V čase, kdy je spíš ve zvyku psát snadnou poezii o ničem či hrát si nezávazně s povrchními dojmy a prožitky, vychází sbírka autorce, která používá víc nástrojů uvažování než imaginace. Její poezie je poezií myslitelova od-stupu, tvůrce, který si svět před-stavuje před sebe na dlani co Hamlet lebku. A rozjímá.
Co odhalíme na tomto bojišti filosofie a poezie? Vzniká nebezpečí, že se poezie stane služebnou filosofie, v lepším případě přijme roli jejího slabšího spojence. Otázky a myšlenky jsou tu důležitější než forma. Můžeme říci spolu s autorkou, že její básně jsou takřka „ikonami palčivých otázek“ a světlo na ně dopadá povětšinou průhledy logiky. „Logiko!“, naříká si Fischerová, „cikádo, která neumí zpívat!“ Zná, jak logika umí vysílit básníka, takže se již tolik neohlíží na rytmus, hudebnost, zvukomalbu a jiné básnické prostředky obohacující lyriku. V hlubší vrstvě prožitku to vyjadřuje v básni Králík hoplík, když do protikladu staví „vděčnost“ a „údiv“: je v poezii víc na místě náboženská a spontánnější „vděčnost“ Bohu, či filosofický, tedy zkoumatelský „údiv nad tím, že žiju“?
Úskočné srdce
Jak tedy srozumitelně a přitom básnicky sdělit podstatné úvahy, zvlášť když se tu o slovo hlásí neustále přítomné memento „Vítr to všechno rozvane/ i myšlenky, kterýma ses obalil“? Sylva Fischerová volí poezii symbolu. A jsou to symboly sice nosné, avšak často nepůvodní, tedy znovunalezené v dávných vrstvách lidského hledání. Rozhodně se nechci pouštět do jejich dešifrování. Posuzuji je jako čtenář krásné literatury podle toho, jak na mě působí. Kupříkladu mě zaujalo zobrazení lži v básni Slepci: „Jako had jí svůj ocas, svůj život/ aby se octla zase na začátku/ tam je šachovnice, ale s přestavěnými figurami.“ Uvěří lež sama sobě, když „nemá co získat –/ leda sama sebe“? Uvěří taková báseň sama sobě? Báseň je stále v pokušení si zoufat, že svět je místo, kam je teprve dodatečně umístěna, „kam je teprve násilím/ implantován smysl, abychom přežili“. Sama básnířka si to temné poznání připouští v básni Nahý pocit, kde po vzoru skeptických filosofů vysvětluje snahu o tvůrčí akt.
Ač se v mnohých básních opírá o řeckou filosofii či o myšlenkové poselství Bible, autorka
nakonec vždy pochybuje, aby se mohla vydat hlouběji. Domýšlí svět, který je „plný lásky jako balón/ a stejně zranitelný“, svět, v němž se bojuje proti zlu a číhá na lásku, jako když „rozevřené orchideje/ šátrají, koho by mohly lapit a milovat“. Tento „svět je plný květin“, ale je i bojištěm, na němž „láska mate/ bere si těla a masky“ a „srdce… vidí, že je nejmocnější/ protože nejúskočnější“. Jako důsledek takového domýšlení pak povstává i obava, v níž podplácíme Noema: „Bratříčku, pusť mě dovnitř!“ Kam dovnitř? Možná do archy básně, v níž se snažíme přežít povodeň chaosu plavbou k sobě. Čekejme odpověď, odkud přichází otázka, tak nějak to řekl súfijský mystik.
Lapat rybu, nevidět
Pohleďme, jak se Sylva Fischerová vypořádává se svým návratným problémem času. Čas je v této knize kontinuita, jíž často procházíme znovu a znovu, v jakémsi věčném návratu. „Tyhle dějiny jsou dějiny tebe“, oslovuje sama sebe básnířka, „opakuješ všechny chyby lidstva.“ V básni Dušičky prosí: „Dej, ať ještě jednou projdu tou cestou.“ Ano, v čase musíme být dokonale stráveni. Pak je naplněn. Ale můžeme se snažit o opak. „Co? Co tedy dnes? Lapat čas jako rybu?“ Jinde se čas střetává s věčností, a zde se básnířce daří uvolnit obraznost, neboť logika se věčnosti vzpírá: Čas je „výchovný nápad boha/ v kuchyni na věčnosti“. Následují obrazy hořce úsměvné: „Čas je jen nádivkou pohřebních bratrstev.“ A lidé jsou pro čas sám jen „poznámky pod čarou,/ pod čarou vesmíru/ a svobodné vůle“.
