Ještě je Moskva?

Když se literární vědci snaží zasadit román Jiřího Weila Moskva-hranice (1937) do dobového kontextu, obvykle neopomenou zdůraznit ostré srážky mezi československou avantgardou a okruhem novinářů a literátů spjatých s tehdejší politikou KSČ – tyto srážky vyvrcholily právě v letech 1936 až 1938. Nicméně konflikt se netýkal jen otázek umění, tedy pouze sporu mezi avantgardním uměním a socialistickým realismem. Odrážel zásadní rozkol v předválečném komunistickém hnutí, k němuž došlo v důsledku moskevských procesů s předními bolševickými revolucionáři: počínaje rokem 1936 byli popraveni Lev Kameněv a Grigorij Zinovjev, poté Karl Radek a Georgij Pjatakov a v roce 1938 také Nikolaj Bucharin, „miláček strany“, jak jej nazval na konci svého života Lenin.

Ale i další zprávy o sociální skutečnosti SSSR, nejprosluleji svědectví André Gida, zasévaly mnoho pochyb. Pro československou avantgardu, která se s komunistickým hnutím identifikovala, to navíc znamenalo zjištění, že sovětský obrat k „passéistickým“ klasicistním uměleckým formám – přijetí socialistického realismu a potlačování sovětské avantgardy – už nelze omlouvat jako přechodnou politiku vedenou pragmatickými zřeteli, ale že toto vše je výrazem zásadního odklonu od socialistického obsahu Říjnové revoluce. Jaroslav Seifert vyjádřil tento již očividný zvrat v básni z roku 1936, nazvané V Leninově mausoleu: „Zeď červená jak šťáva malin/ své zuby cení,/ tam úřaduje soudruh Stalin/ – Revoluce už není.“

Krvavé břímě revoluce

Dovolím si zde nevyřešit ožehavý problém, zda revoluce mohla skutečně nastolit socialismus, zda kámen úrazu nebyl mimo jiné skryt už v samotné nedemokratičnosti bolševické politiky. Ta byla zajisté určována také mimořádně prekérní situací, jež následovala poté, co rady („sověty“) vynesly bolševiky k moci. Revoluční marxistka Rosa Luxemburgová už v roce 1918 vyslovila toto varování: „Potlačováním politického života v celé zemi se však jistě ochromí i život v sovětech. Bez všeobecných voleb, nespoutané svobody tisku a shromažďování, svobodného názorového boje odumře život v každé veřejné instituci, stane se zdánlivým životem, v němž jediným činným prvkem zůstane byrokracie. Veřejný život pozvolna usne, pár tuctů stranických vůdců bude s nevyčerpatelnou energií a bezmezným idealismem dirigovat a vládnout, mezi nimi bude ve skutečnosti mít vedoucí postavení tucet výtečných hlav a dělnická elita bude z času na čas vyzvána ke shromážděním, aby zatleskala řečem vůdců a jednomyslně odhlasovala předložené rezoluce; tedy vláda kliky – sice diktatura, ale nikoli diktatura proletariátu, nýbrž diktatura hrstky politiků, to znamená diktatura v buržoazním smyslu, ve smyslu jakobínské vlády.“ Luxemburgová ovšem uznávala, že ruští bolševici trpěli „pod hrozným tlakem světové války, německé okupace a všech s tím souvisejících mimořádných potíží, které musí pokřivit každou socialistickou politiku, naplněnou nejlepšími úmysly a nejkrásnějšími zásadami“.

Tak či onak, po Říjnové revoluci se avantgardní umění, které se chtělo na socialistických změnách podílet, dostalo v Rusku natolik do popředí, že by to těžko sneslo srovnání s nějakou jinou zemí té doby. Dobovou ruskou literaturu, film, divadlo, výtvarné umění a architekturu si dodnes nemůže dovolit pominout ani ta nejhloupější monografie o meziválečné avantgardě. Abychom si uvědomili významnost předělu, jenž vznikl nástupem stalinské moci, je třeba ještě dodat, že během jejího postupného upevňování, které vyvrcholilo čistkami a procesy, nebyli potlačováni a likvidováni jen staří bolševičtí vůdcové, ale také marxističtí učenci prvního řádu, kteří hájili směřování k socialismu, jako David Rjazanov, I. I. Rubin nebo Jevgenij Pašukanis, i příslušníci avantgardy, kteří nechtěli přistoupit na konzervativní politicko­umělecký regres: na začátku roku 1940 byl popraven i režisér Vsevolod Emiljevič Mejerchold.

