Následující text se táže, zda k boji proti změně klimatu nemohou přispět i náboženská hnutí. Podmínkou je možnost globální změny etiky, jak na ni upozorňoval například Václav Havel nebo jak o ní v současnosti mluví Richard Falk.
Kanadská aktivistka a novinářka Naomi Kleinová v závěru své knihy This Changes Everything (Tohle mění vše, 2014) nastiňuje scénáře možných změn ve snaze o záchranu planety. Podle ní je nutné zbavit se iluzí, že problémy klimatu mohou být ponechány na zázračné neviditelné ruce trhu nebo že je za nás vyřeší světové ekonomické a politické elity na různých summitech. Ty jsou totiž ovlivňovány silnými ropnými společnostmi a hájí především zájmy kapitálu. Kleinová tvrdí, že nás může zachránit pouze masové hnutí. Zásadní otázkou je, zda jsme opravdu schopni vydat se vstříc bezpečnější budoucnosti po nějaké alternativní cestě. Ponechme stranou polemiku s kritikou radikální ekologie a zaměřme se na otázku, kterou Kleinová nechává ve své knize otevřenou: je skutečně globální, masové hnutí možné a může být při jeho vzniku nápomocné náboženství, jak tvrdil Václav Havel a jak se domnívá profesor mezinárodního práva Richard Falk?
Bída rozumu
Přestože Kleinová – stejně jako stále větší množství ekologů – popisuje změnu klimatu jako problém kapitalismu, jeho kořeny sahají hlouběji. Kleinová si toho je vědoma a krizi klimatu spojuje s kořeny filosofického názoru osvícenství a modernity. Cituje například filosofa Francise Bacona, který se zasadil o pohled na zemi jako na monstrum, které může a musí být lidmi kontrolováno. Změna klimatu zpochybňuje osvícenský narativ a víru v pokrok, který přinese blaho a prosperitu. Již Adorno s Horkheimerem si uvědomovali, že osvícenský rozum nepřinesl jen racionální organizaci, nýbrž také Hitlera.
Čím více se dnešní věda přibližuje možnostem genetické modifikace lidských embryí, tím více se vynořují filosofické a morální otázky po našem vztahu k přírodě. Vývoj semínek rostlin, které jsou schopny růst pod mořskou vodou, nebo v Číně realizované pokusy o výrobu sněhu vystřelováním chemikálií do vzduchu dokreslují obraz moderního člověka, jenž chce zcela kontrolovat okolí. Adornova a Horkheimerova kritika rozumu v Dialektice osvícenství (1944, česky 2009), která pramenila z otřesů druhé světové války, je dnes aktuální kvůli obavám ze změny klimatu a nepředvídatelným následkům biogenetické revoluce. Lidské dominance nad přírodou lze dosáhnout pouze za cenu zotročení člověka touž instrumentální logikou, kterou se snaží ovládnout přírodu. Ovšem dokud je člověk její součástí, může přírodu ovládnout jen za cenu zmrzačení esence vlastní bytosti. Snahu vládnout vesmíru můžeme chápat jako výraz omezené „instrumentální mysli“, která je ochuzena už tím, že se vyčlenila z přírody.
Kniha This Changes Everything je především obhajobou tezí radikální levice, a tudíž kritikou současné formy kapitalismu. Letošní setkání Kleinové s papežem Františkem ale demonstruje, že může být čtena také jako vyjádření potřeby překonat destruktivní narativ modernity. Jak tvrdí Slavoj Žižek v knize Living in the End Times (Život na konci času, 2010): „Reálný socialismus musí být chápán pouze jako negace kapitalistické dynamiky.“ Nejde o skutečný únik před kapitalistickou logikou zvyšování produktivity a snahou neustále zlepšovat metody výroby práce a geopoliticky expandovat. Zde naprosto platí postřeh Falka, jenž si všiml, že sovětský socialismus a americký kapitalismus byly jeden jako druhý plně oddány maximalizování technologicky poháněných forem materialismu, které byly stejnou měrou neohleduplné k otázkám udržitelnosti rozvoje.
