Čtyři chlapi ve střetu zájmů - vykřičník

Svět je teď hřištěm mediálních gigantů s prestižními ekonomickými tituly. V červenci šel do frcu proslulý list Financial Times, založený v roce 1888 a od roku 1893 tištěný na světoznámém lososově růžovém papíře. A tento měsíc byl prodán neméně slavný týdeník The Economist. Majitele tedy změnily dvě skutečné bible tržních zasvěcenců. Výtisk Financial Times se prý našel i v jednom krytu plukovníka Kaddáfího (možná tam hledal odpověď, proč ho „obchodní partneři“ pustili tak náhle k vodě). Prodejcem obou periodik byla britská korporace Pearson PLC, která je skoro tak stará jako kapitalismus – byla založena Samuelem Pearsonem v roce 1844, kdy Karel Marx poprvé užil ve své filosofii dějin slovo „proletariát“.

Ještě pozoruhodnější jsou kupci. ­Financial Times si přivázala ke žlabu své mediál­ní stáje japonská Nikkei Group, založená v roce 1876 a dnes disponující šestinásobkem počtu zaměstnanců prodejce, tedy asi třemi tisícovkami lidí. V eurech počítáno má Nikkei dvoumiliardový roční obrat. The Economist byl prodán společnosti Exor, kterou vlastní italská rodina Angelliů (stejně jako automobilový konglomerát Fiat­Chrysler). Angelliové nejsou v mediálním podnikání začátečníci – přímo spoluvlastní deník La Stampa a nepřímo i Corriere della Sera, největší noviny v Itálii.

Co je na takových kšeftech, na „byznysu jako obvykle“, významného a zajímavého? Není to ani tak cena, i když prodejce získal za oba tituly v přepočtu více než 50 miliard korun českých. Významnější už je, že nemalá korporace Pearson se zjevně cítila i s tak dobrými položkami mezi svými aktivy příliš malá na to, aby dokázala čelit – jak řekl její výkonný ředitel John Fallon – „explozivnímu růstu mobilních a sociálních sítí“. Nyní se chce soustředit na vydávání učebnic a jiných výukových materiá­lů, což je její tradiční činnost a také prý, zdůrazňují chladní manažeři, „srdeční záležitost“.

Kapitalisti jsou jako Napoleon: kdykoli si pokládají ruku na srdce, kladou ji ve skutečnosti na peněženku. A tak se nám tu vlastně nenápadně sděluje, že „investice do vzdělávacích služeb“ pro ty, kdo se podle Marxova zákona o koncentraci kapitálu propadli do postavení outsiderů, jsou stále ještě investicemi nejlukrativnějšími. Na „vzdělanostní společnosti“ – tedy výrobě výrobců na míru, které stačí do produkce už jen zasunout – se dá zkrátka vydělat. Ale mediální zprostředkovávání tržní reality skutečným agentům trhů i neskutečným masám s maršálskou holí čirých fantazií o svém příštím zbohatnutí, to už chce „balík“ daleko větší. Chce to obrovské peníze, jimiž disponuje už jen pár individuí.

Vrcholně zajímavé je, že jeden z titulů – Financial Times – přesunul těžiště do Asie, ačkoli byl vždy pevně spojen s buřinkami a deštníky finančníků londýnské City. To je docela dobře možné chápat jako symbol přesunu těžiště světové ekonomiky vůbec. Navzdory konkrétním japonským problémům se jádro globálního kapitálového „reaktoru“ sune na východ, a tam také patrně nadlouho zůstane. Jako by byla zcela zapomenuta kritika tamního kapitalismu, která se na západě vyrojila po „asijské chřipce“ v roce 1997 – všechen ten posměch vůči „bankovnímu socialismu“ produkčně­finančních konglomerátů japonského, jihokorejského a také specificky čínského střihu, lomení rukama nad nacionalistickými, protekcionistickými, ba i „komunistickými“ úchylkami spojenými s konkurenční bezohledností, mix státního paternalismu a sociální tvrdosti…

„Sdílíme stejné žurnalistické hodnoty,“ nadšeně hlásal Tsuneo Kita, generální ředitel Nikkei při přebírání majetkových práv na ­Financial Times. Kde jsou ty časy, kdy asijské hodnoty byly kladeny proti hodnotám západním?

Anebo se asijské hodnoty už prostě posunují na západ. „Musíte se posunout od kultury práv ke kultuře chudoby.“ Takto upřímně – neuvěřitelně, leč doložitelně – vysvětlil situa­ci vyjeveným odborářům Americké automobilové unie výkonný ředitel Fiatu Sergio Marchionne, když jím řízená firma přebírala za velké finanční krize v roce 2009 bankrotující automobilku Chrysler. Pouhých šest let před nynějším nákupem týdeníku The Economist. Tato brutální filosofie je ovšem přítomna od počátku v politice rodinného klanu, jehož patriarcha Giovanni Agnelli získal základní kapitál firmy podvodnou operací s akcie­mi (skandál praskl v roce 1908, ale neměl pro pachatele – kromě osvobozujícího rozsudku a následného ovládnutí podniku – žádné důsledky). Zakladatel i další patriarchové z rodiny Angelliů střídali pak „racionalizaci výroby“ s podporou ochočených odborů, snižování mezd se sociálními službami, hromadné výluky s „účastí pracovníků na řízení“, patriarchální ochranářství s represemi, a to nejen v „rudém dvouletí“ 1919 a 1920 či za „horkého podzimu“ 1969. Ideologie firmy od počátku zní, že zaměstnavatel a jeho dělníci jsou „na jedné lodi“. Líbila se už Mussolinimu, souzněla s fašistickým korporativismem. Poslední skvělý projekt Fiatu, boj proti deindustrializaci Itálie pod heslem „Fabbrica Italia“ z roku 2010, který zapojil odbory výměnou za snížení sociálních standardů, skončil už v roce 2013. „Věci se od té doby dramaticky změnily. Není možné odkazovat na projekt starý dva a půl roku,“ řekl suše Marchionne. Snížené sociální standardy ale zůstaly. Odkážou na to (za)prodaná média?

Tsuneo Kita jménem Nikkei deklamoval, jak „nesmírně pyšný“ je na Financial Times, „jeden z nejprestižnějších sdělovacích prostředků na světě“. A zdůraznil „náš závazek poskytovat vysoce kvalitní žurnalistiku, nejen ekonomickou, a zachovat přitom vyváženost a nestrannost“. Co ale znamená v takto deklarovaném závazku slovo „náš“? Kdo je to „my“? Jsou to Tsuneo Kita nebo Sergio Marchionne (ve službě Agnelliům). A jejich dva největší konkurenti Michael Bloomberg a Rupert Murdoch, majitel listu Wall Street Journal. Čtyři chlapi ve střetu zájmů s více než sedmi miliar­dami lidí na Zemi.

Autor je politický komentátor.