Dilema avantgardního intelektuála

Střety na československé kulturní frontě v druhé polovině třicátých let tedy zdaleka nebyly jen věcí umění, ale také záležitostí navýsost politickou – sporem mezi dvěma neslučitelnými postoji k sovětské realitě, respektive ke stalinské KSČ. Byl to konflikt mezi dvěma nesmiřitelnými pojetími socialismu a komunismu, ba dokonce spor mezi socialismem avantgardy a stalinismem. Československá avantgarda se k boji za socialismus a lidskou emancipaci hrdě hlásila a mezi svými uměleckými snahami a experimenty, revoluční angažovaností a snahou o zásadní proměnu životního slohu (což skutečně není „životní styl“, jak je postmoderně a komerčně pojímán dnes) neviděla zásadní rozpor, ba naopak se vše snažila sloučit v jednotu (třebaže dnes je pro potěchu oka a ke koupi nabízeno jen mnoho estetizovaných fragmentů této jednoty).

Ve své knížce vzpomínek na Jiřího Weila Mrazilo – tálo (2014) uvádí Jaroslava Vondráčková případ avantgardního architekta a vydavatele Jaromíra Krejcara, který byl pracovním pobytem v Sovětském svazu hluboce zklamán. Do velké míry proto, že jeho pojetí socia­listické architektury, které nebralo na vědomí třídní rozdíly, narazilo na dotaz, kam by byl v jím navrhované stavbě umístěn lidový komisař, neboť z Krejcarova projektu to nebylo vůbec zřejmé – scházela oddělená vila.

Jiří Weil už od studentských let ztělesňoval typického československého avantgardního intelektuála, který byl věrný jak komunistickému hnutí, tak novému umění. Propagátor, překladatel a interpret sovětské literární avantgardy, veřejně činný člověk, který byl pevně zakořeněn jak v barvitém avantgardním prostředí, tak v KSČ, odjíždí roku 1933 do Moskvy, aby zde pracoval jako překladatel. Tam je konfrontován se sovětskou realitou plnou asketismu, odříkání, horečné industrializace, snahy o maximální zvyšování produktivity, špatných pracovních podmínek, zkrátka – použijeme­li správnou marxovskou terminologii – s realitou intenzivní akumulace kapitálu. Navíc jsou zadrženy jeho dopisy přátelům do Prahy, v nichž si stěžuje na chudost a šedivost svého moskevského života, které se komunistickému a avantgardnímu intelektuálovi musely nutně příčit, neboť součástí avantgardního životního slohu byla i radost, vysoká intenzita života a svobodná, obvykle kavárenská diskuse s podobně smýšlejícími přáteli a přítelkyněmi.

Následně se Weil stává obětí čistek. V ro­­ce 1935 je vyloučen z KSČ, z Moskvy putuje na Fučíkovu přímluvu napřed do české komuny Interhelpo v Kyrgyzstánu, poté dokonce do „nápravně výchovného tábora“ v Kazach­stánu, leč nakonec se přece jen mohl vrátit do Prahy po intervenci významného komunis­tického funkcionáře Bruna Köhlera, pozdějšího prominenta československého režimu padesátých let. Vyostřený a bolestivý rozpor mezi habitem komunistického a avantgardního (obraťme pro změnu pořadí adjektiv) intelektuála a realitou SSSR, která tomuto habitu neodpovídala, Weil následně přetavil do románu Moskva­hranice.

Palčivost onoho rozporu neplynula jen ze zklamání, že se původní revoluční ideály proměnily v rámci stalinismu v něco docela jiného a že angažovaný jedinec obětoval tolik svého úsilí ve prospěch společenského procesu, jehož výsledek je mu cizí, ale také z vědomí, že po opuštění strany pevně napojené na Kominternu je odsouzen buď k individuální izolaci, nebo ke členství v nějaké marginální trockistické či umělecké skupině. Musíme si také uvědomit, že od poloviny třicátých let sledovala Kominterna protifašistickou politiku lidové fronty, která poskytovala, nebo se zdála poskytovat, velmi dobré zázemí pro boj proti fašismu – nemluvě už o tom, že SSSR se jevil jako silná mocenská protiváha nacistického Německa a že byl od roku 1935 vojenským spojencem ČSR.

