Ekologie a šetrnost na scénu!

Pokud má být divadlo kromě estetických a jiných záměrů i hlasem vyjadřujícím se k aktuálním společenským problémům, základním předpokladem je, aby samo nebylo součástí kritizovaných jevů. Technické zázemí a provoz šetrné k přírodním, ekonomickým a „lidským“ zdrojům jsou nezbytnými podmínkami pro to, aby divadelníci při hledání třísky v cizím oku neměli trám ve vlastním. I když jsou stále ještě ojedinělé, pokusy o ekologické, udržitelné, šetrné či environmentálně zodpovědné divadlo se v Česku objevují stále častěji. Proto se zdálo, že průkopnická kniha Udržitelné divadlo Michaely Rýgrové přichází ve správnou chvíli.

Informační brožura

Prvenství ale bohužel samo o sobě kvalitu nezaručí. Knize především chybí jasná teoretická východiska i zřetelný záměr. Rýgrová na jednu stranu považuje ekologické myšlení a udržitelný rozvoj za „nejlogičtější rámec chování“ lidské společnosti, na stranu druhou ale poněkud opatrně prohlašuje, že kniha „nelobbuje za omezování se ve jménu záchrany planety, ale spíše poukazuje na mnohdy jednoduché možnosti, jak být šetrnější, a na několika příkladech také demonstruje, že ekologické může znamenat i ekonomicky výhodné“. Že „žádné snažení není malé“, ukazuje na konkrétně vyčíslených ekologicko­ekonomických analýzách – především na londýnském Zeleném plánu pro divadlo z roku 2008 a na místním případě Národního divadla (podrobněji o tom Rýgrová psala už v článku Zelená kaplička? v A2 č. 24/2009). K tomu autorka – poněkud překvapivě – s osobním nadšením připojuje příklad koncepčně vskutku radikálního amerického festivalu Burning Man.

Největší potíží knihy je, vzhledem k ne­­otřelosti tématu trochu paradoxně, recyklace. Podstatnou část obsahu tvoří již publikované, i když přepracované texty, jejichž záběr, styl i doba napsání se dost liší. Začíná se výkladem slovníkových pojmů, jako je ekologie, trvale udržitelný rozvoj či ekologická stopa, jejichž výčet překvapivě uzavírá kontrastně velmi konkrétní znění Podnikatelské charty pro trvale udržitelný rozvoj. Kapitola, která by měla být stěžejní částí publikace, nazvaná nepřekvapivě Ekologie a udržitelný rozvoj v divadle, ukazuje ekologické tendence v klasických dílech typu Ibsenova Nepřítele lidu, vedle toho uvádí vyloženě undergroundový soubor A.I.D.S., spřízněný s ekologickým institutem Veronica, a naopak umělecky výraznou skupinu Handa Gote. Potom náhle, po pouhých deseti stranách, končí zaváděním ekologické praxe do divadelního provozu specia­lizovanou a konkrétně jmenovanou firmou. Ve čtenáři to vyvolává nepříjemný pocit, jako by se z ničeho nic ocitl uprostřed reklamní brožury. To vše budiž dokladem, že kniha je spíš sbírkou oprášených nápadů a jednotlivých postřehů než skutečným systematickým vhledem do problematiky. Závěrečná výzva k založení pobočky REACT, organizace propagující myšlenku ekologické zodpovědnosti uměleckých projektů, za těchto okolností nejspíš patřičný ohlas nenajde.

Výchovnost především

Přitom psát by bylo o čem, jakkoli v Česku oblast ekologicky orientovaných námětů ovládají spíše mateřinkovské „ekopohádky“ typu Smetišťáka Toma souboru SemTamFór a ani „dospělejší“ inscenace Blackout (2014) Jihočeského divadla nebo Čupakabra (2013) divadelní společnosti Masopust se vzdělávacího momentu zdaleka nevzdávají. (Nabízí se otázka, proč tomu tak je.) Ale i u nás v posledních letech vznikají venkovská „centra pro udržitelnou kreativitu“, jako je horažďovický ArtMill, Švestkový dvůr Divadla Continuo (který by se měl v červenci dočkat porekonstrukčního otevření) či Kravín Rural Arts (KRA) u Chotěboře. Všechny tyto projekty se v různé míře principem udržitelnosti a odpovědnosti k životnímu prostředí zabývají a divadlo v nich má minimálně dveře otevřené. S živelností festivalu Burning Man zase stojí za to srovnat český Freeze Feste, který se letos připravuje na již sedmý ročník.

Hlubší analýzu by si v kontextu ekologie a udržitelnosti zasloužil i fenomén dočasných „pop­up“ divadel či architektonická „recyklace“ chátrajících továrních budov a oživování brownfields nebo dokonce recyklace dopravních prostředků, jako v případě veteránské Lodi tajemství bratří Formanů či naopak zbrusu nového Kulturního autobusu Petra Nikla. Velmi zevrubnou a aktuální zprávu o této tendenci u nás před nedávnem ostatně přinesli Vojtěch Poláček a Vít Pokorný v textu Pohyblivost, dočasnost, recyklace, uveřejněném ve Sborníku Národního muzea. Zmiňují mimo jiné „budovy“ vzniklé kolem festivalu ­Street for Art – například Stand’art z vyřazeného vojenského stanu či europaletovou Zónu Ideal v opuštěné části komplexu opatovského metra. Z vyjádření Davida Kašpara, jednoho z organizátorů festivalu, že „provozní a investiční náklady pohřbívají živou kulturu“, jasně vyplývá, že základní myšlenka je stejná: neplýtvat prostředky na to, bez čeho se obejdeme. Přestože obdobně vydařený projekt jako slovenská Stanice Žilina­Záriečie u nás zatím chybí, zdá se, že budoucnost českého zeleného divadla vypadá přinejmenším slibně. Ideálem nejen divadla, ale jakéhokoli kulturního centra je – viděno z perspektivy udržitelnosti – symbióza mezi šetrností a obnovitelností zdrojů, ekonomickou výhodností a volností uměleckého vyjádření.

Kam dál?

Za těchto okolností je škoda, že publikace Udržitelné divadlo kvalitativně nenavázala na zásadní knihy Pražské scény, které informovaly o nových tendencích na českém políčku performativních umění – konkrétně ­třeba na Nový cirkus (2006) Ondřeje Cihláře nebo Site specific (2008) Denisy Václavové a Tomáše Žižky. Hlad po informacích o „zeleném divadle“ nasytíme lépe v knihách, které ekologii na divadelních prknech a pod nimi zpracovávají v zahraničním kontextu. A že jich za poslední desetiletí vzniklo nemálo! Za všechny jmenujme Green Theatre (Zelené divadlo, 2007) Kurta Gerarda Heinleina, Theatre Ecology (Divadelní ekologie, 2009) Baze Kershawa či A Sustainable Theatre (Trvale udržitelné divadlo, 2013) Barryho Withama. Přesto snad kniha Michaely Rýgrové zafunguje aspoň jako velmi základní seznámení se zeleným divadlem pro ty, kdo se s tímto progresivním fenoménem zatím vůbec nesetkali.