Proti logice kapitalismu
Podle mnohých je „otcem ekologické demokracie“ Jürgen Habermas, který v rámci své komunikativní teorie rozvíjel tezi, že pravdy náboženství a víry lze sdělovat skrze demokratickou debatu. Náboženské přesvědčení a morálka podle něj mohou být rozumově obhájeny před veřejností. V případě, že by věřící nenacházel pro tento „překlad“ správná slova, je stále možné, že i nevěřící rozpoznají v jeho názorech vlastní intuici. Habermas si ovšem (spolu s Kantem) uvědomoval nedostatečnost „veřejného rozumu“, který není schopen ve stále více propojeném světě v dostatečné míře mobilizovat k sociální solidaritě a empatii. V tom také tkví hlavní problém jeho teorie: bez masového hnutí ochotného zpochybnit logiku „instrumentálního rozumu“, tedy logiku pozdního kapitalismu, není možné pohnout souřadnicemi stávající politické reality.
Falk zdůrazňuje, že náboženská hnutí jsou schopná iniciovat a formovat masová protiglobalizační (a prodemokratická) hnutí. Náboženství chápe podobně jako Havel, jenž v něm viděl nositele univerzálních emancipačních hodnot, které jsou v podstatě společné všem velkým duchovním systémům. Jedná se především o schopnost spojovat navzdory etnickým a národnostním rozdílům. Falk se podobně jako Havel soustředí hlavně na formy neinstitucializovaných náboženství, která podle něj mají větší sklon hájit emancipační postoje rovnosti a sociální spravedlnosti. Vysvětluje, že právě náboženství musí být vnímáno jako možnost odmítnout limity stanovené „realitou“. Přes hrůzy páchané Islámským státem můžeme na mnoha příkladech (íránská revoluce) vidět, že náboženství často v podstatě „supluje“ roli nemohoucích levicových stran při odmítání expanze kapitalistické logiky.
Papež a levice
Také Havel se především ve svých zahraničních projevech vyjadřoval kriticky vůči západnímu typu sekulární demokracie, založenému na technokratických pravidlech a vnímanému jako systém, jejž je možno exportovat na cizí trh jako auto nebo televizi. Havel zpochybňoval, že by právě tento legalistický přístup, založený na „neutrálních hodnotách“ občanské společnosti, demokracie či lidských práv, mohl vést k míru a dobrému soužití v globalizovaném světě. Stále větší propojenost totiž vytváří tlak na hledání společné identity, která musí vycházet zespodu a reprezentovat žitou zkušenost lidí. V praxi bohužel i lidská práva často reprezentují jen výdobytky západního sekulárního světa a jeho logiky. Podle Havla by proto měl být společným referentem globální společnosti blíže nedefinovaný transcendentní přesah, přítomný skoro ve všech kulturách světa.
Navzdory názoru papeže Františka, jenž opakovaně varuje před změnou klimatu, je tato problematika v katolické i evangelické církvi přijímána přinejmenším vlažně a často až popíračsky (jak dokazují třeba některé nové studie postojů amerických evangelíků). Změna klimatu je tudíž velkou výzvou pro redefinici náboženských stanovisek. Zdá se, že se jedná také o boj o náboženskou identitu a v případě křesťanství bude klíčové nedopustit řešení ekologické krize nějakou formou „společenské očisty“, při níž by chudí globálního jihu zaplatili za hříchy několika energeticky náročných zemí. Postoje papeže Františka, ale i stále větší skupiny katolíků mohou být znakem pomalého otevírání církve vůči marxistické kritice a praxi. Texty Habermasovy, Falkovy i Havlovy jsou na druhé straně výzvou i pro sekulární levici, aby hledala nové možnosti vzájemné spolupráce, a tak čelila akutní hrozbě vyhubení lidského druhu.
Autor studuje mezinárodní vztahy a práva na University of Sussex.