Jakou válku (ne)vidíme?

V říjnu roku 1988 uspořádala skupinka nadšenců pochod po linii pohraničního opevnění. Během této cesty k padesátému výročí mnichovských událostí se poutníci zastavili u ruiny pěchotního srubu KS14 poblíž Králík, aby na ni umístili pamětní desku. Druhá válka sice hrála v dobové politice paměti klíčovou roli, ale tito lidé chtěli vzpomínat jinak. Jejich památník měl připomínat hrdinství Arnošta Hrada – četaře, který právě v bunkru zvaném U Cihelny spáchal 3. října 1938 sebevraždu na protest proti vyklízení pohraničí. Do roka po odhalení byla deska odstraněna. Nadšenci vytrvali, po převratu založili Společnost přátel československého opevnění a později odhalili desku znovu. Při dalším kulatém výročí Mnichova začali dobrovolníci KS14 bunkr opravovat a v jeho blízkosti proběhla rozsáhlá bojová ukázka, které přihlížely tisíce diváků. Dnes je v bunkru, který byl rekonstruován do původní podoby, muzeum a válka se tu inscenuje pravidelně.

Tento příběh není výjimečný. Pevností bylo opraveno více a řada z nich díky dobrovolníkům slouží jako paměťové instituce. Proč tedy zmiňujeme jeden případ? Může nám posloužit jako expozice k pátrání po tom, jak je vzpomínka na válku přítomná v současné společnosti. Prostřednictvím pevnostní turistiky, populárních ukázek, internetu, televizních dokumentů i komerčně úspěšné literatury tuto paměť sdílejí statisíce lidí. Tak rozšířená sociální praxe provokuje otázky, jakou válku v pevnostech zpřítomňujeme a k čemu nám takto inscenovaná minulost slouží. Přiznám se, že mě jako historika zneklidňuje jistota, s níž určité obrazy války přijímáme a jiné vytěsňujeme. Otázky, jež by směřovaly pod povrch rozšířených obrazů války, povážlivě chybějí. Nakolik nás sdílené příběhy ovládají, jak rámují naši současnost a do jaké míry určují, co z ní vidíme nebo nevidíme?

O válce jinak

V poslední době u nás vyšlo několik knih, které pod povrch obrazů války pronikají. Práce historika Sönke Neitzela a sociálního psychologa Haralda Welzera s prostým názvem Vojáci a podtitulem Protokoly o boji, zabíjení a umírání (Soldaten. Protokolle vom Kämpfen, Töten und Sterben, 2011) se zaměřuje na neobvyklé téma. Autoři se prostřednictvím odposlechových protokolů, které si spojenci pořizovali v zajateckých táborech, pokoušejí rekonstruovat, jak němečtí vojáci vnímali druhou světovou válku.

Kniha je nekonvenční již v tom, že na rozdíl od masové produkce vojenské historie nevypráví znovu stále tytéž příběhy. Nezabývá se jen historickými událostmi, ale především referenčními rámci, které určovaly jednání lidí ve válce. V odposleších mezi sebou hovoří němečtí zajatci o válečných zkušenostech. Protokoly zaznamenané ještě před koncem války zprostředkují dle autorů dobové vnímání války autentičtěji než pozdější svědectví, v nichž lidé ex post přizpůsobovali vlastní zážitky poválečným výkladům. Konsenzus o historickém významu války zpětně projektujeme do událostí, aniž bychom si uvědomili, že doboví aktéři viděli dění z odlišné perspektivy (oni nevěděli, jak to dopadne). Pokud chceme adekvátně vysvětlit jednání aktérů historických událostí, musíme dle Neitzela a Welzera rekonstruovat, jak se lidé vztahovali k tehdejším hodnotám. Obzvlášť obtížné je rekonstruovat dobovou neznalost a očekávání, které utvářely představy lidí o tom, co se kolem nich odehrává. Autoři hovoří o nutném „zkapalnění historie“.

