Koláč, který přestal kynout

Dílo Stephena Kinga Když dojdou ­peníze. Konec západního blahobytu je ambiciózní pokus ukázat průběh ekonomických krizí minulosti a vyvodit z nich nový závěr. Tím je důkaz, že řešení minulých krizí dnes už nejsou dostupná. Současná polarizace mezi neokeynesiánci a stoupenci laissez­faire, kteří dominují ekonomické diskusi, podle Kinga přebíjí sdílenou ekonomickou modlu – víru ve spásonosný hospodářský růst. Co když ale v současných podmínkách trvalý růst, podobný tomu, jejž poválečný západní svět zažíval celých padesát let, již není možný?

Nakrmit bestii

Děsivé poučení z řešení ekonomických krizí minulosti prozrazuje, že zásadní nástroje k obnovení růstu se podobaly mnohem spíše drogám než lékům. Dobrou ukázkou je politika centrálních bank, která dnes nemá téměř žádný efekt. Pumpování peněz do ekonomiky (snižování úrokových sazeb a tisk peněz) mělo v době, kdy všichni šetří, opět pomoci roztočit zadrhnutá kolečka ekonomické aktivity. Jenže úrokové sazby sedí takřka na nule už několik let a velký vliv na oživení dohledáme stěží. Hororový scénář nabízí i průlet dějinami bourání politicko­geografických překážek, tedy neoliberální globalizace světového obchodu. I ta je z větší míry u konce. Stejně tak masivní útok spotřebitelských úvěrů na kapsy běžných rodin a občanů je již za svým vrcholem.

Drogy, které Západ svému hospodářství v honbě za růstem ordinoval, bylo možné použít pouze jednou. Oblíbené heslo „jen další krize“ je pravdivé pouze částečně. Teď totiž nevíme, čím dalším ekonomickou bestii nakrmit.

Na první pohled by ztráta schopnosti růst nemusela být takovou ranou. Ve srovnání se zeměmi globálního Jihu přece jen život průměrného Evropana není nijak strašlivý. Třeba se konečně nebudeme muset honit za neustálým zvyšováním výkonu a produktivity a zbude nám trochu času i na běžné radosti. Každodenní zkušenost života v podmínkách permanentní hospodářské stagnace ale bude se vší pravděpodobností výrazně odlišná.

Známá ekonomická metafora ­přirovnává růst hospodářství ke koláči. Než rozdělovat existující podíly, říká ekonomie, je lepší nechat náš koláč nakynout. Ať už je náš podíl jakýkoli, dokud kyne, můžeme se všichni mít lépe. Když ale koláč kynout přestane, začíná být zcela jasné, že zisk jednoho je zároveň ztrátou druhého. King nabízí seznam tří společenských schizmat, která budou s pokračující stagnací nabývat na intenzitě: růst třídní nerovnosti, generační střet a konflikt mezi věřiteli a dlužníky. Překvapí pak především upřímnost, s jakou autor v závěru otevřeně uznává, že žádná ze zvažovaných variant řešení není prakticky proveditelná.

Co se nerovnosti týče, vlády v důsledku neoliberální globalizační dynamiky už fakticky přišly o podstatné možnosti řešit její extrémní případy. Potenciálně hrozivější generační konflikt vyvolaný nedostatkem prostředků na státní důchody zase vyžaduje masivní fiskální opatření, která by se nutně dotkla jiných sektorů veřejných služeb. Nejpůsobivější je rozbor konfliktu mezi věřiteli a dlužníky. Během dřívějších hospodářských krizí či v případě akutní potřeby financovat například válečné výdaje si vlády i soukromníci půjčovali vesměs z domácích zdrojů. Eskalaci konfliktů mezi věřiteli a dlužníky ve finále bránil sdílený zájem obnovit fungování lokální ekonomiky. Výbuchu tak bylo možné čelit v rámci státní demokratické politiky. Ve světě 21. století, charakterizovaném globální finanční provázaností, ale tato možnost přestala být obecně dostupnou. Ekonomičtí aktéři, zcela izolovaní od lokálních kontextů, veškeré ohledy ztratili.

Jak píše King, čeká nás tak období otevřené politizace mezinárodních kapitálových toků. Zároveň však v kontextu finanční globalizace konstatuje jasný demokratický deficit, který by umožnil toto politické téma institucionálně zachytit. Ekonomický horor je kompletní.

Žili jsme si

Očekávali bychom, že pokud v prvních kapitolách autor kritizuje přetrvávající politickou debatu za nepodloženou víru v návrat hospodářského růstu, pokusí se také navrhnout principiálně odlišný způsob, jak společenský blahobyt uchopit. Své řešení buduje kolem narativu důvěry. Při jejím nedostatku neprobíhá žádná aktivita, nikdo neinvestuje, nesměňuje ani nepůjčuje. Odkazuje se přitom na způsob, jakým asijské státy řešily vlastní krizi devadesátých let. Asijské společnosti podle něj přijaly sdílený výklad, jenž staví na vzájemné odpovědnosti a společné akci, a díky tomu byly schopné obnovit vlastní hospodářský růst. Zde se ale King zpronevěřuje sám sobě. Otázka důvěry má v ekonomickém životě jistě své místo, nabízená východiska se ale de facto otáčejí opět jen k cestě, jak obnovit růst.

Tato nekonzistentnost má ostatně své kořeny v Kingově výkladu ekonomických dějin Západu. Úhelným kamenem jeho úvahy nakonec zůstává skutečnost, že současné stárnoucí generace na Západě si žily nad poměry a že „bez solidního růstu se jistě vytvoří společenské a politické napětí“.

Zde je namístě klást zásadní otázky. Skutečně si stárnoucí generace Západu žily nad poměry? V padesátých letech stačil rodině ze střední třídy v USA k obživě příjem otce rodiny, manželka mohla být v domácnosti. S postupujícím časem zaměstnání ženy přestalo být známkou její emancipace, ale stalo se nutností. Druhý příjem v rodině je dnes podmínkou zachování životní úrovně střední třídy. To vše v období, které je pro Kinga zlatým obdobím Západu.

Je vůbec možné si při vědomí těchto faktů tak jako autor myslet, že solidní růst je brzdou společenského napětí? Pokud se peníze, tedy vytvořené hodnoty, koncentrují ve vlastnictví úzké skupiny osob, nepomůže žádný ekonomický růst. V této situaci není ani možný, protože nevzniká dostatečná poptávka, byť potřeby početných skupin lidí zůstávají neuspokojeny. Pokud se vlastníci kapitálu nebudou ochotni podělit o výnos se zaměstnanci, tak nakonec nebudou mít výnos žádný, protože nenaleznou investiční příležitost. Ačkoli je tedy King kritický, co se týče systémových rozhodnutí, jeho narativ důvěry nakonec celou tuto kritiku odsouvá mimo diskusi.

Nomen omen

Připomeňme, že autor je hlavním ekonomem finančního giganta HSBC. Na jeho knize se tento fakt podepisuje hlavně tím, že podává především varování před obcházejícími strašidly. To, co King vnímá jako schizmata a rizika, bychom však při troše snahy a citlivosti k všednodenní realitě mohli uchopit také jako příležitosti. Jak autor trochu implicitně a mimoděk naznačuje: to, co chybí především, je demokratizace ekonomické politiky.

Největším paradoxem je tak nakonec samotný název knihy. Prý jde jen o jazykový obrat. Peníze nikdy nedojdou, vždycky je možné natisknout další. King by však měl název, který knize dal, brát mnohem vážněji. Ve skutečnosti peníze opravdu odtékají a měli bychom se dívat kam.

Autor studuje politologii a práva.