Krize autorizovaného jazyka

V recenzi Vaculíkovy Sekyry (1966) se Jan Lopatka pozastavuje nad jedním – podle jeho názoru zásadním – aspektem. Lopatka tvrdí, že k dešifrování určitých partií textu není zapotřebí specifických literárních kompetencí, nýbrž spíše určité sociální příslušnosti. Zařazuje Sekyru do kontextu dobové angažované literatury, která údajně „vyžaduje častěji, než by se zdálo, mnohem výlučnější předpoklady a znalosti, dokonce – jak se ukazuje u knih typu Sekyry – zvláštní predestinaci pro to, aby byla jaksepatří pochopena, než to vyžaduje tzv. tvorba neangažovaná, experimentální…“. Proč Lopatka vyzdvihuje zrovna tento aspekt recenzovaného románu? Protože se mu zdá symptomatický pro celou množinu určitých („angažovaných“) textů, které při jiné příležitosti označuje jako literaturu speciálních funkcí. Lopatka hovoří o skupinové příslušnosti a dospěl tak ke konstatování nerovnosti, která se však týká obecnějšího problému: sociálních podmínek působení jazyka.

Nerovnost a symbolické žezlo

Dogmaticky chápaná kategorie estetické či jazykové autonomie vede k tomu, že nerovnost naznačovanou Lopatkou jednoduše nevnímáme, nevidíme ji. Formalistická či strukturalistická představa, že literatura a jazyk jsou apolitické autonomní systémy, působí jako zábrana, která otázku vztahu politiky a estetiky a sociál­ního kontextu jazykového působení cenzuruje, potlačuje ji jako „ideologickou“.

Problém nerovnosti, na nějž Lopatka upozorňuje v rámci jedinečného literárněkritického souzení, sociologicky rozvinul ­Pierre Bourdieu pomocí pojmu autorizovaný jazyk jakožto krajní formy legitimního jazyka. Bourdieu formuluje svou koncepci na polemickém pozadí. Předmětem jeho polemiky je pojetí jazyka u Johna L. Austina a Jürgena Habermase a především u otce strukturalistické lingvistiky Ferdinanda de Saussura. U všech tří jmenovaných teoretiků je jazyk představován abstraktně jako autonomní systém, jehož dynamika podléhá vlastním zákonitostem. Zdroj závažnosti, neboli společenského uznání jazykového výroku, jeho moci, je ale podle Bourdieua třeba hledat mimo jazyk, v delegované moci mluvčího, který třímá symbolické žezlo (sképtron), ať už je tímto mluvčím politik, kněz, univerzitní profesor nebo spisovatel. Držení sképtronu zakládá fundamentální nerovnost mezi uživateli jazyka. I kdyby mluvčí bez symbolického žezla přednesl obsahově a formálně identický projev jako držitel sképtronu, nebude mít jeho řeč stejnou účinnost – nebude uznána jako legitimní či autorizovaná (autoritativní).

Bourdieu sleduje ekonomii jazykové směny, tj. vztah mezi vysílatelem a příjemcem jazyků. Plurál je zde namístě, neboť Bourdieu napadá iluzi lingvistů, že existuje jakýsi obecný jazyk (čeština, francouzština atd.) jakožto neutrální systém znaků. Ve skutečnosti je pojem jazyka vždy vázán k nějaké koncepci, jež je výsledkem spolupůsobení sociálního, politického a ekonomického systému. Příkladem může být proces formování spisovného jazyka spojený se znehodnocováním lokálních dialektů a především s politickým a kulturním projektem, například s projektem národního státu nebo socialismu.

Literatura mluví politicky

Číst klíčové texty Ludvíka Vaculíka formalis­ticko­strukturalistickým prizmatem dokonalé literární autonomie by bylo značně ochuzující, má­li být interpretace rozpohybováním jejich sémantiky, a ne jejím osekáním do úhledné škatule, připravené k pohodlnému zasunutí do literárněhistorického šuplíku. Zaměřím se na Vaculíkova jazyková vystoupení z šedesátých let, nikoli pouze na jeho díla literární, protože mezi Vaculíkovými texty beletristickými a nebeletristickými spatřuji zřetelnou tematicko­motivickou kontinuitu. Kvůli omezenému rozsahu a žánrovému charakteru eseje se místy uchýlím k poněkud jednostrannějším formulacím a poznámkám.