Jak být komunistou?

Ústředním motivem románu Moskva­hranice je rozpor mezi jeho autobiografickým hrdinou – komunistickým intelektuálem Janem Fischerem – a moskevskou realitou čistek a panství Věci nad člověkem, tedy realitou odlišnou od (nejen jeho) představ o socialismu. Komunista Fischer by velice rád přitakal údajně socialistické skutečnosti, snaží se o to, seč mu síly stačí, ale zdá se, že komunistické přesvědčení se tomuto přitakávání nakonec přesto vzpírá. Anebo to není opravdové a hluboké komunistické přesvědčení? Je Fischer skutečně komunista? Ať jím ve skutečnosti je nebo není, nedá se podle mě popřít, že by jím chtěl být. Ale jak by komunista mohl být v tak ostrém rozporu se socialistickou realitou? Že by to nakonec bylo tak, že sovětská realita není v pravém slova smyslu socialistická? Povšimněme si také paradoxní a provokativní skutečnosti, že forma románu je inspirována avantgardními postupy lefovské literatury faktu, tedy avantgardy již tehdy oficiálně zavržené. Tato literární metoda chtěla, jak píše literární historička Markéta Kittlová, „dokumentárním záznamem denní reality (…) zprostředkovat novou, revoluční, hektickou skutečnost“. Jak vůbec mohlo dojít k tomu, že revoluční, avantgardní metoda, která se snažila být co nejblíže skutečnosti, nakonec nezachytila skutečnost, která by byla skutečností socialistické revoluce?

Je pozoruhodné, jak dobová kritika na začátku roku 1938 sice svorně do středu pozornosti svých recenzí postavila rozpornost románu, jak se ale zároveň podle ideologického klíče lišilo pojmenování a výklad Fischerova konfliktu s realitou. Každý se snažil o jeho pevné ukotvení, o zakrytí nejistot a vposled o dislokaci a reinterpretaci sváru komunistického adepta s takzvanou socialistickou skutečností. Karel Josef Beneš, spisovatel a redaktor nakladatelství Družstevní práce, které Weilův román vydalo, tento rozpor ve svém nadšeném posudku prezentuje jako střet mezi individualismem západoevropského člověka a masou. Západního člověka sice přitahuje „velkolepost sovětského budovatelského díla“, avšak odpuzuje jej „popření nejhlavnějších zásad evropské duchovní a mravní tradice“. Nicméně je třeba dodat, že Beneš, podle mě zcela správně, rozpornost románu vysoce vyzdvihuje, neboť je „zřídlem jeho působivé dynamiky“.

Další recenzent, překladatel Pavel Eisner, onen základní rozpor vykládá podobně, a to jako napětí mezi skutečnostmi země sovětů a člověkem „národa Masarykova“, třebaže si není zcela jist autorovým záměrem. Román podle něj „nepřímo staví vedle sebe a tím už proti sobě dva prarůzné světy, Moskvu a Prahu, svatou Rus a zemi Masarykovu“. Eisner zde bezděčně přiznává, co k podobným interpretacím recenzenty vede: snaha stvrdit a legitimovat tehdejší politické a společenské zřízení první republiky (které jistě bylo lepší než ono sovětské, ale na tom tu nesejde).

Proti pochybovačům

Také kritik Karel Sezima nachází v románu podobné pnutí jako Beneš a Eisner, když píše, že „je tu ruský dnešek vylíčen v perspektivě našeho člověka, západníka“. Rusista Bohumil Mathesius se po nepřekvapivém konstatování střetu západoevropské mentality se sovětskou praxí – podobně jako Václav Černý – pozastavuje nad tím, zda si byl autor plně vědom toho, že přes své nepochybné úsilí podat pozitivní obraz Moskvy podal obraz negativní. Jako by konstitutivní a živý rozpor mezi přitakáním Moskvě a jejím odmítáním byl jakýmsi nevědomým nedopatřením či snad kompoziční chybou. Navíc se stěží mohl kdokoli domnívat, že by Weil nevěděl, jak má taková oslava země sovětů vypadat (příkladem mu mohli být Julius Fučík nebo Vítězslav Nezval). Weilovi bylo nepochybně známo i to, jak ostré byly útoky proti Gidovu Návratu ze Sovětského svazu (1936), to znamená proti kritice relativně mírné.

