Vaculíkův Český snář stále vyvolává diskuse nad možnostmi a omezeními deníkové výpovědi. V první řadě je ale příkladem silného delegitimizujícího vyprávění, které útočí mimo jiné na sebeadorační podtext samizdatové literatury.
Když Ludvík Vaculík dokončil v roce 1980 svůj Český snář a dal jej číst svým souputníkům z disentu, reakce byly víc než bouřlivé. Vyrovnal se s nimi způsobem sobě vlastním – většinu z nich (bez předchozího souhlasu autorů) opět vydal v samizdatu. V Hlasech nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře (1991) můžeme na první pohled rozlišit dvě hlavní výtky. První se týká Vaculíkova vztahu k ženám, jeho manželství a paralelních mimomanželských poměrů a jeho vyjadřování ke vztahům a druhému pohlaví obecně. Druhou, častější a šířeji diskutovanou, lze shrnout do otázky, zda měl Vaculík právo ve svém literárním deníku zveřejnit řadu podrobností ze života disidentů, a poskytnout tak režimu informace o lidech, jejich vzájemných sympatiích a antipatiích, o protistátní činnosti a principech fungování odporu proti režimu se všemi reálnými i potenciálními důsledky.
Disent v pravdě
Přesto je z řady náznaků ve vyjádření těch, kteří vydání Snáře v samizdatu komentovali, cítit pobouření nejen nad dvěma právě uvedenými body, ale především nad způsobem, jakým Vaculík ve svém literárním deníku disidentské prostředí zpodobnil. Vaculíkovo vykreslení totiž hrubě neodpovídá představě disentu jako sdružení, jež je složeno z výjimečných osobností, povolaných tvořit mravní povědomí lepší části národa, ale současně je víceméně homogenním celkem, s konstantní představou o motivaci, průběhu a mechanismech odporu vůči socialistickému režimu.
Někteří Vaculíkovi kritici dokonce explicitně přiznali své obavy z toho, aby se v budoucích pokoleních nestalo popisované pravdou, tedy tím, co si čtenáři internalizují jako zdokumentovanou, pravdivou představu o disentu. A co víc, zřetelně si uvědomovali i obousměrnost procesu ovlivňování mezi literaturou a aktuálním světem. Jak napsal Milan Šimečka, vzniklo zde nebezpečí, že po nějaké době všichni uvěří, že vše bylo skutečně tak, jak Vaculík napsal, a že se následně předobrazy jeho postav bezděky začnou snažit, aby pokračovaly v rolích, jež jim autor přidělil. Kontroverzní vztah k ženám a možné ohrožení reálných osob vyzrazenými detaily z jejich života se tak jeví spíše jako záminka pro kritiku, jež zakrývá pravý důvod disidentského pobouření: útok na samu konstrukci obrazu disentu.
Cenzuruj a buď cenzurován
Vaculík zde totiž – dávno předtím, než Judith Butler, Pierre Bourdieu a další v úplně jiných podmínkách přišli s teorií new censorship, podle níž cenzurují všichni všechny a zároveň všichni cenzurou trpí – zásadním způsobem zpochybnil tradiční pojetí vztahu státní moci a disentu, podle něhož jsou utlačující zásahy shora to jediné, co disidentům brání v rozvoji lepší společnosti. Dále pak rozpoznal, že tento sebeobraz disentu nesvědčí.
Svým odmítavým postojem k představě, že disidentství rovná se hrdinství, naboural základní prostředek sebelegitimizace disentu a jeho členů. Byla to totiž právě sebeprezentace disentu jako souboru elit, nedosažitelných vzorů, jež zhoršovala depresi ostatních lidí a hloubila příkop mezi disentem a zbytkem společnosti. Jestliže disent do značné míry postavil svoji identitu a legitimitu svého snažení právě na výjimečnosti svých členů, kteří jako jedni z mála pochopili, že odpor je jejich mravním posláním, zkonstruoval tím zároveň i obraz všech ostatních, do disentu nezapojených osob jako mravně závadných či přinejmenším méně hodnotných. Když Vaculík tuto ostrou hranici narušil, část zúčastněných logicky pochopila jeho vyjádření jako podrývání jednoty disidentského hnutí a v konečném důsledku také jeho delegitimizaci.
