rozumných charismatických

vůdců

to nikdy nevíš.

Jsi to ty

v mých snech tak nevěrný.

2009

Jiří David (nar. 1956) je český malíř, fotograf a vizuální umělec. Je spoluzakladatelem umělecké skupiny Tvrdohlaví, v současné době vede Ateliér intermediální konfrontace na pražské VŠUP.