K české identitě

Zacílení studie Ještě nejsme za vodou je v kontextu bádání historika Stanislava Holubce poněkud neobvyklé. Doposud v jeho pracích šlo především o perspektivy levicové politiky, vliv globalizace na světové sociální systémy nebo život dělnické třídy v meziválečném Československu. Ve své nové knize se však zaměřil na téma vytváření historické paměti moderních českých dějin. Stejně tak se věnuje vzniku nejrůznějších národních sebeobrazů, včetně pozitivních i negativních heterostereo­typů. Zajímají ho především posuny v místech historické paměti jako odraz proměn ideologického klimatu ve sledovaných obdobích, tedy prvorepublikového Československa, protektorátu, poválečné republiky, různých etap komunistického režimu a polistopadové republiky. Při výzkumu vytváření obrazu okolního světa se upřel k náhledům vycházejícím z postkoloniálních studií, především z průlomového Orientalismu (1978, česky 2006) Edwarda Saida. Pro Holubcovu analýzu dominantního zahraničněpolitického diskursu devadesátých let je proto klíčová konstrukce ,,západní identity“, která je v protikladu k despotickému a iracionálnímu ,,orientálnímu“ Východu spojená s konceptem liberální demokracie. Je přitom poněkud překvapivé, že autor, vyjadřující se v předchozích letech k postmodernímu myšlení spíše kriticky, vystavěl svoji práci především na interpretativním schématu.

Proměnlivé diskursy mediální a společenské

V první části knihy se Holubec zabývá proměnami „míst paměti“ v letech 1918–1989, a to především obrazu habsburské monarchie a katolické církve, vnímáním prvorepublikového období, protektorátu, třetí republiky a komunistické éry. Vychází přitom nejen z rozsáhlého fondu historické literatury, nýbrž také z filmové tvorby a sociologických výzkumů. Velkou pozornost věnuje pochopitelně antiněmeckým stereotypům i výrazně se měnícímu vztahu k Rusku (na počátku 20. století bylo chápáno pozitivně především nacionalistickými a konzervativními kruhy, avšak po Říjnové revoluci se rusofilie postupně stávala doménou levice), dotýká se také historicky zpracovaného, leč veřejně málo známého příběhu o proměnách vztahu komunistického režimu k prvnímu československému prezidentovi.

S některými autorovými názory by přitom bylo možné polemizovat. Například tvrdí, že v poválečné historii bylo až do devadesátých let téma odsunu sudetských Němců zamlčováno. To však neplatí ani pro československou historiografii (v šedesátých letech se této otázky týkaly například práce Milana Hübla), ani pro literaturu a kinematografii (kupříkladu díla Adelheid a Kočár do Vídně). Text je nakonec spíše zestručnělou popisnou bilancí dosavadního bádání než originálním příspěvkem k historické reflexi.

O to cennější je Holubcova rešerše hlavních časopiseckých periodik, utvářejících mediál­ní krajinu devadesátých let. Kupodivu se však autor vůbec nezabýval analýzou populární kultury, denního tisku nebo sociologických výzkumů, a tak zůstává obraz mediálních a společenských diskursů devadesátých let v mnoha směrech neúplný. Navíc vyvstává otázka relevance zvolených titulů. Jako příklad komunistické tiskoviny uvádí Holubec například dnes již zaniklou Naši pravdu, větší význam i čtenářskou oblibu však měly nepochybně stranické Haló noviny. Do obsáhlejší analýzy mediálního a ekonomického postavení sledovaných periodik se bohužel nepouští, pouze se stručně dotýká jejich ideového profilu. Přesto je jeho analýza tisku a mediálních diskursů devadesátých let v mnoha směrech přínosná, už jen proto, že toto relativně nedávné období u nás není téměř zpracováno. Dominantní diskurs, reprezentovaný za podpory mainstreamových médií v politické sféře prezidentem Havlem a premiérem Klausem, se podle Holubce nesl v duchu ideologického konsensu o ,,návratu do Evropy“ (myšleno na Západ) a politicky měl navazovat na prvorepublikové období.

