Když sní maloměšťák

Svůj román La Sposa giovane, odehrávající se na počátku 20. století, spisovatel Alessandro Baricco pojmenoval podle hlavní postavy. Tou je osmnáctiletá Mladá nevěsta, která prchá z Argentiny, aby se provdala za Syna, jenž jí byl přislíben před třemi lety. V snoubencově rodném domě ovšem nalézá pouze jeho rodinu, mladík totiž před časem odjel do Anglie, aby vypomohl v podnikání s textilem. Zmatené ženy se proto ujímá majordomus Modesto, který ji postupně zasvětí nejen do výstředního životního stylu obyvatel domu, ale i do jejich osudů. Hlavou rodiny je ženichův Otec, jenž se úzkostlivě zachovávanými každodenními zvyky snaží zachránit svět a zároveň sebe sama před přílišným vzrušením, které by vedlo k „nerovnováze srdce“. Matka, proslulá svou krásou, je bývalá prostitutka, jež kdysi propadla kouzlu Otcova otce a počala s ním dítě – Dceru. Když jí ale stařec v nevěstinci zemřel v náručí, rozhodla se přijmout žádost o ruku od jeho syna. V manželství pak spolu vychovali i společné dítě – Syna. Posledním dospělým členem rodiny je Strýc – ve skutečnosti zcela cizí muž, který kdysi zachránil pětiletou Dceru, když se ztratila. Hluboce zasažen ztrátou milované ženy a pocitem marnosti veškerého počínání, rozhodl se utéct do téměř nepřetržitého spánku, který mu však nebrání tu a tam se zapojit do života rodiny. Krásná, ale po nehodě v dětství chromá Dcera si na Strýce potají myslí. Prozatím však své city zahání večerní masturbací. K Mladé nevěstě každý z členů rodiny přistupuje po svém. Otec, který se dozví, že už se Syn zřejmě nevrátí, tají tuto informaci, aby mohl zemřít v přítomnosti Mladé nevěsty. Matka se v dívce rozhodne rozvinout ženskost a radost z vlastního těla – při potěšování mužů. Dcera novou přítelkyni zasvětí do svých večerních aktivit. Také Strýc se s novou známou sblíží, i když mu jako partnerka není souzena. Nakonec se Mladá nevěsta rozhodne dům opustit.

Není, co říct

Tento stručný přehled děje nejspíš působí poněkud zmateně. V textu samém k jisté nepřehlednosti navíc přispívá i to, že příběh je vyprávěn několika hlasy bez výraznějšího uvození a k tomu se ještě přidává paralelní výpověď spisovatele, který líčí, jak román psal. Zkušení čtenáři Bariccova díla nemohou být zaskočeni – ostatně do češtiny byly přeloženy čtyři jeho romány: Hrady hněvu (1991, česky 2000), Oceán moře (1993, česky 2001), Hedvábí (1996, česky 2004) a City (1999, česky 2000). Proplétání různých rovin vyprávění je pro autora od počátku typické. Nutno ovšem říct, že tentokrát Baricco pokročil o něco dál. Výjimečně také rezignoval na propagaci díla, i když spolupráce s médii pro něj byla po celou jeho kariéru velmi důležitá. Prohlásil, že už nemá, co by ke svému dílu řekl, neboť o něm v minulosti hovořil až příliš. Skutečnost, že není o nové knize co říct, i když to jistě bylo myšleno obecněji, působí po dočtení románu příznačně.

