Epopej mesiášské lži

Když v roce 1946 poprvé vyšel Weilův román Makanna, otec divů, napsaný ovšem už začátkem okupace, během níž spisovatel nesměl publikovat, doprovodil jej Pavel Eisner stručným doslovem. Oceňuje v něm Weilovu schopnost přesvědčivě popsat orientální prostředí a autorovu znalost reálií – zkrátka vyzdvihuje ty atributy, jež tvoří definiční znaky tradičního historického románu. Přesto, soudí Eisner, o obvyklé historické vyprávění nejde. A nejde ani o psychologii postav, tato dimenze stojí zcela stranou intence díla. Eisner v příběhu lžiproroka Makanny, odehrávajícím se ve střední Asii v 8. století, nachází silný aktualizační přesah, který umožňuje alegorické čtení. Podle Eisnera jde „o epopej mesiášské lži, o děje a letopisy vůdcovství poskvrněného, nečistého“. V závěru doslova píše: „Hitler, sic rozrostlý do běsovské apokalyptičnosti, byl přec jen toliko jedním z možných vidů, do kterých se může vtělit vůdcovská Lež. Makanna, otec divů byl zase videm jiným.“ Není bez zajímavosti, že k podobnému čtení jako Eisner dospěl i František Götz ve své recenzi příznačně nazvané Historický román jako časové podobenství. Podívejme se tedy na Weilovo vyprávění z hlediska analýzy moci.

Demagogie a zprostředkování

Řečeno s lehkou ironií, celou první část románu bychom mohli číst jako studii o významu sociální deprivace pro vznik politicko­náboženského hnutí. Hekím, hlavní hrdina románu a budoucí falešný prorok Makanna, chtěl být vojákem. Avšak po otcově a matčině smrti byl poslán na kněžská studia. Svůj sen o tom, že bude vládnout národům, však ne­­opouští. Oporu nachází u chudých, s nimiž sdílí nenávist. Zároveň se ale necítí být jedním z nich, neboť je vznešeného původu. Chudí k němu vzhlíželi a „ctili jej jako Proroka“. To je důležitý moment v celém vyprávění. Hekím alias Makanna totiž poznává nejen sílu svého vlivu, postupně narůstajícího v moc, ale začíná chápat i logiku celého mechanismu: zvýznamní negativní aspekty sociální skutečnosti, vtělí je do svých promluv a nabídne útěšnou iluzi v podobě jejich radikálního, ovšem nejasného řešení. Jedna z postav, vyděděnec Mahmúd­Bobo, který nenávidí pány, charakterizuje Makannova slova poeticky takto: „Říká slova, která jsou nápojem žíznících a potravou hladovějících. Nebude bídy, říká Makanna. Vyvlečeme ji na registán a ukamenujeme ji jako cizoložnici. Nebude chalífů, emírů, íšánů a imámů a šejchů. Zmocníme se paláců, zmocníme se žen, ověšených šperky. Bude to ráj, který slibují mollové pravověrným.“

Je zjevné, že obsah Makannových promluv je primitivní. Jejich účinnost a mobilizační efekt nespočívá jen v obsahu, nýbrž právě v souhře mezi jednoduchými, snadno srozumitelnými formulacemi a neutěšenou sociální pozicí oslovovaných jedinců nebo skupin. To je samo o sobě banální konstatování, důležité je umělecké uchopení. Každá z postav, která nakonec podlehne vábivé demagogii, je představena se svou jedinečnou zkušeností, jakýmsi stručným biografickým shrnutím, a opatřena atributem takřka emblematického rázu: zmíněný Mahmúd­Bobo rozmlouvá s plameňákem, Kafír pochází z hor, Selim je roznašečem vody, Kásim nosí dřevěný obojek, Bachčí je zpěvák… Všechny postavy se ocitly ve svízelné životní situaci, stojí na skutečném okraji společnosti.

Tématem románu je šíření myšlenkového klamu. Weil přitom ukazuje podstatnou roli zprostředkování, někdy dokonce několikanásobného. Čím větší počet stoupenců Makanno­vo učení získává, tím významnějším se moment zprostředkování stává – informace se šíří nepřímo, na principu „povídá se“. Narůstá mezera mezi Makannou a jemu oddanými stoupenci, jimž se vzdaluje. Vzdalování Makanny zároveň znamená narůstání jeho „božské“ moci, jejímž centrem se stává opevněný hrad pojmenovaný podle hory Sam. Vzdálenost nakonec vede k Makannovu odcizení, které se stane jednou z příčin jeho pádu: mezi něho a věřící se vkrádá sílící nedůvěra. Narůstající moc se ocitá v rozporu s životem, stává se v jistém smyslu protikladem bytí, mocí ne­života. Makannovo „božství“ začíná destruovat to, čím svou moc původně legitimizoval – totiž zájmem o chudé, slabé a nespokojené.

