Cena Jindřicha Chalupeckého je po pětadvaceti letech své existence nejvýznamnějším a také všeobecně nejviditelnějším oceněním pro mladé umělce. V nedávné době zazněly zevnitř umělecké scény kritické hlasy hovořící o potřebě cenu přehodnotit.
Cena Jindřicha Chalupeckého (CJCH), udělovaná tvůrcům do třiceti pěti let, oslavila v uplynulém roce pětadvacáté výročí. Jubileum není jen přirozený důvod k oslavám, ale také podnět k bilancování. Loňský laureát, Roman Štětina, byl prvním vítězem, který obdržel i hmotný symbol – bronzový kolík od designéra Maxima Velčovského. Tuto „trofej“, která vznikla na základě soutěže několika prestižních českých tvůrců právě u příležitosti jubilejního ročníku, ale Štětina ještě během slavnostního vyhlašovacího večera vydražil a peníze rozdělil mezi ostatní finalisty. Šlo především o přátelské gesto, jímž chtěl vítěz v danou chvíli upřít pozornost i na své kolegy, které nepovažuje za soupeře v soutěži, ale za spřízněné osobnosti. Mohli bychom ale jít v interpretaci tohoto Štětinova činu dál a vykládat jej jako projev „kolektivního nevědomí“ české umělecké scény, která svým způsobem začíná pochybovat o smyslu nebo hodnotě samotné Ceny Jindřicha Chalupeckého. To je samozřejmě přehnané tvrzení, avšak k určitému přehodnocování tu skutečně dochází.
Zprostředkování umění
V nedávné minulosti se diskutovaným tématem stalo propojení ceny s bankovní institucí J&T, a to především v souvislosti s propagací minulého ročníku, kdy se „pointou“ série plakátů stala reklama na samotnou banku. K opakovaným zamyšlením vedl také doprovodný program, nazvaný 555, který už od roku 2011 probíhá pod vedením Ondřeje Horáka několik měsíců před zahájením výstavy finalistů. Po relativně úspěšných prvních ročnících začal v roce 2013 koncept 555 poněkud drhnout, když nevyvolal téměř žádnou pozornost širší veřejnosti, což vedlo ještě v listopadu téhož roku k uspořádání diskuse Pro koho to děláš? v galerii Tranzitdisplay.
Nízkou účast na doprovodném programu bohužel potvrdil i poslední ročník. Skutečnost, že nejprestižnější česká cena pro výtvarné umělce nevyvolává příliš mnoho pochopení pro současné umění mezi veřejností, naneštěstí demonstrovala i bouřlivá debata, kterou loni zažehl text studentky dějin umění Kristýny Drápalové na serveru Artalk.cz s příznačným názvem Cena za díru v překližce. Až jarmarečnický tón tohoto pamfletu, proti němuž se ohrazovala řada aktérů současného umění, výmluvně rezonoval s pocitem mnoha lidí, že se z umění vytratily hodnoty jako krása, trvalost, srozumitelnost nebo schopnost povznášet. Podobné principiální nepochopení (které musí být pro uměleckou scénu vždy spíš výzvou než důvodem k izolaci) naneštěstí mnohdy opakují i média.
Vedle takovéto kritiky, která se v podstatě týká spíš aktuální umělecké tvorby v širším smyslu, se ale na Artalk.cz nedávno objevily i kritické hlasy „zevnitř“ scény. Milena Bartlová se bez servítků obula do knihy Mezera, jíž vydala Společnost Ceny Jindřicha Chalupeckého jako „kroniku“ uplynulých pětadvaceti let. Petr Dub zase nevěřícně komentoval aukci uměleckých děl pořádanou toutéž Společností, která skončila smutným debaklem, zřejmě vinou neprofesionální přípravy. A konečně Martin Vrba se v textu O (ne)smyslu Ceny Jindřicha Chalupeckého ptá, zda by cena neměla zásadně proměnit svou strukturu a formu, a dotýká se mimo jiné samotného konceptu autorství, v němž je místo vždy jen pro jednoho individuálního vítěze.
Jak dál?
Právě potřeba přehodnocení způsobu prezentace nominovaných byla jedním z důležitých impulsů pro dva z posledních finalistů, Martina Kohouta a Lucii Scerankovou, a vítěze Romana Štětinu, aby v polovině prosince společně uspořádali v pražském komunikačním prostoru Školská 28 diskusní setkání Jak se vede, Chalupecký?. Dorazilo na něj poměrně dost „insiderů“ a během bezmála tří hodin došlo na celou řadu témat: finanční možnosti CJCH, vhodný model výstavy finalistů a potenciální přítomnost kurátora, adekvátnost stávajícího způsobu ohodnocení laureáta, role ceny jakožto zprostředkovatele širšího povědomí o současném umění, pozice CJCH v zahraničí či její kontroverzní provázání s J&T bankou, která poskytuje investiční poradenství v oblasti výtvarného umění.
Každý z těchto okruhů by si bezpochyby zasloužil samostatnou pozornost a během setkání ve Školské došlo pouze k jejich naťuknutí. Jak už to v případě podobných debat bývá, nic „se nevyřešilo“, nicméně pozitivní je už samotný fakt, že se lidé od umění – různých generací i názorů, včetně zástupců Společnosti Ceny Jindřicha Chalupeckého – sešli a otevřeně spolu hovořili. Pro Lenku Lindaurovou a Tomáše Pospiszyla, kteří byli hlavními mluvčími Společnosti, to asi nebyla situace nikterak příjemná. Pokud se má ale CJCH dál rozvíjet – řekněme symbolicky v dalších dvaceti pěti letech –, je její (sebe)reflexe nezbytná. Koneckonců zdá se, že tendence k sebezpytu i sebekritice je na umělecké scéně v poslední době intenzivnější. Měla by vést především ke spolupráci a diskusi, a to i napříč jednotlivými ostrůvky našeho „rybníku“. Z toho důvodu je prosincové setkání ve Školské momentem, na nějž je třeba navazovat.