Přebývání a tranzitní zóny

Osmého září bylo zahájeno Architektonické trienále v Oslu. Jaká jsou vaše očekávání a cíle?

Začali jsme pracovat se samotným formátem trienále. Trienále architektury v Oslu je založeno na výzkumu – všechny rozhovory a výstavy se řídí výzkumem, který kurátoři provedli v předchozích dvou letech. V tomto smyslu je institucionální struktura, kterou trienále nabízí, velmi zajímavá, protože nám umožnila začít pracovat na tématech, jež se měla teprve zhmotnit v následujících dvou výstavách. To, čeho se toto trienále snaží dosáhnout, není koncentrováno pouze do období události samotné, tedy od září po listopad 2016. Doufáme, že bude mít široký dopad prostřednictvím několika lokálních institucí i na Oslo.

Můžete přiblížit téma tohoto ročníku?

Název trienále zní After Belonging: A Triennale In Residence, On Residence and the Ways We Stay In Transit [Po náležení. Trienále v rezidenci, o rezidenci a o způsobech setrvávání v tranzitu], což odráží proměnu místa bydlení, jež je destabilizováno masivním prouděním lidí a informací v globálním kontextu. Tématem trienále je pobývání, protože je věnováno představě bydliště. Je ale také projektem odehrávajícím se v místech, kde lidé pobývají, přebývají nebo bydlí. Jde o lokality, jako je tranzitní zóna na letišti v Oslu, hraniční oblast mezi Norskem a Ruskem, čekárna v Health Care City v Dubaji, centrum pro příjem uprchlíků v Oslu nebo byt v Kodani sdílený prostřednictvím online platforem a tak dále.

Vyhlásili jsme otevřenou výzvu a na jejím základě jsme vybrali tvůrčí týmy, které prostřednictvím site specific intervencí hledají na zmíněných místech možnosti účasti a spolupráce. Snažíme se tak vytvořit konkrétní formát, jehož cílem je nejen přemítat o námi položených otázkách, ale také na oněch konkrétních místech nějak zasáhnout. Toto téma – tyto aspirace pobývání – nám umožňuje v globálním kontextu uvažovat o tom, jak patříme k určitým místům, v protikladu k tomu, jak zacházíme se svým majetkem, s tím, co patří nám.

Cílíte spíše na lokální, nebo na globální publikum?

Jde nám o oboje. Usilujeme o vytvoření smysluplného rozhovoru s lidmi v Oslu a tamějšími institucemi, s nimiž spolupracujeme, což nám umožňuje naslouchat a také navrhovat alternativy k současnému stavu. Samozřejmě ale chceme zapojit mezinárodní publikum, spolupracovat s osloskými sdruženími, s občanskými iniciativami a podobně. Naší snahou je sloučit zájmy obou skupin a nezabývat se jen tím, co zajímá domácí publikum, ale také tím, co je relevantní i v globálním kontextu.

Jak to vypadá v praxi?

Trienále organizujeme ve formě dvou výstav a jedné mezinárodní konference, která proběhla hned po jeho zahájení 9. září. První část projektu, nazvaná In Residence, je založena na architektonických intervencích v Oslu, Skandinávii a dalších místech po celém světě. Pozvali jsme lidi z různých míst a kontextů, architekty, umělce, novináře a další profesionály, aby podali zprávu o těchto lokalitách, a tato část trienále je představená na výstavě v Národním muzeu architektury. Druhá část, která nese název On Residence, je situována v Norském centru pro design a architekturu a věnuje se obecnějším otázkám, jako je migrace, bezdomovectví, uprchlictví či turis­mus. Mezinárodně distribuujeme publikaci After Belonging: The Objects, Spaces, and Territories of the Ways We Stay in Transit [Po náležení. Předměty, prostory a teritoria setrvávání v tranzitu] s příspěvky od autorů z různých sfér, kteří se snaží teoreticky uchopit výše nastíněné otázky a problémy. S lokálním publikem tedy komunikujeme přímo, ale rozhodně se snažíme oslovit i širší okruh lidí.

Váš kurátorský tým sestává z profesionálů pocházejících ze Španělska a v současnosti působíte v New Yorku a Rotterdamu, do Osla tedy přicházíte zvenku. Jaká je vaše zkušenost z práce v norském kontextu?

Téma „přicházení zvenku“ je součástí diskusí nejen v jiných zemích, ale také v Norsku. Například v roce 2040 se očekává, že celá polovina populace Osla bude mít přistěhovalecký původ, takže tyto otázky jsou zde samozřejmě na pořadu dne. Také uprchlíci jsou součástí Evropy a jsou i pro Norsko, které patří do schengenského prostoru, předmětem zájmu a jistých obav.

Snažíme se toto téma podat vzhledem k jeho globálnímu dopadu, ale za použití specificky norské situace jako určité případové studie, v níž hraje roli konstrukce norské identity, konstrukce Skandinávie. Umožňuje nám to jít v těchto otázkách do hloubky. V tomto smyslu je Norsko výborným pokusným prostředím.

Tvoříte ve vzájemné spolupráci. Jak to probíhá prakticky? Jaké je vaše profesní zázemí?

Jsme skupina pěti architektů z Madridu a Barcelony, která se dala dohromady v New Yorku. Propojují nás podobné zájmy ve vztahu k identitě – to, jak přemýšlíme o identitě a příslušnosti.

Někteří z nás mají institucionální zázemí – jsme kurátoři v kulturních institucích, působíme v akademické sféře a někteří mají i designérskou praxi. Při práci na společném projektu bylo rozhodně jedním z přínosů to, že každý měl jinou průpravu. Nejvíc se to projevilo v individuálním přístupu ke kurátorství. Například i design samotné výstavy a design obecně vnímáme jako složku kurátorské práce. Chápeme to jako součást naší společné snahy. Nemáme jednoznačného vůdce – všichni jsme v tomto případě hlavními kurátory, což není zrovna obvyklé. Všech pět nás pracuje na stejné úrovni a nerozdělujeme si výlučné oblasti působnosti.

Jaká je pozice vašeho trienále vůči dalším podobným přehlídkám?

Trienále se neomezuje jen na dobu trvání výstavy. Snažíme se zřídit množství iniciativ, které by pokračovaly. To jsme zdůrazňovali, když jsme zveřejnili mezinárodní výzvu k intervencím ve skandinávském regionu. Nechtěli jsme projekty na vystavení, ale spíše takové, jež by vyvolávaly diskusi a eventuálně vykrystalizovaly do formy relevantní pro konkrétní místo. Zároveň vycházíme z vědomí toho, že architektura nefunguje samostatně a že také záleží na správních a ekonomických strukturách města. V tomto smyslu bylo naše trienále poháněno zmíněným výzkumem. Nechtěli jsme nabízet jednoznačná řešení naléhavých problémů – ta musí vyplynout ze spolupráce politiků, architektů a občanské společnosti; není to něco, co by mohla vytvořit architektura sama o sobě. Rádi bychom se vymezili vůči tomu být pojímáni jako jakási platforma na řešení problémů. Jsme namísto toho platformou, která se pokouší spojit rozličné činitele a mít dopad na rozhodnutí učiněná ve vzniklém prostředí.