Přeskočíme­li Vaculíkovu prvotinu Rušný dům (1963), můžeme ve zmíněné Sekyře nalézt několik míst, kde je otázka autorizovaného jazyka zřetelně v popředí. Vypravěčův tatínek, pravověrný komunista padesátých let, používá autorizovaný jazyk legitimizující politiku kolektivizace, a dostává se tak do sporu se svými blízkými a posléze dokonce i se sebou samým. Výmluvný je v tomto ohledu jeho rozhovor se švagrem, jemuž prostředky autorizovaného jazyka demonstruje svou převahu, zvýrazněnou mimo jiné užitím plurálu: „my budujem socialistickou společnost, a vy byste si, milý švagře, měl uvědomit zavčasu, zavčasu, kde je vaše místo jako pracujícího člověka“. A právě v tomto okamžiku, po krátkém popisu pokoje, zachycujícím výmluvný nesoulad mezi „starým“ a „novým“ (staré hodiny tikají vedle nových, ale opožďují se o deset minut, na stole je vánočka, zatímco na okně leží Svět sovětů), vypravěčova maminka vysloví klíčovou větu, jejíž morální ráz otcovu pozici narušuje, třebaže zatím nedelegitimizuje: „Ale tato! Já to vidím, ty nejsi dobrý.“

Vypravěč tatínkovy proslovy označuje jako „politické nářečí“, z něhož je otec naštěstí schopen vystoupit. Syna tyto proslovy nejprve fascinují, protože otec jimi dokáže měnit svět před očima: „‚Potok se musí znova zregulovat,‘ řekl tatínek a na ta slova zmizely ryby, ,cesta napřímit,‘ a skácely se jabloně kolem ní, ,a jednou snad protáhneme naproti vlečku do závodu,‘ řekl a na místě mlýnského náhonu vydul se škaredý škvárový násep.“ Postupně však u vypravěče narůstá ostražitost a nedůvěra. Vypravěč sám má totiž k formě autorizovaného jazyka ambivalentní, ironický vztah, jak dokládá jeho rozhovor s bratrancem Karlem. Na Karlova slova, že chudý člověk se ještě nikdy neměl dobře tak jako teď, vypravěč odpovídá:

„,To je pravda,‘ řekl jsem. ,A tak proč je nám tak smutno? Chodíš do kostela?‘

,Nejdu,‘ odpověděl. ,Ten kněz tomu nevěří.‘

,Jsme bez filosofie,‘ řekl jsem, a skutečně se mi zdálo, že jsme bez filosofie, ačkoli nám byl plně k dispozici marxismus.

,Ty máš snáď ten marxismus,‘ upozornil mě Karel.

,To je pravda,‘ vzpamatoval jsem se. ,Já vždycky zapomenu.‘“

Dialog, stručně řečeno, nezachycuje nic jiného než hlubokou krizi autorizovaného jazyka, která ovšem nevychází z něho samého, nýbrž je důsledkem krize legitimních institucí – církve, komunistické strany. Karlova slova o knězi, který nevěří tomu, co říká, můžeme vztáhnout rovněž na vypravěče, jehož „zapomenutí“ na marxismus je jen jinou podobou nevážnosti, s jakou přistupuje k obsahu autorizovaného jazyka. A to přesto, že coby novinář je stejně jako kněz nebo komunistický funkcionář držitelem sképtronu, díky němuž mohou mít jeho slova poměrně velký společenský dosah. Tento motiv je rozveden v samém závěru Sekyry, kdy bratr řidič (vypravěčova cesta za bratrem řidičem tvoří syžetový půdorys celého románu) přesvědčuje vypravěče, aby napsal článek o nešvarech v řidičově zaměstnání. Bratrova víra v sílu autorizovaného jazyka a v sociálně významné postavení novinářské profese je však příznačně krátkodobá, protože záhy místo toho oba, bratr řidič i vypravěč, jedou krást dřevo.

Sekyru lze tedy číst jako uměleckou ­reflexi krize konkrétní historické formy politického autorizovaného jazyka, který nejprve legitimizoval stalinismus a později jeho (částečnou) kritiku, čímž sám sebe znevěrohodnil. Jako viditelnou příčinu bychom mohli určit rozštěp mezi obsahem autorizovaného jazyka a označovanou skutečností, který by však k narušení legitimity sám o sobě nestačil – tento rozštěp totiž bývá často strukturním rysem legitimizačních procedur, jejichž efektivita není dána mírou „pravdivosti“, či lépe adekvátnosti, ale mírou společenského uznání. Především se ovšem v průběhu šedesátých let dostavila krize ustavujících rituálů, krize institucionálního systému, a to ve chvíli, kdy i představitelé institucí, jež autorizovaný jazyk produkovaly, ztráceli někdejší přesvědčení o jeho legitimitě a takříkajíc nerespektovali pravidla hry. Sekyra však není radikálně kritickým uměním. Je útěšnou literaturou, která čtenáře (řečeno s Kafkou) „nespaluje“, která jím neotřásá. Naznačuje smířlivou cestu, jíž je obhajoba intimních prostorů, subjektivního času, který se na rozdíl od lineárního času historického odvíjí jaksi „prostorově“ – napřeskáčku, v různých regionech a odbočkách. Sekyra je také obranou ostrého vědomí a nářečí coby domněle autentické rudimentární vrstvy jazyka.

