Mezi Havlem a Fanonem

Kniha Cesty k emancipaci politologa Pavla Barši je oproti některým jeho předchozím pracím psána jazykem srozumitelným i pro poučenějšího laika. Jejími převládajícími čtenáři však zřejmě zůstanou příznivci levice, kteří v ní mohou hledat inspiraci pro politickou praxi, a nezřídka ovšem budou s autorem i polemizovat.

Uzlovým bodem, z něhož se odvíjí Baršovo přemítání, je levicová idea emancipace, ať už se týká utlačovaných tříd, kolonizovaných národů nebo jinak marginalizovaných skupin. Autora přitom zajímají především rozpory, které uskutečňování této ideje provázejí. Barša svou práci postavil na analýze jednotlivých emancipačních konceptů a jejich realizací, přičemž různé přístupy často nazírá v binárních opozicích. Leckdy se vrací k tématům, která štěpila evropskou levici už od 19. století a s nimiž se levicová politická filosofie potýká – přes nános dalších historických zkušeností – doposud.

Revoluce versus revolta

V první části knihy se Barša zabývá především reflexí francouzské zkušenosti s myšlenkami kolektivní emancipace a politickým myšlením vlivných levicových intelektuálů Frantze Fanona a Jeana­Paula Sartra, v druhé analyzuje alternativní emancipační strategie (i jejich literární odraz) a věnuje se proměnám koncepce občanské společnosti v pojetí Václava Havla i některým soudobým příkladům politické angažovanosti. Výběr autorů, jimiž se Barša nechal inspirovat, přitom může poněkud překvapit. Kromě levicových myslitelů a zmíněného Havla nebo Michela de Certeaua se kupříkladu při analýze sionismu dovolává také úvah filosofky Hannah Arendtové, která často bývá mylně považována za autorku kladoucí pomyslné rovnítko mezi ideologie nacis­mu a komunismu.

Rozporný francouzský asimilacionistický model Barša nazírá ve vztahu k etnickým menšinám. Za příslibem občanské rovnosti se často skrývala snaha o potlačení minoritní kultury evropskou dominancí. Právě v tomto ohledu se Barša zabývá myšlením Sartra a Fanona. Sartre byl dlouho vnímán především jako představitel individualistického a existenciálně pojímaného marxismu, Barša se však zaměřil spíše na pozdější část jeho díla, v níž je myšlenka emancipace pojímána kolektivisticky a spadá vjedno s objektivizujícími historicko­materialistickými zákonitostmi dějin. Ty říkají, že osvobození utlačovaných tříd znamená rovněž svobodu pro další porobené skupiny. Naproti tomu ve Fanonově pojetí musí kolektivní emancipaci předcházet afirmace menšiny a nad zdánlivým univerzalismem rovných občanských práv tak musí dočasně zvítězit partikulární identita. Oba myslitelé svým pojetím podle Barši náleží k proudu, který nazývá ,,leninským hegelovstvím“ a který se vyznačuje tím, že politické jednání podřizuje konečné emancipaci jako eschatologickému cíli dějin.

Proti tomuto uvažování stojí odlišný způsob vnímání, reprezentovaný Albertem ­Camusem a jeho Člověkem revoltujícím (1951, česky 2007). Camus před rozpuštěním jednotlivce v kolektivu dává přednost individuální revoltě, jejímž cílem se může těžko stát uchopení moci. Dlužno poznamenat, že v českém polistopadovém prostředí měl Camus se svým individualistickým pojetím emancipace mnohem snazší cestu na knižní pulty i akademickou půdu než marxista Sartre, o Fanonovi nemluvě. Camusovo pojetí revolty bylo pro širokou veřejnost mnohem stravitelnější než kolektivní emancipace se všemi svými politickými i společenskými důsledky. Výmluvný je ostatně i postoj k Nobelově ceně, kterou Sartre na rozdíl od Camuse odmítl. Ačkoliv je Baršovi mnohem bližší Camusův svět než ten Sartrův, nezůstává vůči němu nekritický. Hegelianismus Fanona a Sartra podle Barši implikuje ospravedlňování násilí revoluční mocí; úskalím Camusova přístupu je zase esencialistické pojetí člověka a jeho vytržení z historicko­společenských vazeb.

