Petr Válek se už několik let živí jako výtvarník svou volnou tvorbou. Vedle výtvarné činnosti se na chalupě uprostřed Jeseníků intenzivně věnuje výrobě hybridních hudebních nástrojů a nahrávání. Svá zvuková díla zveřejňuje pod hlavičkou Der Marebrechst.
Malíř a zvukový kutil Petr Válek (nar. 1976), žijící v Loučné nad Desnou v okrese Šumperk, je prototypem samorostlého tvůrce, pro nějž se nehodí žádný z moderních přívlastků, jimiž se zaštiťují podobně osamocení hudebníci, uzavření ve svých domácích studiích. Z hudebního autodidakta, nebo chceteli neumětele, se vypracoval v originálního umělce, který poctivým, oldschoolovým způsobem tvoří jaksi proti všem, nicméně bez jakýchkoli známek ublíženosti, zahořklosti či mnohými opěvované „nasranosti“.
Hardware hacking
Der Marebrechst, Válkovo alter ego, je šílený vědec, brikolážista, vesnický šaman i autistický pozorovatel světů, jež si sám pro sebe vytvořil. Válkův circuit bending, či lépe řečeno hardware hacking, je brutální – hudební i nehudební přístroje jsou nemilosrdně obnaženy a jejich elektronické vnitřnosti pospojovány s náhodně nalezenými předměty, často výrazně venkovského charakteru. Pomačkané hrnce se točí na točnách z destruovaných gramofonů, kusy prken, cedníky, kráječe, dráty a pružiny obcují s moderními elektronickými přístroji. Každý Marebrechstův hudební set je zároveň výtvarnou instalací: nástroje občas natírá barvou nebo do nich zapouští různé ozdobné prvky. Některé předměty pak svou hudební funkci ztrácejí už docela a mění se v podivné invalidní hračky, které jen generují neurčitý neklid. Ale ani tehdy pro Válka nepřestávají být integrální součástí hudební performance. Marebrechst při svých kreacích připomíná přetvory – hybridy lidí a strojů z knih Chiny Miévilla.
Koncerty překvapí sofistikovaným a zároveň masivním zvukem a zejména pak absolutní Válkovou kontrolou nad kolekcí podivných nástrojů, připomínající rozpohybované a ozvučené smetiště. Jeho podivuhodný noise ve svých nejlepších momentech snese srovnání s vrcholnými díly žánru, přitom však nejde o žádný hlukový purismus, což nejlépe dokazují nahrávky, které od loňského roku pravidelně zvěřejňuje na portálu YouTube. Noise a hrubě hnětená musique concrète se leckdy zlomí do tichých pasáží postavených na jednoduchých field recordings; a když má Válek náladu, přejde do undergroundových kompozic s blouznícími syntezátory nebo i do nervózního ambientu. Za zmínku stojí i starší nahrávky s všeříkajícími názvy Ozvučená návštěva a Moje máma hraje na piano nebo album Jarní vůně, které Marebrechst nahrál s klientkami domova důchodců v Šumperku, kde působil jako ošetřovatel.
Svou hudební tvorbu Válek dlouho vydával na cdr s ručně vyzdobenými obaly na vlastním labelu VaPe. Některá alba jsou dohledatelná na webu discogs.com, po letech se však hlavním Válkovým komunikačním kanálem stal YouTube – pokračuje zde ve svém několikaletém projektu Každý den jeden zvuk až do konce dnů. Nejedná se doslova o jeden prostý zvuk, ale zpravidla o několikaminutovou hudební miniaturu, označenou pouze datem. Tento přístup lze dozajista považovat za nadprodukci. Válek své hudební výtvory necenzuruje ani nepřebírá, neusiluje o to, aby z jeho dílny vycházely jen do hladka vybroušené kusy. Hudbu lze v jeho případě vnímat jako způsob komunikace se světem; jednotlivé nahrávky tak nejsou singly, které by měly chytit za ucho co největší počet posluchačů, nýbrž kousky skládanky, mapující den za dnem podivuhodnou planetu Marebrechst.
V márnici a elektrárně
Druhým pólem Válkova světa jsou obrazy, které tvoří se stejnou spontaneitou a také efektivitou jako své nahrávky. Přestože bývá řazen do kategorie art brut, přirozeně z ní vyčnívá a přerůstá ji – je si totiž velmi dobře vědom svých limitů a umně operuje na území, které zvládá kontrolovat. Jeho výtvarné práce jsou mnohem vstřícnější než jeho hudební tvorba, maluje vesměs pozitivní až optimistické obrazy, jež se často pohybují na hraně vizuální anekdoty, využívají makabrózní humor a leckdy se blíží estetice komiksů. Válekmalíř má za sebou již několik výstav a svá díla pravidelně prodává. Aniž by se musel podbízet, našel si polohu, které rozumějí širší vrstvy a zároveň je blízká třeba i undergroundovým intelektuálům. O svém díle je ale stále ochoten tvrdit: „Chtěl bych jednou vystavovat v márnici nebo elektrárně.“
Petr Válek patrně pro mnohé je a zůstane podívínem. Nepředstírá ovšem svou vlastní důležitost jako řada jiných tvůrců, které potkáváme na festivalech experimentální hudby či performance přestrojené za radikální obzvláštníky, pokud možno souznící s nějakým soudobým trendem. A na rozdíl od většiny těch, kteří se rozhodli živit uměním a nyní se coby umělecký prekariát na cestě od grantu ke grantu učí vyrovnávat se stále většími kompromisy, Válek ústupky dělat nemusí, jelikož jeho ambice nejsou ani zdaleka tak vysoké, aby se mohly dostat do konfliktu s jeho důstojností. Jelikož se uživí výtvarnou volnou tvorbou, má čas i prostředky zabývat se hudbou, aniž by se musel přizpůsobovat vkusu jakéhokoli, třeba i nejmenšinovějšího publika. Slovy klasika: Přátelé, kdo z vás to má?
Autor je hudebník a divadelník.