Nové technologie a objevy na poli vědy nutí lidstvo, aby rozhodlo, zda je potřeba klást jim do cesty překážky a omezení ve formě morálních zábran. Dosavadní praxe je přitom nejednoznačná.
Britští vědci dostali nedávno povolení k výzkumu a modifikaci lidských embryí za účelem dalšího zkoumání příčin potratů. Je to teprve podruhé, co se někdo o něco takového pokouší. Průkopníkem v tomto přístupu byla minulý rok Čína, která provedla podobný experiment, tehdy ještě za značného povyku mezinárodní komunity. V souvislosti s rozvojem možností modifikace embryí jsme konfrontováni s problematikou našich sdílených hodnot. Experimenty s embryi otevírají dveře k otázkám, zda bychom neměli modifikovat i embrya u lidí s vrozenou genetickou vadou nebo v případě vrozené fyzické poruchy. Ale proč se pak nepodívat i na možnost úprav genetického kódu jedinců z rodin trpících psychickými nemocemi, jako je například chronická deprese? Podle kritiků by pak tento trend mohl vést až k úplnému designovaní dětí.
Víra bez racionálního základu
V této souvislosti je třeba se zaměřit na stávající evropskou legislativu, regulující patentování morálně a společensky problematických vynálezů či lékařských metod. Patentování vynálezů, jejichž komerční využití je nemorální nebo stojí proti „řádu společnosti“, zakazuje Evropská patentová úmluva z roku 1977 v článku 53. Samotnou definici morálky ale neformuluje.
Poprvé se Evropský patentový úřad (EPO) touto otázkou podrobněji zabýval v případě Onco Mouse v roce 1989. Jednalo se o patentování metody genetické modifikace embrya myši, při níž se experimentovalo s vývojem rakoviny na jejím těle. Nejprve se kontrolní oddělení (Examining Division) otázkou morálky naprosto odmítlo zabývat a až po vrácení případu vyšší instancí přišlo s utilitaristickým testem, který poměřoval na jedné straně utrpení zvířete a na druhé straně výhody pro lidstvo plynoucí z případného objevu. Další případy zase vyřazují možnost rozhodnout, co je morální na základě veřejného názoru.
V případě Plant Genetic Systems bylo proti patentování rostlin odolných proti herbicidům 82 procent švédských farmářů a nesouhlasilo s ním mimo jiné také 69 procent švýcarských občanů. Podle soudu by ale něco muselo být považováno za naprosto skandální (nejspíše 99 procenty obyvatel), aby to mohlo být označeno za nemorální. Samotná definice morálky poskytnutá soudci ve zmíněném případu se pak příliš neliší od definice fanatismu. Podle ní je totiž morálka definována vírou v absolutní správnost nějaké věci a nesprávnosti jiné a je založena na normách, které jsou „hluboce zakořeněny v patřičné kultuře“. Na této definici, která v podstatě shrnuje obecný přístup soudů k debatě o morálce, jsou velice problematické dva aspekty. Pokud je u morálky nutná přímá příslušnost k patřičné kultuře, zjistíme, že se názory států uvnitř Evropy na to, co je a není morální, velmi liší, a není tak možné aplikovat jednotná kritéria na všechny. Druhý problém definice spočívá v tom, že z morálky činí jen pouhou víru bez racionálního základu a logického ukotvení. Právě tím, že označují morálku za vymykající se racionálním argumentům, se soudy alibisticky vyhýbají nutnosti její definice, a povolují tak patentování takřka čehokoli.
Jak mohou soudy posuzovat morálku?
Z dalšího evropského případu Relaxin se zase dozvíme, že názor veřejnosti není nikdy rozhodující, protože veřejnost si může dané věci vyložit špatně. Tím se infiltruje názor, že otázky biogenetické modifikace (v tomto případě konkrétně metoda extrahování proteinu z těla těhotné ženy) jsou příliš odborné na to, aby jim veřejnost správně porozuměla, a tím pádem je její názor na morálnost dané věci irelevantní.
