Evropská politika si momentálně užívá prázdniny. Také Angela Merkelová i Wolfgang Schäuble opustili své kanceláře a sbírají síly na další „slasti a strasti“ politického všedního dne. Ideální čas na zamyšlení nad pilíři a nosnými myšlenkami Evropské unie jako takové. Konzervativní deník Die Welt 28. července vyzpovídal profesora Herfrieda Münklera, politologa z berlínské Humboldtovy univerzity. Münkler, který se mimo jiné proslavil tezí, že se německá zahraniční politika jednoznačně zaměřuje spíše na prosazování zájmů Německa než na prosazování hodnot, patří k nejžádanějším politologům na současné scéně. Münkler považuje Francii a Německo za státy, které de facto vévodí Evropské unii a na kterých závisí všechny relevantní dohody. Každý z nich přitom zastupuje jinou stranu. Německo mluví za „dárcovské“ státy a Francie za „příjemce“. Tento fakt částečně situaci zpřehledňuje, na druhou stranu je závislý na sympatiích nebo antipatiích politických vůdců obou zemí. „Pokud mechanismy v Evropské unii závisí na chemii mezi Hollandem a Merkelovou, musí v tu chvíli bít zvony na poplach,“ říká Münkler. Evropská unie podle něj ztratila svůj základní narativ, na němž byla její poválečná existence vybudována a který zdůrazňoval především německofrancouzskou mírovou koexistenci a absenci válečného konfliktu v Evropě. Momentálně se vše točí kolem prosperity, rozuměj peněz, a podobné zaměření samozřejmě překážky a konflikty v rámci EU zvětšuje, protože rozdíly jsou příliš viditelné. Najít nový „příběh“, který by společné snažení a soužití ulehčil a rozdíly upozadil, se zatím nepovedlo a bude to velmi těžké. Münkler varuje před zneužíváním stereotypů z německých dějin v rámci vnitropolitických bojů v zemích Evropské unie. „Pokud se chce něco proti Německu prosadit, využívají se k tomu německé dějiny. To je z dlouhodobého hlediska hloupé, protože se proti tomu v Německu vytvoří obranný krunýř, což nemůže být v našem zájmu.“ Zobrazování kancléřky Merkelové v různých uniformách z dob Třetí říše je podle Münklera kontraproduktivní, protože si na to Němci jednoduše zvyknou a vymizí dnes ještě existující citlivost pro vlastní dějiny. Na otázku, kam se Evropská unie bude ubírat, odpovídá poměrně stroze: „Buď to bude cesta ,evropského jádra’, nebo existence dvou zmíněných skupin v čele s Německem a Francií. Jeden či druhý model musí být rozpracován. Jinak Evropa nepřežije dalších pět až deset let.“
V internetovém vydání týdeníku Die Zeit přispěl 29. července jeho bývalý šéfredaktor Theo Sommer k diskusi o zájmech německé zahraniční politiky: „Demokratické státy nemají jen morální hodnoty, ale také zájmy, které musí prosazovat, aby přežily. Obchodní vztahy s teokratickými režimy nelze proto jen tak odsuzovat.“ Samozřejmě měl na mysli Írán, na nějž se v důsledku dohody o atomovém programu přestaly vztahovat ekonomické sankce. Je důležité si uvědomit, že Německo bylo před zavedením sankcí nejdůležitějším importérem do této země. A samozřejmě bude dělat vše pro to, aby se jím stalo znovu. Právě proto vyrazil německý ministr hospodářství Sigmar Gabriel s početnou hospodářskou delegací do Íránu jen pár dní po uzavření „atomového dealu“. Podle Sommera je jedním z hlavních zájmů demokratických států udržení míru, a právě proto je někdy nutné spolupracovat s režimy, které si z lidských práv mnoho nedělají. Odvolává se přitom na Henryho Kissingera, který pronesl: „Mír je hlavní prioritou, protože mrtví nemají žádná lidská práva.“ Sommer navrhuje například mediální akce proti porušování lidských práv, demonstrace před velvyslanectvími „problematických“ zemí, ostré komentáře, veřejné protesty – ale za žádnou cenu prosazování našich západních hodnot na „místě činu“. Jako odstrašující příklad poukazuje na americké aktivity na Středním východě či na vojenské akce v Libyi, které sice vedly k odstranění diktátora za použití „vyššího principu mravního“, ale uvrhly zemi do strašného chaosu, v němž se o dodržování lidských práv ani zdaleka mluvit nedá. Sommer chválí „etický realismus“ německých kancléřů, ve kterém pokračuje i Angela Merkelová. V prvé řadě je třeba zajistit energetickou bezpečnost vlastní země a ochránit zájmy německých firem ve světě. Toho se samozřejmě nedá dosáhnout přerušením obchodních a diplomatických vztahů s Íránem, nota bene když z obnovování íránské infrastruktury se rýsují nemalé příjmy. Ať už si o takovém pragmatickém přístupu myslíme cokoli, je dobře, že jej někdo tak otevřeně formuluje, protože tím vzniká prostor pro věcnou diskusí a – mnohdy oprávněnou – kritiku.
Hannoverský deník Neue Presse přinesl v pondělí 28. července rozhovor s evangelickým zemským biskupem Ralfem Meisterem, týkající se problematiky uprchlíků. Vzhledem ke skutečnosti, že Německo počítá v roce 2015 s přibližně 450 tisíci uchazeči o azyl z různých koutů světa, je toto téma více než palčivé. Církev v něm zastávala ze své podstaty vždy „proazylantské“ stanovisko. Biskup Meister pokračuje v této dobré tradici, nicméně se snaží rozlišovat mezi důvody, proč lidé do Německa přicházejí. Podle něj na azyl nemají právo uprchlíci z Albánie nebo z Kosova, protože jejich motivace je čistě ekonomická – chudoba není, na rozdíl od rizika pronásledování, důvodem k udělení azylu. Na druhé straně by mělo Německo přijmout o dost více utečenců ze Sýrie a podobných válkou postižených regionů. Podle Meistera nelze podlehnout idyle, „že do Německa mohou přijít všichni lidé a požádat o azyl. To je iluze.“ Na osobní stránce biskupa se již objevily komentáře, že jeho názor je nehumánní.