„Čas se sužuje. Roste jak pyramida.“ Nepozorovaně. Neboť „cesta… je vroubena květy“, těmi květy, které u ní vždy pocházejí z tohoto světa a možná jsou i původci rozptýlení. V této poezii se ozývá volání po „vlasti idejí“, po „jediném bodu“, a to je další výrazný symbol, z nějž teprve vycházejí obrazy, ty „kýty vzpomínek“, neboť náš svět je „strašně osobní“ a hmotný až hrůza, hrubě hmotný, dotěrný jak „dotazník“. S bodem souvisí u Fischerové dojem tu celistvosti, jednoty: „Ale ráno nesložený svět/ volá své slovo svého boha“, tu přítomnosti: „Jako Bůh: mít ustavičně/ všechno před sebou.“ Protikladem jednoty je pak zlá relativita všeho, nejistota, kdo je tu vlastně v pohybu: „Jsem démon, který si sám/ chystá zkázu:/ …posouvá ruku po vzpomínkách/ jako po šachovnici/ a šachovnice jím posouvá/ jak očima hráčů šachu – Ostatně, co tady znamená být vidoucím? „Na každém místě/ je brána osvícení, uvidět/ znamená slepotu“, skutečně vidět znamená spatřit za viditelným ne-viditelné.
Nakolik Nikam?
Existuje vůbec něco hmotného v tomto světě, co má nadčasovou platnost? Co se může stát oporou – jakkoliv marnou – pro duši sužovanou pomíjivostí všeho? Jakousi pochmurnou roli v poezii Sylvy Fischerové hrají kosti. „Bílé kosti“ se vracejí v různých obměnách, v básních Čas není spád… či Bílé kosti světa, kde jsou symbolem takřka budovatelského ducha Západu: „Kost ke kosti/ kámen na kameni/ hrad“. Celkově se tu lidské úsilí vnímá značně skepticky. Je cestou nikam. „Na cestě Nikam“ potkáme „chrám Techniky“, možná se zastavíme u „oltáře Industrie“, nad nímž poletují „Andělé pitvornosti“. Je-li tu psáno slovo Nikam s velkým písmenem, nelze nepřipomenout básníka Paula Celana. Jeho „Nikam“ je však drastičtější než „Nikam“ Sylvy Fischerové. U Celana Nikam napadá sám jazyk a řeč se rozpadá. Fischerová si sdělnost jazyka hlídá až úzkostně. Ví, že bez něj je svět jejích myšlenek ztracen. A jak s jazykem, tak s životem: nelze onomu Nikam vydat i sebe samotného. Myšlenku je možno obětovat, nic víc.
Čím je tedy Sylvě Fischerové poezie? Odpověď nacházíme tam, kde se básnířka dotýká kriticky tradičního katolictví. „Poezie je marnivá a škodí bohu.“ Proč? V básni Svatá komedie široké srdce strhává divadelní oponu. „A vzadu za ní hrají kus,/ jsou tam všichni,/ Komedie i pokora,/ dokola/ do krve/ dohola.“ Poezie demaskuje. Je pravdivá, nemilosrdná k tomu, kdo něco předstírá, bourá jeho bohy, které si v sobě staví a za které ukrývá svou zbabělost. Vždy vypovídá o překračování hranic, nebo se alespoň o překročení pokouší či ty hranice popisuje. A ironizuje. V básni Musíš vést ty ovečky se střetává poezie s rozlišující, chladně třídící myslí, s tím „dýmajícím mozkem“. Symbolem poezie se stává „horká kůže“ a „nazí tanečníci a tanečnice“. Přičemž lebka řve: „Co je dobře a co je špatně?“ Fischerová dobře cítí, že samo myšlení překonává (kromě modlitby) imaginace lyriky. Leč její hájemství v sobě brání občas za cenu trochu křečovitých, skutečnou imaginaci spíše jen zastupujících přirovnání („kadidlo revoluce./ To smrdělo jak konec prázdnin“) či nečekaně podsunutého archaismu („okršlek“).
Slovo vidí ukryto ve věcech jako jejich podstatu, jako jejich dávné pojmenování Bohem.: „Když vystřelím slovo ze srdce,/ pohne kamenem v egyptské pyramidě…”, a přece „když je to nejhorší,/ jazyk je neskladný, tvrdý, logický.“ To nejhorší je nastraženo poezii co neartikulovaný projev, pláč či mlčení. Co projde touto branou, touto hranicí střeženou naším utrpením? Ústřední báseň Krvavý koleno vyjadřuje odraz toho, co zbývá z prázdna, tam, kde „končí verš dříve než stránka“. Krvavý koleno, které děsí malé děti v komoře či ve špajzce, je symbolem toho, co se skrývá za všemi temnotami. A v posledku se možná stává zjevenou tváří boha v děsivém aspektu, do níž lze pohlédnout a porozumět cestě ven z pasti.
Autor je básník.
Sylva Fischerová: Krvavý koleno. Petrov, Brno 2005, 82 stran.