Tím se Sekyra odlišuje od ironičtějšího Žertu. V Kunderově románu je krize autorizovaného jazyka vyjádřena románovou polyfonií. Nicméně ani tato polyfonie není radikální, totálně parataktická, neboť nepostrádá strukturující dominantu, hlas Ludvíka Jahna (Lubomír Doležel v této souvislosti hovoří o Žertu jako o románu ideologickém). Fraškovitý závěr Žertu má ovšem k útěše daleko. Labyrint vzájemně se proplétajících hlasů vyjadřuje distorzi nejen autorizovaného jazyka, ale lidské komunikace vůbec. Nejblíž k útěšnému pohledu Sekyry má snad epizoda zachycující Jaroslavovy obdivné úvahy o folklorní hudbě, třebaže i zde se objevuje ironická ambivalence, problematizující Jaroslavovo až úzkostně uzavřené hledisko.

Sekyra svou apologií domova a rodného dialektu paradoxně předjímá postupy některých próz období normalizace, i když ty ani zdaleka nedosahují umělecké komplexity Vaculíkova textu. V rozhovoru s A. J. Liehmem to Vaculík vyjádřil po svém, s takřka romantickým patosem: „(…) už by bylo načase pochopit, že je v životě cosi nezničitelného, co je třeba vytknout před závorku všech režimů a dob.“ V tom je Vaculík­prozaik in nuce: věří v robustní životní sílu, která zdolá i moc politiky. Křehkost a sebedestruktivní tendence jsou mu umělecky vzdálené.

Politika mluví literárně

V citovaném rozhovoru s A. J. Liehmem, který byl veden v těhotném roce 1967, se Vaculík také negativně vyjadřuje o prosazování společenských reforem shora, násilím. Vaculíkovo vystoupení na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů, který se konal 27. až 29. června téhož roku, můžeme chápat jako pregnantní příklad toho, jak je konkrétní autorizovaný jazyk – promlouvá spisovatel jakožto instituce, držitel sképtronu – mobilizován ke kritice společnosti a politiky. Autorizovaný jazyk není primárně utlačovatelský, jeho funkci je třeba vnímat relačně, dynamicky a v kontextu; může totiž působit i jako relevantní kritický hlas. Právě v době, kdy nastává, jak bylo uvedeno výše, krize autorizovaného jazyka politiky, dochází k mobilizaci a sociálnímu zvýznamnění autorizovaného jazyka literárního, který namísto politických ideologémat používá působivě depolitizující rétoriku, analyzující moc jako autonomní systém, jenž se řídí vlastními zákonitostmi. Na Vaculíkově projevu je totiž nápadné, jak je moc reprezentována: jako abstraktní energie ovlivňující vztahy mezi lidmi­občany. Důsledkem těchto vlivů jsou morální selhání a poruchy v chodu institucí. Efektivita moci je dána právě její abstraktností, kterou Vaculík dekonstruuje v odbočce, jež stojí za ocitování in extenso:

„Loni v březnu jsem byl jako člen redakce LN [Literárních novin – pozn. R. K.] při jednání na ideologickém oddělení ústředního výboru strany. To jednání nemělo pro nás příznivý výsledek. Seděl jsem u stolu přesně naproti tajemníkovi ústředního výboru s. Jiřímu Hendrychovi, takže místo obvyklého obrysového vjemu měl jsem najednou záběr zblízka na tvář muže staršího než já, mě doma učili lidi o tolik starší zdravit, tvář člověka, který se mi z instituce změnil v kohosi, kdo jako já má své starosti osobní, pracovní a možná i jiné, rozhodně větší než já, a žije v tom už déle. Já jsem tam tenkrát moc šikovně nepromluvil, chtěl jsem mluvit načisto otevřeně a upřímně, ale lekal jsem se, couval jsem, zdálo se mi, že tomu přisuzují ještě jiné motivy, něco si šeptali, vzdal jsem se pocitu bezmoci, což mě ponižovalo, takže jsem se vzápětí naštval. Odešel jsem pak domů a kromě zmatených myšlenek o celém tom výjevu vnucovala se mi myšlenka úplně nová, spíš znepokojující tušení, které mi mátlo dělbu na dvě jasná pole, na ono ,MY a ONI‘, cítil jsem, že mě šlehl závan z neznáma, že mám tušení o lidské svízeli z určité situace, na niž zřejmě nepamatují pojmy skryté pod u nás velmi frekventovanými termíny ,třídní hledisko‘, ,opozice‘ atd.“ (zvýraznil R. K.).