Hledání třetích cest

Hlavním námětem Baršových úvah je hledání pomyslných ,,třetích cest“ mezi revolučním kolektivismem a individuální revoltou. Spor, který stál mezi Sartrem a Camusem, se podle Barši v poněkud jiných podobách rozhořel také mezi komunismem a anarchismem, Nehrúem a Gándhím nebo Theodorem Herzlem a Martinem Buberem. Na jedné straně stojí představa kolektivní emancipace jako uzurpace moci, kdy vrstvy utlačovaných v zásadě napodobují své utlačovatele, na straně druhé zdánlivé podřízení nepříteli a vytvoření autonomního prostoru uvnitř hegemonie. Příkladem této ,,měkké strategie“ jsou podle autora nová sociální hnutí druhé poloviny 20. století, ať už se jedná o skupiny environmentalistické, feministické či o aktivismus sexuálních menšin, ale také současní španělští Indignados či hnutí Occupy Wall Street. Podobný přístup nachází ale i v Kosíkově interpretaci postavy Švejka nebo v Bachtinově pojetí středověké lidové kultury.

Tato část Baršovy knihy by mohla vzbudit největší diskuse. Autor podle mého soudu téměř zcela odhlíží od emancipačního potenciálu pražského jara či studentských iniciativ roku 1968. Nedaří se mu navíc zprostředkovat spojení mezi emancipací sdruženou s politickým programem a roztříštěnou subverzivitou. Je také zvláštní, že v této práci opomíjí například dílo Antonia Gramsciho, který marxismus druhé poloviny 20. století významně ovlivnil. Idea kolektivní emancipace se mu pak příliš jednostranně spojuje s politickým jakobínstvím, aniž by výrazněji reflektoval politický přínos sociální demokracie. Poněkud klišovité teze o tom, že zradila emancipační projekt, by při hlubší analýze nemusely ve všech případech obstát. Oproti důrazu na získání státní moci Barša akcentuje občanskou aktivitu, uniká mu však interakce občanských iniciativ s politickou scénou. Nelze si nevzpomenout na příklady řecké Syrizy nebo španělských Podemos, tedy uskupení, která dokázala občanskou aktivitu a solidaritu přetavit v politický program.

Moc mocných

Zvláštní kapitolu věnuje Barša politickému myšlení Václava Havla, s nímž se pokouší kriticky vyrovnat. Sleduje přitom nejen jeho přerod z intelektuála v politika, ale také změny v jeho uvažování. Z Havlových děl nejvíce oceňuje Moc bezmocných (1978), kde se objevuje důraz na občanskou společnost a participaci jako souhrn individuálních interakcí zdola. Sdílení má překonávat odcizení člověka v odlidštěném systému aparátů a institucí. Barša však vytýká Havlovi přenesení idejí světa ,,bezmocných“ do tekutých písků mezinárodní politiky v období jeho postdisidentského života. Tehdy se podle Barši původní ideje angažovaného pobývání ve světě proměnily v podporu a legitimizaci amerického hegemonického diskursu. Zůstává otázkou, jestli spolu s Baršou připisovat tento postoj Havlovu pojetí autenticity či života v pravdě, který (stejně jako existencialismus i marxismus) podle něj čerpá z metafyziky moderního subjektu hledajícího své autentické bytí.

Baršovi je mnohem bližší koncept ,,rozmývání identit“. Ty mohou být různým způsobem rekonstruovány, například během solidárního občanského jednání (autor zmiňuje akci Bydlení pro všechny, která vyvrcholila blokádou ubytovny). V tomto směru Baršovy úvahy zajímavě rezonují s historickou studií Život na příděl (2013) od Rudolfa Kučery, zabývající se změnami kolektivní reprezentace dělnické třídy během první světové války. Kučera poukázal na anarchickou odlišnost ,,hladových demonstrací“ v závěru války oproti předchozímu formalizovanému vyjednávání. Právě akce, které mohou podrývat stávající identity, mají podle Barši také silný mobilizační potenciál. Zůstává ale nevyřešeným problémem, jakou formou jej nechat politicky artikulovat.

Autor je historik.