Dělali to, co jiní

Péče o „pevnostní val na obranu republiky“, který se vlivem času a často i cílené destrukce rozpadal, představuje opačný přístup k minulosti. Historie se perspektivou opraveného KS14 jeví jako příběh s pevně stanoveným významem. Železobetonová „mementa“ ukazují válku jako hmotnou skutečnost, na niž si lze doslova sáhnout, a obdobně upevňují i příběhy o válce. Příkladně to lze ilustrovat na projevu generála Radovana Procházky při druhém odhalení pamětní desky Arnoštu Hradovi na bunkru KS14 z října 1994: „Pohled na pěchotní srub, před kterým stojíme, kdysi chloubu československého hraničního opevnění, dnes poničenou a jen na povrchu vyspravovanou připomínku zapomenuté slávy, nás nutí k úvaze o svědomí národa a o odpovědnosti vojáka za jeho mravní přežití. Je to proto, že trhliny ve svědomí jsou jako trhliny v železobetonu, zazděné materiálem, který se v prodlení času drobí: obě se zákonitě vracejí ke dni, kdy vznikly. Jedna kapitulace předurčuje kapitulaci příští a ochota kapitulovat s přibývajícími léty sama sebe pasuje na realitu, která determinuje myšlení národa poraženectvím.“ Pevnost představuje monument historie, který stabilizuje referenční rámce, v nichž rozumíme národní identitě. Bunkr KS14 je symbolem celku a jako spolehlivý vzpomínkový stroj rámuje historii do podoby velkého příběhu národních dějin o zradě, hrdinské oběti a mravním selhání.

Vojáci vyprávějí o válce jinak. Otevírají historii zneklidňujícím otázkám. Zaměřují se právě na trhliny v široce sdílených představách o válce. Autoři pátrají kupříkladu po tom, nakolik bylo násilné jednání vojáků Wehrmachtu důsledkem nacistické ideologie. Z analýzy protokolů vyplývá, že daleko větší význam než víra v Hitlera měly sociální vazby ve válečném společenství kamarádů. Lidé se ve válce chovali normálně – dělali to, co jiní. Za války, kdy se nejen v armádě omezují možnosti volby a pluralita sociálních rolí, může mít lidská potřeba socializace zničující důsledky.

Autoři nabízejí čtenářům atraktivní čtení a těm, kteří touží jen po působivých historkách o zabíjení, rovnou ironicky doporučují, aby přeskočili nudné úvodní pasáže, v nichž představují metodu svého výzkumu. Ale to těm senzacechtivým stejně nepomůže. Prostřednictvím atraktivních témat z protokolů zpochybňují Neitzel a Welzer ustálené výklady války a vedou čtenáře k otázkám. Známé válečné příběhy, v nichž jsou hlavními aktéry celé národy s jasně vymezenou povahou, se rozkládají. Ukazuje se, že na člověka mají sdílené sociální praktiky daleko větší vliv než ideologie či příslušnost k národu. Čtenář se sám sebe ptá, jak by se v obdobné situaci choval on, zda by válku viděl jinak než ostatní vojáci.

Do nitra pevností

Trhliny v pevnostech nemusejí být jen na škodu, neboť nám umožňují, abychom viděli za ustálené obrazy, abychom si všímali kontextů, které ovlivňují to, jak rozumíme světu. Téma rámců a války spojuje Vojáky s prací americké teoretičky genderu Judith Butler Rámce války. Za které životy netruchlíme? (2009, česky 2014; viz A2 č. 19/2013). Ta téma války vztahuje k současnosti a klade si otázku, proč na určité násilí reagujeme se zděšením, zatímco jiné smířlivě přehlížíme. Pátrá přitom po regulující moci, jež určuje, které utrpení vidíme a které ne. Schopnost ignorovat násilí, jež nás jindy pobuřuje, souvisí podle ní právě s rámci, jejichž prostřednictvím vnímáme svět kolem nás. A historie je v tomto smys­lu obzvlášť výkonná.

KS14 není nebezpečný a jistě má smysl jej opravovat. Zde nám jen obrazně ilustroval regulativní moc historie. Pevnost něco ukazuje a jiné zakrývá. Válka, ačkoliv jsme ji nezažili, zde vypadá skutečně a my s důvěrou přistupujeme i k vyprávění, které betonový stroj na paměť produkuje. Problém je v tom, že aktuální, a tudíž naléhavější válečné konflikty a bezpráví nemohou osvědčeným příběhům konkurovat. Dojímáme se nad utrpením lidí v historii a současné dění, jež můžeme nějak ovlivnit, nám uniká. Opět může pomoci „zkapalnění historie“, které skrze rekonstrukci lidských očekávání a referenčních rámců sbližuje minulost s přítomností (ani my nevíme, jak to dopadne). Důležité jsou trhliny. Umožňují nám nahlédnout do nitra pevností, odhalují mechanismy toho, jak vznikají příběhy s pevnou identitou a smyslem. Trhlinou můžeme zahlédnout i to, co před námi pevnosti historie skrývají.

Autor je historik.