Můžeme se domnívat, že Mathesius i Černý chtěli být jistou protiváhou takových útoků. Těch samozřejmě nebylo málo: samostatnou a smutnou kapitolou jsou recenze kritiků bezvýhradně oddaných SSSR a KSČ, konkrétně Weilova přítele Julia Fučíka, Josefa Rybáka a Bedřicha Václavka. Po vzoru nedostižného Neumannova Anti­Gida si vybírají bezpečná bitevní pole zcela autoreferenčního stalinistického diskursu. Na počátku stojí nezpochybňovaný předpoklad, že SSSR jednoznačně buduje socialismus a jeho jediným zřetelem je blaho pracujících. Tento předpoklad je empiricky nezpochybnitelný, protože jakékoli jeho zpochybňování je důkazem toho, že kritik SSSR (či váhavec) nedorostl natolik, aby viděl správnost sovětské linie, respektive aby zdůraznil ta fakta, která jasně dosvědčují, že SSSR kráčí cestou socialismu, a aby potlačil ta, která jsou z tohoto pohledu podružná.

Ostří kritiky je takto stalinistickým diskur­sem odvráceno od sovětské reality a namířeno na morální charakter autora, na jeho nepřekonané měšťácké předsudky či jeho zavilé trockistické nepřátelství. Nosný konflikt Weilova románu se tak u Fučíka stává protikladem mezi malostí a ubohostí „šosáckého maloměšťáka“ a „obrovskou sovětskou skutečností“. Rybák nalézá sobeckého, zbabělého maloměšťáka s odporem k práci, který se měří s „velikými dějinnými událostmi“. Václavek se vulgarity vyvaroval, jeho recenze je bezpochyby vytříbenější a inteligentnější, leč také on píše: „Weil opětovně dává najevo svůj kladný poměr k Sovětům. Ale při intelektuálním přitakávání je tu jakési citové reziduum, které se ocitá s nimi v rozporu. Tento rozpor tryská (…) ze zbytků maloměšťáctví ve Weilově cítění.“

Komunistická rozhodnost a správný poměr k sovětské skutečnosti, tentokrát ovšem jasně negativní, jsou po Weilovi žádány také od shovívavého trockistického posuzovatele Jana Buchara: „Z vnitřní rozeklanosti hrdiny, z jeho hrozného vnitřního boje – kdopak z komunistů, kteří zůstali věrni ideálům komunismu, a byli proto vyvrženi z ‚komunistické‘ organizace, jej neprožil? – plyne ovšem tragický ráz knihy. Ale co schází, to je vykoupení – návrat víry v budoucnost opravdového socialismu, v jeho vítězství nad byrokratickou degenerací.“

V soukolí Dějin?

Těžko dnes Weilovi vyčítat, že jeho román Moskva­-hranice nedává jednoznačnou odpověď na otázku, zda Moskva jako realita i znamení lepšího světa, symbol Říjnové revoluce a tehdejšího komunistického hnutí, měla pozitivní či negativní hodnotu. Je nasnadě, že dnešní common sense, doxa či nejlépe řečeno ideologie by si žádaly odpověď zápornou. Tak ostatně bývá román dnes čten. Mluví se například o jakémsi konfliktu Dějin a individuálního osudu, o konfliktu prý v románě obsaženém. Bohužel si takoví interpreti ne­uvědomují, že jsou obětí inverze stalinistického diskursu: měšťácké individuum se svými ryze soukromými zájmy je povýšeno nad chimérické Dějiny – dřív dějiny bývaly, ale dnes už prý nejsou, protože ten, kdo si troufá jít nad dnešek, je v zajetí iluze, která je potenciálně nebezpečná, a to tak nebezpečná, jak jen stalinismus může být.

I dnešní výklady Moskvy­-hranice jdou tedy proti rozporu, brání se negativní dialektice, která je živlem každého skutečného umění. Neboť měřítkem velikosti uměleckého díla není to, zda konkrétní dějinné, sociální či duševní rozpory vyřeší (to je na úrovni vědomí úkolem ideologie), nýbrž zda se je snaží postavit do ostrého světla, obnažit je na dřeň, narušit nebo znejistit jejich ideologické výklady. Můžeme po Weilově románu chtít víc než jen otázky?

Autor je překladatel.