Mýtus kmenů

Dokumentární cyklus Kmeny asi nejvíce vystihuje slovo „téměř“. O šestnáctidílné audiovizuální galerii českých subkultur by se toho totiž sice dalo říct mnoho, ale jen máloco z toho platí bezvýhradně. Na to, že jde o jeden z nejdiskutovanějších českých dokumentárních počinů letošního roku, jde o překvapivě prázdnou a bezvýraznou podívanou. Problém je možná v tom, že seriál působí jako výslednice řady rozdílných ambicí, tlaků a kontextů a v posledku postrádá jakýkoli jasný a jednoznačný obsah.

Zakuklená reklama

To platí nejen o ambicích samotných tvůrců, ale vlastně i o kritických výtkách vůči faktu, že pořad vznikl ve spolupráci se značkou Budvar. Ani z této pozice nejde seriál odsoudit zcela jednoznačně. Na to je otázka soukromého sponzoringu filmového umění příliš složitá. Na zakázku ostatně v minulosti vznikla například i některá klasická díla filmového dokumentu, jako Philips­Radio (1931) Jorise Ivense nebo Příběh z Louisiany (Louisiana Story, 1948) Roberta J. Flahertyho. To samozřejmě tuto praxi neospravedlňuje, pouze tím upozorňujeme na její přínosy v historii.

Podstatnou okolností je teprve to, že Budvar se na Kmenech podílel skrze svou značku Bu2r (Budweiser Urban Projects), což je program na podporu „městské kultury“. Bu2r je spojen například také s cyklem zážitkových filmových projekcí Cinema Royal, publikací Město = Médium (2012) o vztahu města a světla nebo se soutěží Nejstylovější kapela, v níž se hudební skupiny poměřovaly, která má nejlepší image. Jedná se tedy o dost různorodé projekty, pro které je ale zpravidla důležitý oslnivý vizuál a s ním spojená atraktivita zejména pro mladé publikum. Pro odpověď na otázku, zda Kmeny nejsou jen zakuklenou reklamou na pivovar, je klíčová právě souvislost se stylem projektů Bu2ru. Možnost, že třeba Cinema Royal může být skrytou reklamou na pivovar, totiž zjevně není zdaleka tak alarmující. Oproti Cinema Royal však Kmeny jsou autonomní umělecké dílo, a nikoli kulturní akce, je to projekt vytvářený veřejnoprávní televizí ve spolupráci s respektovanými autorskými režiséry a konečně jeho tématem jsou subkultury, a nikoli mainstreamové filmy. Teprve všechny tyto okolnosti dohromady dělají ze spojení Kmenů a Bu2ru problematický akt. Kmeny zkrátka mezi projekty Bu2ru poměrně hladce zapadají, a přitom by neměly.

Pozorování povrchu

Seriál ale zároveň nelze dost dobře odsoudit coby cynickou propagační kampaň, kde líbivé obrázky výstředně oblečených mladých mužů a žen dávají divákům pocit, že Budvar je osvícená firma, která se nebojí podpořit alternativní kulturu. To by znamenalo přehlížet řadu podstatných okolností, které se na výsledném díle podílely přinejmenším stejnou měrou jako styl Bu2ru. O žádné z epizod Kmenů se totiž nedá říct, že by byla jednoznačně líbivá. Naopak, tvůrci zvolili relativně jednotnou stylizaci, která odpovídá takzvanému observačnímu modu dokumentaristiky. Observační dokumenty nevyužívají figuru komentátora. Tvůrci naopak tvoří striktně neviditelnou entitu mimo obraz a základním principem je pozorování dění před kamerou, do kterého se filmaři snaží pokud možno nezasahovat. Tento typ dokumentů je poměrně náročný na sledování – vyžaduje, aby se diváci přizpůsobili často pomalému tempu a zároveň aby si sami aktivně hledali v nabízených výjevech souvislosti a spojovali je do kontextů. V českém dokumentu si observace již několik let získává příznivce, jak dokazují například vítězné snímky posledních tří ročníků Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava Pevnost (2012), Velká noc (2013) a K oblakům vzhlížíme (2014).

Ambice natáčet o subkulturách observačním stylem na ploše šestadvacetiminutových epizod je ale až sebedestruktivní. Kmeny v tomto ohledu selhávají přinejmenším ze dvou důvodů. Většina dílů přeceňuje působivost samotných obrazů a zaplňuje stopáž záběry, které nejsou nijak výrazné ani co do zobrazované akce, ani svými estetickými kvalitami. Například dlouhý záběr braný z ruky na nohy protagonisty, který prostě někam kráčí (epizoda o graffiti), není ani výmluvný, ani neposkytuje význačnou diváckou zkušenost – je prostě jen zdlouhavý. Druhý problém je ještě záludnější. Observační dokumenty se už z podstaty zaobírají především viditelným a slyšitelným povrchem věcí. V případě Kmenů se pozorovatelský přístup v podstatě pohybuje mezi ­dvěma extrémy. Na jedné straně jsou to efektně pomalé či zpomalené „reklamní“ záběry, v nichž příslušníci jednotlivých „kmenů“ pózují přímo na kameru, případně se do centra záběrů dostávají jejich fetišistické objekty (auta v epizodě o tuningu, elektrické sloupy v díle o hackerech). Právě v nich se koncepce Kmenů blíží směřování Bu2ru nejvíce. Na straně druhé jsou to naopak scény zaměřené na obyčejné každodenní činnosti. Všední život příslušníků subkultur občas může odhalit nějaký pozoruhodný detail nebo nabídnout nezvyklý úhel pohledu, často je ale prostě jen banální. Záběr na Oriona, který v kuchyni vyndává z igelitky nákup a uklízí ho do ledničky, nám toho o rapu mnoho neřekne.

