Nedávno vydaná deska Roberta Piotrowicze a Lukáše Jiřičky Samoobrona mě staví před otázku, kterou si jako recenzent a posluchač kladu už roky: Nakolik jsou při poslechu díla důležité informace o jeho vzniku a ideovém podhoubí? Zatím jsem dospěl k univerzální odpovědi: Liší se to případ od případu. Někdy mě prozkoumávání kontextu vyloženě láká, jindy si při příjemném, evokativním zvuku rád natáhnu nohy a na nic nemyslím, i když s vědomím, že kdybych se pořádně zavrtal v análech, možná bych leccos vnímal jinak. Jenže by to taky mohlo připomínat chytrolínství na úrovni školních výpisků z četby. Berte tento text třeba jako sebeobranu někoho, kdo ne vždy rozumí a touží rozumět.
V případě alba polské hvězdy noise music a elektronické kompozice a českého divadelního dramaturga a radioartového režiséra (jde o jejich třetí spolupráci) má spousta českých posluchačů, k nimž se vinyl polské značky Bołt Records dostane, asi stejný problém jako já – jméno dramatika a režiséra Helmuta Kajzara slyší poprvé. Při troše hledání narazí na webu na informace o životopisných datech i o tom, že text Samoobrona (magiczny manifest) je částečně deníkem, částečně esejem a částečně románem či že v něm jeho autor volá po divadle, které by bylo osvobozené od pravidel a ponechávalo co nejvíc prostoru imaginaci. Jenže to je definice jako z čítanky a Kajzarovo „metavšední divadlo“ se tak může směle řadit po bok již řádně zkamenělých floskulí o setkávání deštníků se šicími stroji, dobývání iracionálna či automobilu krásnějším než Niké Samothrácká.
Chce se vám hlouběji? Já se musím přiznat, že je mi to posluchačsky tak nějak jedno. Piotrowiczova a Jiřičkova deska umí žít samostatně, jde koneckonců o hudební album, nikoli o literaturu. Vezměme si třeba, kolik českých posluchačů zbožňuje Boba Dylana a Franka Zappu – podezírali byste je snad, že rozumějí všem nuancím textů svých oblíbenců? Humor, protest, smutek i jiné, nepopsatelné nálady a pravdy k nim pronikají i coby těstíčko tlačené přes mřížky neporozumění.
Oba tvůrci LP Samoobrona si to ostatně, domnívám se, uvědomují. Kajzarův text již jednou zpracovali pro divadlo (posléze tuto verzi uvedl Český rozhlas v pořadu Radiocustica), aktuální podoba je ale poněkud jiná. Ještě víc se v ní ztrácejí souvislé texty a promluvy tří polských herců získávají vysloveně zvukomalebný charakter. S jistou nesrozumitelností se tu počítá, jak lze odhadovat třeba z poměrů hlasitosti hlasů a hudby, která rozhodně není doprovodem, ale spíše dominuje. Sám Kajzar hru zvukově realizoval hned třikrát, pokaždé z fragmentů výchozího textu doplněného ruchy. Jiřička a Piotrowicz svým hercům nedovolují příliš mnoho divadelní exaltovanosti, některé „prožitější“ fráze pak nemilosrdně opakují, a transformují je tak do frází hudebních. Přesto předpokládám, že provázanost hudby a textu je zde mnohem hlubší. Při poslechu jsem si vzpomněl třeba na Keitha Rowea, jenž svou hru na preparovanou kytaru leckdy obohacuje hlasy, které naladí na rádiu, nebo na Williama Burroughse a jeho cutup nahrávky, vytvářené náhodnými střihy mluvených textů – vždycky se to nakonec nějak spojí, tvrdil spisovatel, a vyjeví se skryté významy.
Piotrowicz při tvorbě hudební složky díla používal výhradně analogové syntezátory a první část skladby vystavěl na repetici a překrývání podobných zvuků – basového ataku s vyšším dozníváním. Tato stavební jednotka i ostatní krátké zvukové fráze jsou často nedořečeny, předčasně utnuty nebo zakoktány podobným způsobem, jakým je rozkouskován text předlohy. Zámlky jsou doplňovány zejména decentním pingpongem ve stereu, přítomnost slova se odhaluje postupně, někde jako by se text fázově posunul a rozostřil. Ve chvílích, kdy by slovo mohlo ničím nerušeno vyniknout, například při ambientních plochách, zpravidla žádné nezazní, kdežto jindy se text vysloveně rve o pozornost s dynamickou hudbou, která je vším jiným, jen ne pozadím. I syntezátory tu zkrátka hovoří možná víc než herci. Ke konci první strany a na dynamičtější straně druhé na sebe berou i role ruchů.
Navzdory mé neerudovanosti v oblasti polského jazyka, natož polské divadelní avantgardy mi Jiřička s Piotrowiczem připravili vcelku působivý posluchačský zážitek. Dodejme ještě, že LP má krásnou obálku a insert od malíře Josefa Bolfa, které dobře ilustrují poměr textu a ruchů. Tvář, která je na insertu hezky vidět, je na obalu překrytá a prorostlá barvami a výstřižky z tisku. Na druhý pohled poznáme, že nejde o manipulaci téhož obrazu, ale o dvě díla.
A konečně, masterovala berlínská zvukařská star Rashad Becker. Každá koruna je slyšet, jak se říká, a tady zní opravdu luxusně.
Autor je šéfredaktor online magazínu HIS Voice.
Robert Piotrowicz, Lukáš Jiřička: Samoobrona. Bołt Records 2015.