Bariccovy prózy zprvu mohou svou zaumnou virtuozitou, poetickými charaktery a reálně­nereálným světem působit až omamně. S další četbou se však tento styl postupně stává všedním, a pokud příběh nezachrání šťastný nápad či vtip, stává se Bariccovo efektní vyprávění vyprázdněným. Ne nadarmo o Bariccovi italská kritika často hovoří jako o představiteli midcultu. Mladá nevěsta bohužel do strategie midcultu zcela zapadá. Autor velmi okázale dává najevo poučenost naratologickými teorie­mi či moderním divadlem (mimo jiné Ioneskem či Pirandellem), samotný příběh ale nemá co říct, pouze dokazuje svou uměleckost, jež je přístupná všem. Protagonisté jsou téměř bez výjimky titulováni svou rodinnou funkcí, čímž upomínají na Šest postav hledajících autora, ale zatímco ty potřebovaly dramatika, jenž by sepsal jejich příběh, tak v Mladé nevěstě je to spisovatel, který se ze světa psaní („jež má primát před žitím“) potřebuje skrze postavy „vypsat“ zpět do života.

Psaní a krize psaní

Podobně efektní je i zrcadlení jednotlivých příběhů. Tak jako Matka kdysi očekávala muže v nevěstinci, také Mladá nevěsta shledává zcela samozřejmým a zřejmě jediným možným způsobem, jak čekat na snoubence, prostituci. Příběh Nevěstiny babičky i Nevěsty samé zase ukazuje, jak snadno dochází v rodinách k sexuálnímu zneužívání.

Samostatnou rovinu tvoří komentáře ke stavu literatury. Hrdina­spisovatel prožívající hlubokou životní krizi nejenže dává čtenáři nahlédnout do procesu tvorby, ale zároveň manifestuje i určitý přístup k vyprávění. Podle něj nemá být cílem literatury sepisování každodenních zážitků, nýbrž vytvoření nových, dříve neexistujících světů. Tématem psaní je především zážitek pomíjivosti a všudy­­přítomného konce. Nic v lidském žití není pevné, nic nezanechává trvalé stopy – významy, věci, ale i lidé se vytrácejí. Spisovatelé jsou podle Baricca zvláštním lidským druhem. Tak jako jsou rození čtenáři, existují prý i rození spisovatelé, kteří plně uznávají nadřazenost psaní nad žitím – ani to jim však nezaručuje, že jejich tvorba bude pochopena. Vůči kritice, třebas fundované, jsou v zásadě bezbranní. Nemohou pros­tě psát jinak, i když reflektují své řemeslo. I proto je příběh Mladé nevěsty vyprávěn polyfonně. Spisovatel už nevěří v možnost jasného a odlišeného hlasu vypravěče, a ani si jí necení. Stala se fikcí, „pro niž však ztratil nutnou nevinnost“.

Efekty a alibi

S touto poněkud okázale exhibovanou uměleckou ambicí ostře kontrastuje vlastní příběh Mladé nevěsty. Historka o zneužívaném děvčátku, které skončí jako prostitutka čekající na svého milého, mění román v maloměšťáckou fantazii muže středních let, který v dívkách vidí především mlčenlivé víly hovořící řečí těla, a vyviňující tak již dopředu své milence, pro které je jinak „sex tolik obtížný“. Čtenáře nemravu lákají popisy něžných lesbických hrátek a elegantního nevěstince se sofistikovanými prostitutkami popíjejícími šampaňské, jež se nebojí mluvit otevřeně, protože „jedině v nevěstinci se pravdě nelze bránit a je nevyhnutelné si ji vyslechnout“. Zatěžkané a s ničím nesouvisející věty jako „Tango dává minulost těm, kteří ji nemají, a budoucnost těm, kteří v ní nedoufají“ spolu s nenaplněnými přísliby – jakým je třeba očekávané seznámení s postavou Syna – přispívají k celkově rozpačitému pocitu z knihy.

Sám autor si patrně byl nepropracovanosti vyprávění vědom, uvádí proto na scénu postavu bývalé spisovatelovy přítelkyně, která se o vznikajícím díle vyjadřuje kriticky. Celkově se však Bariccovi v Mladé nevěstě nedaří dosáhnout ani harmonie, ani autorského odstupu, jimiž v dřívějších dílech disponoval.

Autorka je italianistka.