Masky a tváře

Nestranně pozorující kamera Kmenů nám možná o subkulturách říká něco jiného, než by chtěla. Už koncepce původní knihy, ze které seriál vychází, byla totiž v jádru velmi idealistická. V úvodním slovu se o „světě“ českých subkultur píše: „Je to stejný, a zároveň jiný svět, plný zvláštních obyvatel mluvících vlastním jazykem a uctívajících fantastické mytologie.“ Při sledování televizních Kmenů se ale vnucuje otázka, zda tento přístup ve skutečnosti nevytváří určitý mýtus – totiž mýtus o tom, že u nás existují komunity žijící fascinujícími alternativními životními styly. Na rozdíl od knihy, která nabízí programové texty, jež většinou psali autoři nějak spjatí s příslušnými subkulturami, totiž dokumentární cyklus předkládá nekomentované obrazy, jejichž tvůrci přistupují ke sledované komunitě zvenčí. Pozorování zvnějšku se přitom samozřejmě může radikálně lišit od výpovědi zevnitř. Otázku po tom, zda Kmeny nevytvářejí jen určitý mýtus, lze přesto položit jak knize, tak seriálu. Tak jako každá konstativní promluva je také performativem, je totiž i každá tvář zároveň maskou.

Subkultury jako by do značné míry těžily právě z tohoto překrývání. Například příslušnost k punkovému „kmenu“ se navenek deklaruje určitým stylem oblékání, poslechem určitého typu hudby a zastáváním určitých názorů, v případě „kmene“ meatheads je vepsaná už do samotné anatomie jeho členů a u cosplaye­rů ji určuje společný fetiš. Ve všech případech ale platí, že daný jedinec na sebe aktivně a zpravidla s vynaložením nemalého úsilí bere určitou masku, která se pak má stát jeho vlastní autentickou tváří. Není to tak, že by pankáče jen hrál, ale opravdu jím je. Tahle vědomá a cílená sebestylizace je zásadní vlastností subkultur a pro Kmeny se zdá být obzvlášť důležitá. Když se zeptáme, co mají tak rozdílné skupiny jako straight edge, hackeři a cosplayeři, jak je Kmeny ukazují, vlastně společného, můžeme dojít právě k určité performativní sebedefinici. Ve společnosti, která svým členům neustále vnucuje přijímání nějakých rolí, má samozřejmě zásadní význam, že v případě subkultur jde o takové role, pro které se jejich příslušníci rozhodli sami a dobrovolně. Prakticky ve všech epizodách máme pocit, že sledujeme osoby, jež si zakládají právě na svobodné volbě svého „kmene“ pouze na základě určitých sympatií.

Rubem této svobody je ale určitá vyprázdněnost. Všechny české subkultury představené v televizních Kmenech jsou odnožemi různě starých světových subkulturních hnutí. Je celkem zvláštní, že na tento fakt naráží seriál jen velmi málo. Otázka, co se s nějakou subkulturou stane, když je přesazena z prostředí, v němž má své kořeny, někam jinam, v cyklu prakticky nikdy nepadne. Přitom právě tady se může rozevírat propast mezi autentickým prožíváním nějakého životního stylu a pouhou hrou na něj. Hned první díl věnovaný punku ukazuje tento rozpor velmi silně, když předvádí na jedné straně Petra Hoška, který se snaží naplnit všechna punková klišé na 150 procent, a na druhé Lukáše Vincoura, pro nějž zase „víc punk než Sex Pistols nebo Ramones jsou Rychlé šípy“. V jednom případě jako by punk znamenal určitou šablonu, již lze znovu a znovu obkreslovat v jakémkoli kontextu různě silnými tahy, a ve druhém naopak nálepku, kterou lze přilepit prakticky na cokoli. Namísto společenství vyznávajících fantastické mytologie tu opakovaně potkáváme spíše výrazné (a nezřídka vlastně solitérní) osobnosti, které se s různou intenzitou identifikují s hodnotami a zvyky převzatými z cizích subkultur, na čemž zakládají vlastní osobitost. Nesledujeme vlastně kmeny, ale spíš spolky individualit.

Znovu tu narážíme na ono „téměř“, které charakterizuje celý seriál. Ať už jsou skutečné charakteristiky českých subkultur jakékoli, Kmenům se nedaří je postihnout. Jen málokdy se stane, že by se z jednotlivých pozorování, která nám každá epizoda nabízí, složilo něco jako komplexní obraz.