Mýty let devadesátých

V nejobsáhlejší kapitole, věnované dnes již částečně zapadlým diskusím o české kulturní a politické identitě v devadesátých letech, se Holubec zaměřil na rozmanité ideologické konstrukce a vytváření nových či staronových mýtů a antimýtů. Ukázal to kupříkladu na převládající interpretaci první republiky, která byla považována za období hospodářské prosperity, rozvinuté demokracie a občanských ctností, přičemž se odhlíželo od jejího antiklerikálního a antimonarchického charakteru, stejně jako od vážných hospodářských a sociálních problémů, jež její existenci provázely. Holubec také poukazuje na převzetí starých mýtů československé tradice, které se týkaly idealizace vztahů ke kolonizované Podkarpatské Rusi nebo nadřazeného vztahu ke Slovensku a jeho obyvatelům.

Velké pozornosti se dostalo také diskusím o vztazích s Německem, které byly v tomto období hojně zpřítomňovány. Na straně jedné podle něho došlo k otevření kritičtější recepce ve vztahu k poválečným retribucím, to však vedlo i k vytváření opačných stereotypů o zvláštní české vině a kolaboraci, stejně jako k relativizaci komunistického odboje (příkladem bylo otevření tématu Fučík, nyní pochopitelně s odlišnými ideologickými znaménky). Jestliže však jako významnou mediální kauzu autor označuje debatu o koncentračním táboře v Letech, nezbývá než připomenout, že byla do českého prostředí přinesena zvnějšku a zůstala převážně na okraji mediál­ního zájmu.

Rozpornou událostí dějin, která měla být v duchu nového diskursu demytizována, se ukázalo být také pražské jaro. V devadesátých letech byly ještě živé debaty mezi stárnoucími aktéry reformního procesu a novými majiteli klíčů či strážci ideologické čistoty polistopadové éry. Holubec připomíná například vášnivou diskusi v Přidalově televizním Klubu Netopýr mezi Věnkem Šilhánem, Eduardem Goldstückerem a Karlem Steigerwaldem, po níž byli oba ,,osmašedesátníci“ srovnáváni se Stauffenbergovou skupinou, nebo dokonce s Röhmovými oddíly SA.

Mezi Východem a Západem

Hodně prostoru v Holubcově studii dostalo zobrazování zahraničí v českých médiích. Jestliže měla Česká republika vytčený především úkol ,,dohánět Západ“, k němuž převládající proud obdivně vzhlížel (autor připomíná třeba mytologizaci Ronalda Reagana nebo Margaret Thatcherové), východním a balkánským národům se nevyhnula stereotypizace v duchu zmíněného orientalismu. Jako asijské, byzantinské a despotické země byly vnímány nejen východní státy v čele s Ruskem, nýbrž také Srbsko v době jugoslávské války i během konfliktu s albánskými Kosovci. Samotná Albánie pak byla rovněž nahlížena jako divoká země odlišného civilizačního okruhu.

Z komparace Klausových a Havlových postojů v devadesátých letech Holubcovi vycházejí v zásadních otázkách zahraničněpolitické orien­tace spíše shodné postoje; rozpory se objevily až na přelomu tisíciletí. Hlavním zdrojem autorovy analýzy jsou ovšem veřejné a mediální projevy obou státníků, avšak vlastní myšlenkový svět není důkladněji zkoumán. Přesto studie nabízí ucelenější pohled na ideové vzorce poslední dekády 20. století. V mnoha směrech ji ukazuje jako dobu, kdy nebyl hegemonní diskurs ještě příliš narušován a opozici vůči němu tvořila spíše bizarní a xenofobní periodika (Naše pravda, týdeník Republika, Necenzurované noviny). Srovnání s posuny následujícího období by bylo v budoucnosti jistě přínosem.

Autor je historik.