V noci

V bukletu přiloženém k CD píše J. E. Frič: „Je to kaddish, jenž vznikl až cestou.“ Slova se týkají pětidílné skladby S kým skončila noc. Básník se modlí za zemřelou sestru, ale nejen za ni. Básně, tok obrazů a myšlenek vrstvených bez interpunkce, shrnují jistou životní etapu básníka, který dává najevo, že to může být i etapa poslední, že s každou smrtí blízkého ubývá i nás. Stávají se nočním rozjímáním, v němž „před smrtí/ konečky nervů rozjitřují ptáci“. Autor se tu otevírá cestě „v plíživých nížinách noci“: nejen lidským nitrem, ale i průmyslovou krajinou, nádražími, hospodami a zakouřenými ulicemi Ostravska. Vzniká pásmo vedoucí čtenáře plynule od vjemu ke vjemu, niterná promluva v čase, kdy „už není pamětníků/ mezi příjezdy a odjezdy“, vyjma osamělce, jenž ve „světě k nepoznání“ nemá „s kým skončit noc“. Text obohacují obrazy, mimochodem spatřené v těch nejtěžších chvílích („chlápci na lešení třískají do zarezlých trubek“). Nepracuje se tu příliš s přenášením významu (tříštivá metafora “pitbull přeražených kostí“ je výjimkou), jde o přímá pojmenování, jejichž význam si ponechává kontury vyobrazeného. „Telefonní záznamník v opuštěných jatkách“ zůstává záznamníkem v jatkách, on sám je takto marností snahy zaznamenat.

Třetí část skladby S kým skončila noc se zcela upírá na zemřelou sestru. Motivy opuštěného domu se mísí s charakteristikou ženy, jež „nikdy neměla nic/ jen malé náušnice s pomněnkami“. Její „život pro oko tak málo viditelný“ povolá výkřik: „Já jsem ten člověk ke kterému nepatřím“. Je to paralelní osud bratra a sestry, kteří „do životů se nepletli/ cizích ani vlastních“? A přece tito „lonesome-hearted lovers“poznali společný úděl duše, která „už nepotřebuje doprovod“. Co zbývá po smrti nejbližšího člověka? „Otče!/ je zima“. Co zbývá, byť bychom promeškali tu pravou chvíli k loučení? „Není nádraží slepých kolejí/ za jedním je druhé a další/ a pak ještě další/ na stále kratších tratích“. Čas je relativní, možná utíká rychleji s přibývajícími roky. Nejpravdivějším tazatelem zůstává noc a tma je zpovědním zrcadlem, ve kterém vidíme i maličkosti. Pátá část skladby přináší smíření. Frič je věřící, a tak je třeba číst i jeho verše: „Poledne zvoní/ Anděl Páně/ vstanem/ a půjdem“. Tísnivá cesta nočním či ranním přítmím tu nachází svoji vertikálu, stoupání „po chrámových stupněch/ ve vlastních zvratcích“, nic není přikrášleno ani zapomenuto, i mrtvá sestra si vezme svůj „starý šedý zimník/ se vzorem rybí kost“, a to je paměť.

Zvuky chůze

Skladba Poslední autobus noční linky je opět „pásmem života, chrleným“ ale i důkladně skládaným, jako kroky toho, kdo si je vědom významu cesty. Chodec, Fričův „potulný dělník“, se vydává s vědomím pomíjivosti, ztotožněn se samým „životem/ unikajícím podzemními trubkami/ trativodem náhod a nadějí“. Stejně jako v předchozí skladbě se navracejí zvolání a prosby, modlitby („ještě nevolej svého služebníka na soud, Pane“), ne jako refrény, ale jako témata ve fuze, místa, o která se dá opřít: body v krajině lidského života i básně. Fričově pouti udílí pohyb vykročení, gesto odchodu, inspirované zmiňovanou nocí. Ráno jej zastihne zostra „v kuchyni rozjiskřené ostrým ranním světlem/ slepotou ponocování“, či někde poblíž „dálničního průjezdu“ kde popíjí „pivo z flašky v ranních bufetech“, aby otupil neodbytnost nového dne. Myslím, že jitřní světlo ho bolí a jako démon mu představuje obrazy „světa bez opor“. Vždyť jsou i cesty jakoby ve spánku, slepé skvrny, když zpět se ohlédneš, „čekáš v podzemní stanici nekonečně dlouho/ než nějaký další podzim přijde/ a probudíš se v klidu šumícího hostince“. Vypravěč zůstává trvale vyděděncem a hledá-li koho na cestě, má jen „temnoty jako další důvod navštívení“.

Každému z nás pokládá záludnou otázku, odkud číst pásmo svého života. Ukazuje, že mnohé z minulosti musí dozrát, aby každý pád byl „ku povstání/ a každé podobenství realitou“. Pátrá, kudy vede sestup časem, „kde setrvat a nepadat níž“. Ta otázka ční v textu bez otazníku, neukazuje vně sebe, je realitou, jež tkví sama v sobě.

Básně získávají na působivosti podmanivým, drsně chraplavým hlasem básníka-recitátora. Je to hlas výrazný, jde si pro nádech hluboko. Odděluje přesně stupně významů, ostrovy veršů, kráčí níž a níž po vrstvách pásma. Jako posluchače mě takřka znehybní „v tikajícím bzukotu vzpomínek/ které stále jdou“. A jako v pohádce chodbou chůze bez ustání běží jezdci, nemůžu udělat krok vpřed. Jen pozorovat. Recitaci skladby S kým skončila noc doplňují a podkreslují cantos, zpěvy vložené mezi jednotlivé básně (autorem je cellista, filharmonik s undergroundovým podhoubím J. Klíč). Jakmile na scénu vstoupí báseň, canto se melodicky i rytmicky ztiší, melancholická flétna (M. Koubová) utichne a jen cello rozprostře různými technikami hry barevné odstíny, od zastřených přes tiché pizzicato až po kovově rezonující tóny, pod slova-chůzi. Cello je plné ranního „namodralého přítmí“, ostravského obzoru a vzdalujících se hor. Závěrečné postludium v bachovském stylu je hudební obdobou smíření. Poslední autobus noční linky uvádí cellista glissandem, poté rozloženými akordy, které vyústí v dvojhmaty v divokém tanci. Text pak prostupuje již zcela osamělé cello s citem pro rytmus celého pásma, proměňuje se v puls toho, kdo básníka doprovází na mnoho mil.

Na slova poslední básně Americká antologie posluchač čeká marně. Místo ní se ozvou divoké smyky cella, jež posléze skřípavě rozevře těžká vrata kašli. Je dobré mít během této více než šestiminutové skladby po ruce buklet a číst verše připomínající čímsi odvrácenou stranu nedokončených hymnů Hőlderlinových, jejichž stíny se tu odrážejí co útržky v nočních kalužinách nejvyšší nouze. Motivy po sobě následují trhaně, jsou na nekontrolovatelném úprku. V touze předběhnout jeden druhý, bojují výjevy a myšlenky o nádech, nemají čas na doslovení, bloudí a těkají, evokují čímsi i dávivý kašel, který je vyvolal. Instrumentální skladba je přerušována vpády parodií, tu country písní Ó Zuzano, tam zase operetním valčíkem, jež působí v proudu hudby poněkud eklekticky. Leč v úzkostech nejhlubších a v halucinacích „z nevyspání“ se do podvědomí hrne vše, co je poblíž, co už trhlinou v mysli básníkově je s to nanejvýš kmitnout, jako záblesk okamžitého zření.

Autor je básník.