Tajemství a banalita

Elias Canetti si v Mase a moci (1960, česky 1994) všímá tajemství jakožto jednoho z prvků moci, tvořícího její „nejvnitřnější jádro“. Připomíná zvyk australského kmene Arandů, podle něhož je každý adept na medicinmana uzavřen v jeskyni. Tam, jak věří, mu duchové vymění všechny vnitřní orgány, přičemž ty nové jsou vůči kouzlům odolnější. Tajemství arandského medicinmana se skrývá v hloubi jeho těla, ví o něm jen on sám a duchové.

Makannovo tajemství je mnohem méně bizarní, rovněž se však týká těla: Makanna se všem bez výjimky zjevuje se zahalenou tváří. Tím se skrývá nejen jeho pravá identita, ale vůbec jeho lidská podstata. Nikdo s jistotou neví, kým doopravdy je, zda člověkem, či Bohem, ani jak vypadá jeho tvář, zda je krásná, nebo naopak zohavená. Toto tajemství není jen jakýmsi krycím manévrem, nýbrž je také a především zdrojem moci. Když místodržící Muazz ibn Muslim v bitvě u Samarkandu porazil Makannovy ozbrojence, podlomilo to pochopitelně jejich morálku – začali pochybovat o božské síle svého vůdce. Jediným jejich přáním bylo uvidět jeho tvář. Teprve poté byli ochotni pustit se znovu do boje. Makanna tohoto momentu dokázal využít ve svůj prospěch a předvést jeden ze svých „zázraků“, jímž svou oslabující moc znovu, byť jen dočasně posílil. Ještě než dovolil, aby vybraní důvěrníci jeho vojska vstoupili do hradu, přikázal svým ženám, aby po pevnosti rozmístily zrcadla. „Když se pak paprsky zapadajícího slunce odrážely od zrcadel a všechno bylo zaplněno září, dal rozkaz, aby byly otevřeny brány. A tehdy padla velká hrůza na důvěrníky věřících, neboť lesk jim oslepil oči. I padli všichni na kolena, neodvažujíce se vzhlédnouti k tváři velkého otce divů.“ Pouze Bánúke, jedna z Makannových žen, pozná jeho tajemství, a to právě ve chvíli, kdy se moc falešného proroka nezadržitelně hroutí. Bánúke ke svému úžasu zjistila, že na jeho tváři není nic zvláštního, že to „byla všední, obyčejná tvář, obličej starého muže“. Weil tu poukazuje na rozpornou funkci tajemství, které nezakrývá zrůdnost, nýbrž banální nezajímavost, nicméně už sama existence tajemství vytváří auru božské vyvolenosti, je přímo insignií nositele moci.

Aktualizace

Dalším prvkem Makannovy moci je jeho výřečnost. Třebaže se jeho slova mezi věřícími šíří často zprostředkovaně a jejich obsah je myšlenkově prostý až banální, nijak to nesnižuje jejich podmanivost. Dokonce bychom mohli říct, že právě zprostředkovanost a banalita jejich sílu znásobuje. Ma­­kannova moc slábne v okamžiku, kdy je natolik zaskočen situací, že nenalézá slova. Drzá věta protivníkova posla doslova vezme Ma­­kannovi slova z úst. Nakonec to ale byla právě víra v Makannovo božství, co způsobilo, že ho opustili i ti nejvěrnější, aby si zachránili kůži – Bůh se totiž zachrání tak jako tak, zachrání ho jeho božství. Závěr románu je ironický. Jediným šťastlivcem, kromě vítězného místodržícího Saida, je Makannův zrádce, jenž od Saida získal tučnou peněžní odměnu. Jinak se všechno vrací do starých – nespravedlivých – kolejí a příběh o Makannovi se tak stává pouhou dějinnou epizodou, která nenarušila staletý řád věcí.

Je osudem většiny Weilových děl, že vyvolávala diskuse, odsudky a po letech 1939 a 1948 i restriktivní zásahy a také že byla téměř vždy čtena prizmatem soudobých kulturních, společenských i politických debat. Není přesto aktualizace, jak ji naznačují v úvodu citovaní Eisner a Götz, u vyprávění ponořeného do historických kulis přece jen jistým vychýlením či dokonce znásilněním románové látky? Domnívám se, že ne. Otázku po smyslu textu nelze zastínit analýzou samotného historického námětu – měla by být směřována také k tématu románu. A z tohoto pohledu je Eisnerova formulace mluvící o „epopeji mesiáš­ské lži“, zdá se, opravdu výstižná. Tématem Weilova románu je vznik myšlenkového klamu – jeho šíření mezi rostoucí množství stoupenců i jeho narůstání do formy efektivní mocenské manipulace.

Autor působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.