Bloudění na hranici

Německo­-český film Schmitke debutujícího studenta pražské FAMU a postupimské Hochschule für Film und Fernsehen Štěpána Altrichtera se při svém uvedení na letošním karlovarském festivalu stal malou senzací. Část kritiky o něm psala jako o osobitém domácím debutu s vlivy Davida Lynche, což vytvořilo určitá divácká očekávání, která přece jen výrazně nevyrovnaný snímek možná nebude schopen uspokojit.

Území jinakosti

Napětí přítomné na mnoha úrovních v celém filmu vychází z tématu hranice mezi Českem a Německem. Děj snímku interpretuje tuto hranici jako nesmírně ostrou dělicí čáru mezi dvěma světy. Německý konstruktér ve středních letech přijíždí do vesnice v Krušných horách opravit skřípající turbínu na zastaralém stožáru větrné elektrárny. Úvod, který se odehrává v současném německém městě, je podán civilním způsobem, jenž může trochu upomínat na lakonické severoevropské komedie. Čechy jsou naproti tomu fantaskním místem civilizačního úpadku a výstředních postav, kde najdeme magický, cyklický čas a prostor. Německo tu jednoznačně znamená „doma“, ve smyslu známého, prozkoumaného a rutinou prostoupeného prostředí, zatímco Čechy jsou „venku“ a představují území jinakosti, podivnosti a nejistoty.

Z toho by mohlo vyplývat, že modelovým divákem filmu je německé publikum. Schmitke nicméně pamatuje na své české koprodukční zázemí a pro české diváky konstru­uje Krušné hory jako prostor, který je sice „jiný“, v němž se ale mohou cítit svým způsobem také doma. Mnoho podivínských zvyklostí místních obyvatel totiž vychází ze stereo­typů o českém buranství. Hra s jinakostí Čech je pro domácího diváka také jedním z nejpozoruhodnějších aspektů celého filmu, zvlášť v kontextu současné české kinematografie. Nabízí totiž úhel pohledu, který je v několika významech toho slova hraniční.

Evropský standard

Podle toho, z které strany hranice se na film díváme, se může radikálně lišit i naše hodnocení Altrichterova snímku. V současné české kinematografii působí Schmitke jako řemeslně a stylisticky nebývale sebevědomé dílo se zřetelně a účelně definovanými formálními postupy, přizpůsobenými atmosféře lokací (zejména vyniká výrazná kamera a zvuk), a profesionálně vystupujícími herci. Při srovnání se současnou evropskou kinematografií ale vlastně ničím nevybočuje z průměru snímků na artovém a žánrovém pomezí. Jednou z hlavních výhrad, kterou bychom vůči němu mohli mít, je jeho dramaturgická rozklíženost a nahodilost mnoha motivů.

Schmitke jde cestou dezorientujícího, labyrintického vyprávění, založeného na rozbití časoprostorových a kauzálních konvencí a na vršení podivínských a fantaskních motivů. To se možná jeví jako poměrně bezpečná cesta, protože tvůrce se může kdykoli vymluvit na to, že se po ní pohybuje krokem šílence zcela záměrně. I tady se ale dá zakopnout nebo zabloudit a Schmitke (jak film, tak jeho hrdina) opravdu zjevně tápe. Kromě uhrančivé krajiny, atmosféry rezignace a stereotypně podivných postaviček totiž snímek nemá dohromady co nabídnout. Namísto aby se nořil do záhady stále hlouběji a vymýšlel její nové a nové vrstvy, jako se to děje třeba u zmiňovaného Lynche, v určitém okamžiku jako by se Altrichterův film vyčerpal (přestože by se mohl chytit některého z řady motivů, které jsou v ději jen naznačené – například příběhu o Medvědím muži) a zacyklil se v opakování téhož. Na jeho záhadnosti tak ve výsledku není nic vzrušujícího, protože všechny objekty divákovy touhy po poznání jsou buď příliš blízké a prozkoumané (vrzající turbína, prostor restaurace), anebo příliš vzdálené a nedosažitelné (Medvědí muž, čarodějnice z legendy). Také princip hrdinova dezorientovaného bloudění v sevřené fantaskní časoprostorové smyčce není sám o sobě nijak originální – je na něm založeno velké množství velmi různorodých audiovizuálních děl, od avantgardní klasiky Odpolední osidla (Meshes of the Afternoon, 1943) po televizní seriál Ztraceni (Lost, 2004–2010). K tomuto principu Schmitke moc dalšího nepřidává, naopak mu zcela podléhá.

Altrichterův film tak nakonec zůstává zaklesnutý někde na hranicích mezi českou a evropskou kinematografií. Je těžké uhodnout, zda se na tomto pomezí rodí nový režijní talent, jak by si přáli někteří (čeští) kritikové. Na český řemeslný nadstandard se totiž lze dívat jako na evropský standard. A z tohoto hlediska Schmitke nepředvádí nic moc výjimečného.