Prvního července vyšla na Coffee Breath Records kompilace Jdi a dívej se. Název si vypůjčila z ruského filmu Idi i smotri režiséra Elema Klimova z roku 1985 a obsahuje osm skladeb od sedmi českých blackmetalových kapel s kořeny v hardcorepunkové scéně. Je dostupná jednak v elektronické podobě za dobrovolný příspěvek na bandcampovém profilu vydavatelství, jednak jako dvojalbum na vinylu. Fyzické vydání obsahuje fotografie míst spojených s antifašistickým odbojem nebo fašistickou perzekucí. Obrazový materiál bookletu je ponechán bez komentáře, nicméně příběhy jednotlivých míst se budou postupně objevovat na síti Tumblr. Celý projekt vznikl jako benefice pro antirasistickou a antifašistickou kampaň Good Night White Pride.
Jako takový nemohl přijít ve vhodnější dobu. Zatímco totiž BIS informuje o pokračujícím úpadku české extrémní pravice a policie fabrikuje levicové teroristy, na Václaváku mává Adam B. Bartoš oprátkou a většinová česká společnost volá v lepším případě po uzavírání hranic, v horším po topení, střílení či věšení uprchlíků. A pokud se proti tomu někdo veřejně ohrazuje, je docela dobře možné, že mu přijde tlupa nácků v tradiční přesile nadřazené rasy vyhrožovat (jako se to stalo v brněnské kavárně U Tří ocásků). Neonacismus se už zase schovává za vlastenectví – co na tom, že ti, kteří s tímto pojmem operují, mají jen mlhavou představu o jeho významu – a odpůrci jsou označováni jako „vlastizrádci“.
Kompilace byla už před svým fyzickým vydáním sdílena na metalovém serveru CVLT Nation a několik komentářů pod příspěvkem připomnělo, že antifašismus a antirasismus jsou stále v black metalu považovány za cizorodé ideologie. Tedy že black metal je buď neutrální, nebo rasistický. Že něco jako antifašistický black metal snad ani nedává smysl. Že hledat inspiraci v hudbě Burzum a lepit k tomu antifašismus je paradoxní. Není to přitom o nic větší paradox než skutečnost, že black metal by v současné podobě neexistoval bez hudebního vlivu tradičně levičáckého hardcore punku. A žádná rocková hudba není bez vlivu černošského blues. Využívání derivátu černé kultury k hlásání nadřazenosti bílé rasy nicméně není ničím novým ani překvapivým.
S black metalem je spojována celá řada témat a kvaziideologií, z nichž přinejmenším některé si navzájem odporují. Snažit se žánr definovat ideologicky je nesmysl. A považovat jakoukoli formu neonacismu za něco, co automaticky patří k black metalu, ještě větší. Inklinace k neonacismu se sice může snoubit s negativismem a mizantropií, ale pouze pokud to zůstane u provokace. Přesvědčený neonacista nezamýšlí šířit neadresné mizantropické zlo – chce dobro pro „své“ lidi na úkor „těch druhých“. Jestliže měl black metal devadesátých let, tedy doby jeho největšího rozmachu, nějakého společného jmenovatele, byl to individualismus. A pokud je něco v zásadním rozporu s individualismem, je to právě xenofobie, rasismus a nacionalismus. Tyto a jim podobné směry svým následovníkům zjednodušují orientaci ve světě nahrazováním jednotlivců homogenní masou, a jsou tedy ve zjevném rozporu s čímkoli individualistickým.
Měl jsem radost, když hardcorepunková scéna před lety objevila black metal a začala ho aktivně tvořit. Kapely z tohoto okruhu většinou netrpí pubertální adorací války a už vůbec ne chutí incestně degenerovat ve jménu čisté rasy. Rovněž si zpravidla nelibují v běhání po lesích v kroužkových košilích a pohanských halenách, takže je člověk může brát o něco vážněji. Na druhou stranu většině hardcore pankáčů možná chybí potřebná míra nenávisti k tomu, aby nahráli skutečně zásadní blackmetalové album (čest výjimkám: Horrid Cross mají zuby ostřejší než většina pravých černokněžníků).
Jdi a dívej se se asi nestane součástí výběru nemnoha blackmetalových alb, která mi stojí za to opakovaně poslouchat, ani nedonutí tradiční blackmetalisty zahodit desky kapel sympatizujících s neonacismem. To ostatně ani nemohlo být účelem. Rozhodně ale chci slyšet víc od sgra, kteří se v úvodu své stopy blíží syrovosti Horrid Cross, znovu si pustím první nahrávku Kruhu a kazetu Lichens. Naživo si rád z výběru poslechnu cokoli. Čím víc bude koncertů, kolem kterých se neonacistům nebude chtít potulovat, tím lépe. Takzvaným slušným Čechům je pak třeba pořád dokola a na každém fóru vysvětlovat, že neonacistou se člověk nestává tím, že to o sobě začne říkat nebo že si oholí hlavu, ale ve chvíli, kdy mu Bartoš, Okamura, Hampl nebo Konvička začnou připadat jako fajn lidi. Aleš Brichta by mohl vyprávět. Náckem může člověk být, aniž si to uvědomuje. A i v tomto případě platí, že nevědomost neomlouvá.
Autor provozuje hudební blog Cáry mlhy.