Diskuse se proto de facto nesla v duchu obrany proti (domnělému či osobně pociťovanému) Vaculíkovu útoku na legitimitu společného a skupinovou identitu konstruujícího pocitu výjimečnosti aktivních odpůrců režimu. Disent se tak vlastně izoloval svým vlastním – do značné míry netolerantním – identitotvorným a legitimizujícím postojem. S odstupem desítek let navíc můžeme říct, že Vaculík měl pravdu, když tvrdil, že jednotlivé akty odporu, který disent průběžně vyvíjel, ve výsledku působily na zbytek společnosti spíše kontraproduktivně. Dnes je již jasné, že disidentské hnutí nenalezlo ve společnosti zásadní oporu, zůstalo ve svém snažení izolováno (viz necelé dva tisíce podpisů Charty 77 do listopadu 1989), a tudíž pro režim nepředstavovalo zásadní ohrožení. Význam disentu pro společnost spočíval tedy spíše v tom, že upozorňoval na podstatu totality a vytvořil ostrůvek, na nějž bylo možné ukázat, kdykoli se režim tvářil, že nemá odpůrce.
Mezi souhlasem a odmítnutím
Z Vaculíkových textů bylo jasné, jak hluboce nesouhlasí s pojetím disentu jako mravně čistých, a tudíž nad masy vyčnívajících osob, k nimž se mohou přiblížit pouze ti, kdo beze zbytku sdílejí přesvědčení o jediné možné podobě „života v pravdě“. Ve zjevné reakci na tezi Václava Havla z Moci bezmocných (1978), jež stavěla občany před de facto neřešitelné dilema – buď žít v pravdě a ohrozit všechny blízké, nebo žít ve lži a podílet se na režimních praktikách –, Vaculík ukázal, jak disent v tomto pojetí vlastně zrcadlí totalitní moc. Ta totiž také viděla pouze dvě možnosti: s námi, nebo proti nám. Přesto statisíce lidí v každodenní praxi žily jaksi mezi. A když Havel tvrdil, že společnost je tím snadněji ovladatelná, čím méně je stratifikována a čím jsou její vnitřní mechanismy složitější, jako by zároveň mluvil nejen o většinové společnosti v totalitním státě, ale také o disentu. Vaculíkovo vybočení ze všeobecného disidentského přesvědčení vlastní výjimečnosti tak narušilo křehkou, byť silně proklamovanou jednotu, a proto muselo být ze strany nesouhlasící části disentu ostře kritizováno.
Nahlédnemeli tak jako literární teoretik Petr Steiner pověst literárního autora prizmatem Bourdieuovy kategorie symbolický kapitál, uvidíme soupeření o dominantní postavení v (samizdatovém) literárním/sociálním poli mezi těmi, kteří toto pole vytvářejí svými díly. De facto je zde umělecká (literární) pověst rovna uznání, jemuž se ten který tvůrce těší mezi ostatními umělci (literáty), již do tohoto pole příslušejí. Proto kritici Snáře neútočili na Vaculíka samotného, nýbrž se snažili znevážit uměleckou hodnotu díla – viz vyjádření Evy Kantůrkové, která označila Český snář za knihu drbů, či obvinění Václava Černého, že se Vaculík snaží podbízet čtenářům. Diskursivní strategie obrany pečlivě vybudovaného obrazu disidenta se zde stále opakují.
Totální snění
Tak jako Bohumil Hrabal v roce 1990 svými Totálními strachy podle Jakuba Češky ukázal manipulativní, ohlupující a lehce popuzený žargon věrozvěstů rodící se svobodné společnosti, neboť nahlédl na legitimizační mantru jako na specifickou variantu totalitarismu, Vaculík svým Českým snářem odkryl rovněž manipulativní, a navíc silně nadřazený sebeadorační podtext samizdatové literatury. Současně ale jeho románový deník je – podobně jako Hrabalova ironizovaná zpověď – obžalobou života vystaveného neustálému fízlování. Vaculíkův Snář bychom z tohoto úhlu pohledu mohli považovat za předstupeň Hrabalových Totálních strachů v pokusu o identifikaci legitimizační funkce daného diskursu. Obraz pronásledovaných a těžce zkoušených disidentů, kteří nemají jiný než disidentský život, narušují Vaculíkovy texty podobně, jako se ten Hrabalův vymezuje proti redukci rozmanitého života v socialistickém Československu na trpký život za totality.
Autorka je doktorandka v oboru aplikované etiky.