Národní identita zdaleka není jen otázkou historie, ale také současných vlivů, které se podílejí na charakteru vyprávění o minulosti a spoluurčují její smysl. Co stojí za tekutou a často i herní podobou české národní identity?
Vztah historie a národní identity není v současnosti jednoznačný. Nežijeme v době sporu o smysl českých dějin, ale přesto se stále snažíme své identitě rozumět prostřednictvím pojmů, jež pocházejí z doby živých polemik o národní povaze a české otázce. Jsme si jisti, že naši identitu zakládají vyprávění o národní minulosti, příběhy velkých Čechů, kontrastní obrazy druhého a sdílená místa paměti. Kdo by však dnes, v době, kdy se v Národním muzeu vystavuje subverzivní komiks Opráski s českí historje, tyto kolektivně sdílené identitotvorné historické příběhy vlastně produkoval? Nedopouštíme se při formulování identity v pojmech odvozených z nacionalistického diskursu z přelomu 19. a 20. století symptomatického čtení? Současná historická kultura si možná zaslouží inventuru. Pokusme se kriticky nasvítit náš vztah k národním dějinám prostřednictvím klíčových aspektů jejich zpřítomňování – lze je shrnout do několika pojmů.
Histotainment
Dějiny jsou v dnešní době konzumovány jako zábavná podívaná. Historie se dobře prodává a divák určuje, co se mu líbí. Jeho očekávání se přitom dynamicky vyvíjí a trh na to patřičně reaguje. Se Spielbergovým Schindlerovým seznamem se na počátku devadesátých let prosadil žánr melodramatu, který se v historickém filmu stal posléze mainstreamem. I české dějiny už můžeme vidět obdobnou perspektivou, jak dokládají kupříkladu Lidice režiséra Petra Nikolaeva z roku 2011. Diskuse k tomuto filmu, jež jsou dostupné na internetu, ukazují, nakolik je pro diváky určující emotivní prožitek. Velké vyprávění, které se na příběh lidické tragédie tradičně vázalo, se ocitá kdesi na okraji diváckého zájmu. Důležité je, nakolik film divákům zprostředkuje vcítění do aktérů, jak působivě vtáhne do dramatické situace.
Performativita
V Česku existuje řada míst, která mají úzkou souvislost s historií a identitou. Stavby jako Karlštejn a místa jako Babiččino údolí či Říp přesahují svým významem prostou fakticitu. Nesou symbolickou národní hodnotu, jsou to místa paměti. Historii reprezentují jako stabilní monument a podporují představu o pevné identitě, kterou lze inventarizovat. Vhled do sociální praxe však ukazuje, nakolik je identita tekutá a proměnlivá. Důležitý sociální kontext, v němž se v dnešní době inscenuje historie, představují městské slavnosti. Letošní výročí upálení Jana Husa vedlo řadu jihočeských měst k zdůraznění této tematiky. Husitské dějiny vstoupily do veřejného prostoru jako kostýmní podívaná, která však postrádala zastřešující velký příběh. Nejen děti si mohly vyzkoušet repliky dobových zbraní a obléci kostým husitského bojovníka. Podobně performativní charakter mají bojové ukázky spojené s opevněním a obranou republiky v roce 1938. Dějiny se zpřítomňují jako divadelní inscenace, mají stabilní scénu, své herce i diváky. Historicky vyjádřená identita zde nemá pevnou strukturu, ale je otevřená, dynamicky se odehrává.
Autenticita
Namísto školních učebnic formuje představy lidí o historii popkultura. O minulosti nemusíme uvažovat jen v režimu historické skutečnosti, ale též prostřednictvím předmětů, jež vytvářejí dojem autenticity. Dotýkáme se věcí, jež mají patinu. Pořizujeme si retropředměty, jež citují staré trendy. Cítíme se dobře v prostorech, které mají punc historie. Minulost tedy nemusí mít vždy podobu příběhu a její užívání v každodenní sociální praxi nemusí souviset jen s referencí k nějaké historické skutečnosti, často nám stačí jen dojem autenticity vytržený z kontextu dějepisného vědění. Nakolik může být tento vztah k minulosti samonosný, ukázala popularita retroseriálu Vyprávěj, který byl programově založen na nostalgickém vzpomínání prostřednictvím předmětů.