Naopak příkladem kauzy, v níž soud zaujal jednoznačně morální stanovisko, je spor Brustle a Greenpeace z roku 2012. Doktor Olivier Brustle vynalezl metodu růstu tkáně z předchůdce nervových buněk za účelem léčby pacientů trpících demencí, slepotou nebo Parkinsonovou nemocí. Greenpeace úspěšně zabránila registraci tohoto patentu na základě tvrzení, že vynález založený na používání lidských embryí, která jsou později zničena, je neetický. Soud v tomto případě dokonce zaujal přísnější stanovisko než mezinárodní právo, které zakazuje použití embryí starších čtrnácti dnů. Poslední příklad je pro nás důležitý především proto, že jasně dokazuje, že soud může brát morální otázky v úvahu. Debata by se tedy neměla vést o tom, zda soudy mají anebo nemají kapacitu hodnotit, co je morální, ale o tom, jakým způsobem to mají dělat.
Z případů zabývajících se morálkou tudíž vyplývá, že její současná interpretace je velmi omezená. V mezinárodním právu pak nehraje morálka či podobné ohledy kvůli mezinárodní dohodě ochraně patentů TRIPS již skoro žádnou roli.
Mezinárodní ochrana patentů
Stávající mezinárodní systém patentové ochrany, který byl formován jako součást mezinárodní dohody o obchodu (WTO), je velkou částí akademiků kritizován za to, že neumožňuje rozvoj základního výzkumu a výsledkem je špatná připravenost čelit globálním pandemiím, jakou je například virus zika. Někteří dokonce přímo namítají, že tento systém funguje efektivně především v rozvoji léků pro lidi z bohatých zemí, přípravků ke zvýšení erekce, růstu vlasů a jiných vynálezů k „rozjasnění života“, zatímco miliony lidí v chudších oblastech planety umírají na nakažlivé nemoci nebo často i jen kvůli nedostatku základních léků, na něž jsou uvalena pro ně nedostupná vlastnická práva.
Akademici E. Cameron a J. Berger argumentují, že obhajoba patentového systému založená na tom, že slouží k podpoře rozvoje, nefunguje v rozvojových zemích, v nichž lidé ještě nedosáhli jisté míry bohatství. Delikátní rovnováha mezi snahou podpořit skrze ochranu patentů nový rozvoj a zájmem poskytnout medicínu pro všechny byla právě dohodou TRIPS do značné míry narušena. Proto se objevila v rámci vyjednávacího kola snaha poskytnout rozvojovým zemím úlevy formou výjimek. Dotyčné státy dostaly možnost obejít striktní patentová práva ve výjimečné situaci národní nouze, avšak jen málokteré z nich toho efektivně využily. Těžko říct, jestli za to může především rozvoj regionálních obchodních dohod (často prosazovaných ze strany USA), které rozvojové státy tlačí do ještě přísnější ochrany duševního vlastnictví, nebo je na vině jen pouhá neinformovanost a neschopnost politiků v chudších zemích.
Možná doposud nejsilnější kritiku morálky najdeme v díle Friedricha Nietzscheho Genealogie morálky (1887, česky 2002). Nietzsche tvrdí, že morálka vyrůstá z partikulárních historických podmínek. Za tím, co označujeme za „dobré“ a „zlé“, odhaluje politickoekonomické síly. Toho si ostatně všímá i Ondřej Slačálek v textu Vzpoura proti specialistům na dobro (A2 č. 22/2015), v němž konstatuje, že konání dobra bylo konfiskováno „těmi nahoře“. V tomto smyslu je klíčové číst Genealogii morálky ve střetu s „revolucionářem Marxem“ (jako to dělají Deleuze a Guattari). Díky tomu můžeme za tím, co je „morální“, demaskovat konkrétní „peněžní systém založený na profitu“. Nietzscheho kritika morálky pak nutně nevede k naprostému zatracení tohoto klíčového pojmu, ale mnohem spíše nás konfrontuje s nutností oprostit morálku od politickoekonomických sil a ustanovit jinou. Pokud se nám to nepodaří, určovat hranice správnosti modifikace lidských zárodků bude trh. Nové vědecké možnosti nás v tomto ohledu zastihují zcela nepřipravené.
Autor studuje právo a mezinárodní vztahy na University of Sussex.