Boje na východě Ukrajiny vedly nejen k bezprostředním obětem na životech, jejichž počet se již blíží pěti tisícům, ale stejně jako v každé válce způsobily také masový exodus. Obyvatelstvo neuznaných východoukrajinských republik kromě bojových akcí ohrožuje i hlad.
Ozbrojený konflikt na Ukrajině donutil mnoho místních obyvatel odejít ze svých domovů. Do různých oblastí Ukrajiny se přestěhovalo více než půl milionu lidí (jen oficiálně zaregistrovaných přesídlenců je 490 tisíc), přibližně stejné množství hledá útočiště v Rusku. UNHCR (Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) navíc od začátku roku 2014 zaznamenal 4 100 ukrajinských občanů žádajících o azyl v evropských zemích – to je pětkrát více než v roce 2013. Velká městská centra Donbasu se naopak vylidňují, podle posledních odhadů přišly Doněck i Luhansk zhruba o dvacet procent obyvatelstva.
Hrozba přesídleneckých ghett
Přesídlenci čelí řadě problémů. Poskytováním pomoci se zabývají hlavně nevládní dobrovolnické iniciativy, získávající prostředky od individuálních dárců. Ty na Ukrajině často nahrazují funkce státu, a to i v jiných oblastech. Samozřejmě ale není v jejich možnostech pokrýt veškeré potřeby uprchlíků. Pro mnohé z nich je navíc atraktivnější podílet se na zabezpečování ukrajinské armády.
Nejtěžší je situace v Charkově, který přijal celou čtvrtinu zaregistrovaných. Často přijeli doslova bez ničeho. Bydlení jim stát či občanské iniciativy zabezpečují jen částečně – asi třicet procent z nich se ubytovalo v místech, jako jsou ozdravovny či dětské tábory. Ty ovšem nejsou vhodné k trvalému obývání, navíc to s sebou přináší nebezpečí vzniku izolovaných ghett. Jak říká lidskoprávní aktivista Maksym Butkevyč: „Pokud se nic nezmění, můžou u nás vzniknout ghetta lidí bez jakýchkoli sociálních vazeb, které by jim umožnily situaci změnit. Lidí, kteří budou odkázáni na pomoc dobrovolníků nebo státu.“
Pokud si přesídlenci hledají bydlení sami, často se setkávají s nedůvěrou nebo přímo s diskriminací. To samé platí i pro hledání práce. Majitelé bytů či zaměstnavatelé jednak projevují pochopitelné obavy, že tito lidé brzy opět změní adresu, jednak mají vůči obyvatelům východní Ukrajiny předsudky – považují je buď za povaleče a alkoholiky, nebo za sympatizanty separatistů. Pozitivní je nicméně skutečnost, že přesídlenci zatím nekončí masově na ulici. Některým ale nezbývá nic jiného než se vrátit do svých domovů v místech, kde probíhají bojové akce, či na území Doněcké lidové republiky (DNR) a Luhanské lidové republiky (LNR). Vlastní bydlení představuje velkou výhodu. Ti, kdo doma nechali cokoliv cenného, se navíc bojí rabování.
Největším obtížím čelí dospělí muži. Vláda rozhodla, že přesídlenci budou mobilizováni jenom na vlastní přání. Občané z jiných oblastí však leckdy dávají najevo nespokojenost s faktem, že u nich probíhá mobilizace, zatímco lidé z východních regionů svou zemi bránit zrovna netouží. Přesídlenci každopádně mají – poté, co si vyřídí nezbytné formality – přinejmenším nárok na důchody, případně příspěvky na děti.
Vzpoura hladových důchodců?
Jiná situace je na územích, jež jsou součástí DNR a LNR. Listopadové rozhodnutí ukrajinské vlády o ukončení vyplácení penzí na okupovaném území v praxi znamená, že část důchodců je odteď odkázána jen na humanitární pomoc. Podobně na tom jsou invalidé či matky samoživitelky. Doněčtí aktivisté, například Enrique Menendes (navzdory svému jménu pochází z Doněcku, je potomkem španělských komunistů) z občanské iniciativy Otvětstvěnnyje ljudi (Odpovědní lidé), říkají, že takový krok odporuje ukrajinské ústavě. Vláda podle nich nemůže trestat staré lidi za to, kde žijí, ani za jejich politické sympatie. Mnoho lidí prý už od léta, kdy problémy s vyplácením penzí začaly, přežívalo jen díky svým zásobám, neboť při výši ukrajinských důchodů většina penzistů žádné úspory nemá. Pokud chtějí ještě nějaké peníze dostávat, nezbývá jim než město opustit. Další, ne zcela legální možností je změnit si trvalé bydliště na místo kontrolované ukrajinskou vládou a pravidelně si tam pro peníze jezdit. To je ale pro mnoho starých a nemocných lidí velmi obtížné. Někteří z nich už nyní hladovějí a bez humanitárních programů, kterými se zabývá mimo jiné Fond Achmetova, iniciativa Otvětstvěnnyje ljudi nebo Člověk v tísni, by zde smrt hladem nebyla ničím neobvyklým. Jiné zprávy mluví o tom, že už zhruba ke stovce podobných případů došlo, především v menších městech.
Ukrajinská vláda považuje DNR a LNR za teroristické organizace, zároveň ale očekává, že se teroristé korektně postarají o slabé a bezbranné. Kyjev argumentuje tím, že neuznané republiky aktivně vybírají daně, ale používají je jen k financování válečného úsilí. Posílat na jejich území peníze znamená dále podporovat terorismus. Ukončení vyplácení důchodů by přinejmenším podle představ některých ukrajinských novinářů mělo způsobit vzpoury hladovějících důchodců, které by dokázaly to, co nezvládla ukrajinská armáda, tedy vážně ohrozit novou vládu. Na druhé straně místní aktivisté tvrdí, že Ukrajina odmítá plnit své zákonné povinnosti vůči lidem žijícím na teroristy ovládaném území. Taková politika podle nich rozhodně nepomůže nárůstu proukrajinských sympatií v regionu.
Tématem se stala také otázka humanitárního konvoje fondu Achmetova, který příslušníci prokyjevského dobrovolnického pluku Dnipro1 opakovaně odmítli vpustit na území DNR s tím, že prý může jít o válečný materiál. Situace se řeší na nejvyšších místech a lidé v DNR zatím hladovějí. Podle názoru dobrovolníků „jde o problém místní vlády, která na sebe vzala odpovědnost za tamní obyvatelstvo“.
Jak nedávno sdělil představitel ukrajinských bezpečnostních složek, „konflikt na Donbasu bude mít dlouhodobý charakter a toto území se nevrátí pod kontrolu Ukrajiny dříve než za čtyři až pět let“. V takové situaci je velmi znepokojující, že ukrajinská vláda projevuje při řešení problémů přesídlenců i okupovaných území nesystematický a krátkozraký přístup.
Autor je ukrajinista.