Nová média
Ze setrvačnosti si historické vědění představujeme jako knihu, ale nejužívanějším a nejdostupnějším zdrojem informací se stal internet. Proč bych měl s sebou tahat papírové dějiny v kostce a složitě v nich hledat konkrétní údaje, když můžu využít svůj chytrý telefon a Wikipedii? Moderní technologie a nová média zásadně ovlivnily způsob, jak běžně užíváme minulost. Příkladně to ilustrují geolokační aplikace, které uživatelům nabízejí možnost rozšířené reality. Kupříkladu prostřednictvím aplikace Paměť národa, upravené pro mobilní telefony, můžeme místo propojit s příběhy pamětníků. S pomocí jiné aplikace může turista procházet Jeseníky a vztahovat se k dějinám regionu perspektivou komiksových příběhů Aloise Nebela.
Vizualita
Obrazy hrály v kulturní paměti vždy významnou roli. Moderní technologie a nová média však výrazně posílily jejich roli v současné historické kultuře. Díky sociálním sítím se obraz stal jedním z klíčových nástrojů prezentace. Roli vizuality ve vztahu historie a identity příkladně ilustruje projekt Zmizelé Sudety z roku 2003. Prostřednictvím srovnávacích fotografií krajiny dokázali aktivisté z občanského sdružení Antikomplex vnést agendu českoněmeckých vztahů a souvisejících válečných i poválečných traumat do veřejného prostoru. S odstupem více než deseti let je zřetelné, nakolik tato historická podívaná přispěla ke změně diskursu o poválečném vysídlení.
Temporalita
Historický čas si nejčastěji představujeme jako chronologickou osu. V sociální praxi však toto schéma nenalézá mnoho prostoru k využití, jak ilustruje kupříkladu rodinné vzpomínání. Málokdo promítá historii rodiny na časovou osu. Orientace na pokrok, utopické vize budoucnosti a výzvy k participaci na aktuálních dramatech historie dnes působí zastarale. V historické kultuře se prosadila jiná temporalita, která se orientuje naopak na prchavost času, zanikání a melancholii. Nakolik se jedná o vlivný popkulturní trend, ilustruje úspěšná edice nakladatelství Paseka Zmizelé Čechy. Dějiny měst a regionů se zde zpřítomňují prostřednictvím starých fotografií, které ukazují dynamiku historických změn. V centru pozornosti stojí zanikání a mizení, přičemž minulé se prezentuje jako hodnotnější.
Hra
Národní dějiny jsou vážná věc, se kterou se nehraje. Z naší historie víme, že pro identitu mají zásadní význam tragické události. Národ se obrozoval po vzoru slavných předků, jejichž odkaz vyžaduje úctu či pohnutí. Na účet hrdinů se nežertuje. Přinejmenším od časů Járy Cimrmana to ale funguje i jinak. Právě Cimrman představuje široce rozšířený a přijímaný způsob vztahování se k národní historii a identitě, který se od přímočarého nacionalismu liší. České dějiny jsou zde vyprávěny se smyslem pro sebeironii. Jedná se o hru s kulturní pamětí národa, která může být pro nezasvěceného cizince jen obtížně srozumitelná. Nejde jen o historický obsah, ale též o specifická herní pravidla jeho reprodukce. Ludické prvky současnou historickou kulturu prostupují plošně. Protektorát dnes inscenujeme jako reality show. A představy o válce dnes mnohým žákům zprostředkovávají spíše počítačové hry než školní dějepis.
Co z toho vyplývá? Pokud nenahlížíme historii jen jako akademickou disciplínu či autonomní soubor dějepisného vědění, ale také jako sociální praxi, pak se její vztah k identitě nejeví jako přímočarý. Naznačené rysy současné historické kultury nás nutně vedou k revizi antikvárních představ. Ukazuje se, že národní identita zdaleka není dána předem, ale dynamicky se odehrává v konkrétním sociálním kontextu. Současný histotainment přitom klade důraz na individuální prožitek, což oslabuje kolektivní rámce vzpomínání. Historie naopak často slouží k performování osobní identity. Dějiny jsou díky novým médiím snadno dostupné a variabilní, což usnadňuje jejich vstup do veřejného prostoru a otevírá prostor pro zapojení jedinců a občanský aktivismus. Neznamená to, že národní, z historie odvozená identita dnes neexistuje, pouze to, že její tvorba často funguje jinak, než předpokládáme.
Autor je historik.