Rozsáhlý citát dokládá, že Vaculíkova představa mocenské efektivity je spojena právě s mírou její institucionalizace, zatímco při bližším pohledu jsou reprezentanti moci všechno jiné, jen ne démoničtí nadlidé. Autor tu intuitivně postihl strukturní a systémový ráz moci, legitimizované autorizovaným jazykem komunistické politiky, proti které stojí individuální existence (život), jíž vzdal hold v Sekyře. A třebaže Vaculík ve svém vystoupení nezpochybňuje socialistický projekt, má jeho proslov blízko k radikální kritice. Napadá v něm totiž některé formulace teprve sedm let staré československé ústavy, čímž se dotýká samotného institucionálního jádra legitimovaného režimu.

Legitimizační efekt manifestu

Z tohoto pohledu je manifest Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, vědcům, umělcům a všem krokem zpět. Musíme samozřejmě brát v potaz jeho žánrovou specifičnost a je třeba zohlednit i vnější podmínky jeho dobové účinnosti: byl podepsán řadou osobností, držitelů symbolického žezla (sképtronu), jejichž význam – zjednodušeně řečeno – narůstal s tím, jak se problematizovala moc politických činovníků. (Jak připomíná historik médií Jakub Končelík, zpočátku bylo proreformní dubčekovské křídlo komunistické strany tomuto posílení žurnalistické emancipace nakloněno, protože ji využívalo v konfrontaci s křídlem konzervativním.) Kritika moci dosud postrádala autoritu, tj. moc delegovanou na vysílatele toho autorizovaného „kontrajazyka“ (uvozovky naznačují, že jde pouze o ad hoc utvořenou pojmovou intervenci, neběží o původní termín Pierra Bourdieua). V roce 1967 byl touto autoritou spisovatel jakožto člen svazu, o rok později se jeho pozice díky politice reformních komunistů posiluje.

Ani manifest nesměřuje ke zpochybnění myšlenky socialismu. Kritický hrot se obrací přímo na komunistickou stranu, která se změnila „z politické strany a ideového svazku v mocenskou organizaci, jež nabyla velké přitažlivosti pro vládychtivé sobce, vyčítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím“. Opakuje se tu podobná rétorická figura jako v předchozím Vaculíkově vystoupení – moc jako cosi abstraktního, je tu dokonce naznačena blíže nekonkretizovaná diference mezi politickou stranou a mocenskou institucí (sic!). Má to snad znamenat, že moc je podle Vaculíka vlastně čímsi nepolitickým? Něčím téměř metafyzickým, co deformuje charaktery lidí? Vaculíkova definice moci by se jistě lišila od Kosíkovy: „Politika není věda ani umění, ale hra o moc a s mocí.“ (Musíme dodat, že Karel Kosík nechtěl výrazem „hra“ věc politiky v žádném případě bagatelizovat. Naopak zdůrazňuje, že je „smrtelně vážnou záležitostí“.)

Na rétorice manifestu je však podstatné to, že krize v něm není představena jako něco překvapivého. Je naopak veřejným tajemstvím, jež může být nyní – kolem 27. června 1968, kdy byl manifest publikován – konečně veřejně formulováno. Novým není ani obsah demokratizačního procesu, jedná se spíše o návrat „ke kořenům“, k „původním“ idejím a politickým programům. V tomto obratu „zpět“ spočívá základní pohyb, který upevňuje legitimizační efekt řeči manifestu. Ten je sice kritickým, avšak nikoli radikálním, nevyvrací věc socialismu i s kořeny. A nechce ani zpochybňovat pozici mocenské instituce, komunistické strany, ani politickou roli jejích členů: „Především budeme odporovat názorům, kdyby se vyskytly, že je možné dělat nějakou demokratickou obrodu bez komunistů, případně proti nim. Bylo by to nespravedlivé, ale také nerozumné. Komunisté mají vybudované organizace, v těch je třeba podpořit pokrokové křídlo. Mají zkušené funkcionáře, mají konečně pořád v ruce rozhodující páky a tlačítka.“ Je zajímavé, jak si manifest na tomto místě logicky protiřečí. Jestliže se komunistická strana stala odlidštěnou mocenskou institucí, jak by bylo možné její orgány vy­­užít k přeměně moci, k demokratizaci politiky? Pokud mocenská instituce změnila charaktery funkcionářů, proč je nyní kladena důvěra právě straníkům, „pokrokovému křídlu“, že zvrátí fungování této mocenské instituce? To je, zdá se, jedna z nedůsledností, která se nakonec demokratizačnímu procesu vymstila a kterou autorizovaný jazyk manifestu nechtěně odhalil – v tom je skutečně „manifestem“. Manifestoval rozpory pražského jara, v němž kritika kolaborovala s politickou afirmací. Manifest končí vlastně nepoliticky, morálním apelem – aby byli zbaveni moci ti, kteří se provinili a u nichž lze předpokládat, že nesou trestní odpovědnost.

Ve srovnání s tímto Vaculíkovým textem je radikálnější a politicky daleko konkrétnější přednáška Ivana Svitáka Vaše nynější krize z 18. dubna 1968, která se zcela vzdává autorizovaného jazyka demokratizačního procesu. Stojí vně této rétoriky a vyhodnocuje demokratizaci jako stav mezi totalitní diktaturou a demokratickým socialismem, jehož nutnou podmínkou je podle Svitáka pluralita politických stran – čili zásadní přeměna mocensko­institucionálního rámce, o níž se ve Vaculíkově manifestu vůbec nehovoří.

Mluvit pravdivě o lži

To, co následovalo po srpnové invazi a co nakonec vedlo ke zhroucení demokratizačního procesu, přispělo k další, tentokrát mnohem hlubší krizi autorizovaného jazyka, jež byla důsledkem krize institucí a krize celospolečenské. Vaculík ji umělecky vyjádřil v krátkém, ale významově bohatém románu Morčata (1970). Tento román, který rozsahem připomíná novelu, je tak trochu interpretační záhadou. Je to text nejméně vaculíkovský. Obvyklé charakteristiky interpretů, zařazujících Morčata kamsi ke Kafkovi, sice nejsou mylné, ale zpravidla nebývají více rozvedeny. V Kafkových prózách lze, jak známo, zaznamenat formativní napětí mezi realisticky ukázněnými popisy na jedné straně a konstruováním fantastických, surreálně bizarních obrazů a scén na straně druhé. Jako by byl do jednoho režimu řeči vepsán druhý režim řeči, zcela protikladný, který ukázněnost a logičnost systematicky podkopává.

Ve Vaculíkových Morčatech je však ještě něco navíc: různé jazykové hříčky, nebo přesněji, občasné posuny slovní sémantiky (po­­užívání nesprávných cizích slov apod.). Podle mého názoru jde o esteticky aktualizované vyjádření rozpadu jazyka, v němž se významy odlepily od svých nosičů, slov, a plují prostorem jazyka jako subatomární částice, připravené vytvořit vazbu na základě víceméně nahodilé podobnosti. Není to nakonec tak, že Vaculík zde s udivujícím předstihem zachytil symptomy, jež se staly součástí nového autorizovaného jazyka – jazyka takzvané normalizace, jenž legitimizoval nelegitimní a v němž se lež se stala pravdou a pravda lží? Textový povrch Morčat je vysloveně klamavý. Román není tím, za co se vydává. Vždyť i hlavní vypravěčova strategie, který svým příběhem oslovuje mladého čtenáře, je stěží uvěřitelná. Složitost narativu tuto hru na mladého čtenáře vyvrací. Ve srovnání se Sekyrou jsou Morčata umělecky radikálnější, znejišťují nás na každém kroku. Nevíme, co všechno se v románu děje, ale víme, že za představovaným dějem se skrývá něco dalšího, fragmenty jiného děje, možná protikladného nebo ještě bizarnějšího.

V sedmdesátých letech se ve Vaculíkově tvorbě prohlubují tendence z předchozího desetiletí. Subjektivita autora vystupuje stále více do popředí, nejprve v hutných fejetonech, poté v Českém snáři (1981). Ten je zároveň uměleckým svědectvím o mizení příběhu, jednotného syžetu, který ještě v Sekyře a Morčatech zůstával přece jen zachován. Literatura nacházela nový jazyk v neliterárních formách a své legitimity nabývala v paralelních strukturách. A přestože byla politickou mocí z oficiálního oběhu vylučována, nebyla nepolitická a nebyla bezmocná. Právě dílo Ludvíka Vaculíka je toho umělecky sebevědomým dokladem.

Autor působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.