Blázinec

Etumina

Tancuj, svatý samče.

Tancuj v závrati modrých purpurů.

Tancuj s horkostí, která proserpinuje květiny

uhynulé v siderických pokojích.

Tancuj tam, kde zemřel bůh.

Tancuj proti zhýralé noci,

v níž řádí mučivé šalby.

Tancuj jak bakchantka v stinném zeleném

špitálu.

Tancuj na ranách.

Na žluči.

Na bolesti.

Sparagmos, sparagmos

Zapěl jsem oreibasticky za zvuku tlumeně dunících bubínků. Ale ty jsi netančila, Etumino. Vešla jsi do mě, až ses prudce surreálně vyplavila rychlostí aerosolu. Spadli jsme. Zatímco jsi uspávala každý orfický vznět, tvá bezbarvá míza parafovala pollocka na plátnech nejbezelstnější domněnky.

Zařval jsem Munch, Paříž, 1883. Zavyl jsem na Harolda Salomona, 1956. A postupně se ze mně stávalo placebo jakéhosi beztvarého bytí.

Nyní jsem substance, která sybilinsky prosakuje do tvých krevních řečišť, dokud nerozpustí adrenalin.

Smrtící seppuku veškerých tužeb.

Pauza v tvém mučednickém srdci, Lidstvo.

Narkotická mlha, před níž se skláníš.

Rejsek, který ti zanáší mozek lejnem.

Trapéza, z níž padáš.

Jsem droga, co tě po okraj plní blbostí.

Jsem Etumina.

Gilda

K čertu špinavá zástěra mého drába.

Trpaslík bez fištróna, co jen řve:

Fe ner gan pimpamperona.

Míří na mě tužkou v ruce a zahání mě

doprostřed mušího kruhu.

Soustředím se.

Ten parchant si ani nevšiml, že zdi

jsou z ledu? Třesu se.

Gildo, Gildo, hubuje, a ze mě raší

dva zkrvavené vangoghy místo uší.

Už nevím, jsem­li ona nebo jen stín

natěsnaný v Zrcadle.

Je tu někdo, kdo není stroj ani přízrak?

Fe ner gan ner gan ner gan.

Ten odvedle si rozbíjí kosti o kámen

a s němým hřměním mu skřípe kostra.

Ten odvedle, potrhlý jak tango v Boce,

vyřvává z neviditelného megafonu

ženské jméno v obavě, že je zamění

za jiné, nepředvídatelné, něco jako láska.

Ať se přiženou Mandrilové.

Ať z něj vypotí perlivé slzy.

Ať sešrotují do tich ostrou ozvěnu jeho hlasu.

Ner gan ner gan.

Mandrile, Mandrile! Oblbni ho rohypnolem!

Zatřes s ním, až se mu oči otočí na rewind!

Ucpi tisícem tlumičů jeho tenorové delirium!

Falešný Ginsberg

Viděl jsem zářivé mozky svých předchůdců ztracené v tom, co vypadalo jako epistémé. Černocha zabitého elektrickým výbojem na nebeském spoji dne s kosmickým dynamem; vyhoštěného básníka, jak se nadpřirozeně tyčí v klamu a věří v pravost saxofonových not mezi aguarunskými kmeny s bongoé bez pentagramů; vůdce mravenců, jak si vyhrabává skromný hrob ve vosím hnízdě; vzbouřence s rozdrcenými zbraněmi a myšlenkami, jak vleče na provaze podzemní myšlenky.

– Vím to. Připomíná to zhoubné činy, nemá to styl a odhaluje to mé soukromí. Všechno se mi zdá přípustné.

Nejsem buddhista ani mystický asketa.

Dbej o ty, kdo zapřáhli své mozky do služeb nemyslitelných utopií až po nepříčetnou kontrolu telekomunikace. Toho, co se musí a co ne, podle posvátných pravomocí milice převlečené za sirotka. O ty, kdo prošli státními univerzitami s falanstérovýma očima a blouznili o Limě, zlatém městě, a o zářivé tragédii svého vyhazovu za to, že věřili pokryteckým ódám, které oplzle stavěli na odiv.

– Jako dítě jsem se díval, jak chodí s mozkem ve svých vagínách, tak spokojené, že nic netuší, tak šťastné, že nejsou nic. A pořád je umrtvují romantici please comercial here.

Hahaha, blíž k lásce už se nikdy nedostanou.

Pozoruj ty, co se schoulili neholení, hodili kameny na nevinného a spálili se o řeřavé uhlí jeho potupy, zhrozeni úspěchem bubnovali jak dusající stádo zpoza zdi.

Ty, kteří zkurvili své pohlavní chloupky, když se prodali do Severní Ameriky, a jedli kaviár v hvězdičkových hotelech nebo pili šampaňské v pařížích pomíjivé slávy, aby se pak vrátili na rodnou hroudu paranoidní, s nočními můrami o nesrovnatelné slepotě; ulice v mozku skákaly ve vínovém opojení pod šilhavým neonem, který otevřel popelnice, když hledal osvícení mysli.

 – Mami, mé srdce puklo jako hrneček, do něhož se destiluje pravda. Nic mi nepřijde jiné, rozděl se se mnou o čaj, já už se nechci vrátit domů. Nikam nepatřím.

Jestli mi nevěříš, poslouchej ty, co se osvobodili, připoutaní sami k sobě v podzemkách, připraveni na nekonečnou cestu z ulice Chincha do ulice Quilca; ty, kteří se na celou noc ponořili do světla a poslouchali skřípání osudu ve vodíkovém orchestrionu. Jestli mi nevěříš, pohleď na ty, co mluvili sedmdesát hodin v kuse o sobě, od Cisnerosova nábřeží po Umělecké muzeum, zvraceli fakta a vzpomínky a anekdoty a kopance do oční bulvy a traumata z nemocnic. Ty, co studovali Plótína, Poea, svatého Jana od Kříže, telepatii a kabalu, protože vesmír se jim instinktivně chvěl u nohou.

Jestli mi nevěříš, přeruš mě a buď ty tím, kdo mě povede spolu s těmi, co zmizeli ve vulkánech a nenechali za sebou vůbec nic kromě stínu hnoje a lávy a popela ze spálené poezie a znovu se objevili na Zeleném pobřeží, vyšetřovali národní policii s očima dokořán plnýma pacifismu, rozdávali nesrozumitelné manifesty, plakali v bílých tělocvičnách, nazí a roztřesení před mašinerií jiných koster.

– Kdože?

 – Já?

 – Řekl jsi mami?

Carroll

Promiňte, jestli jsem vás zpodobnil s ži

žirafím krkem nebo ž že jsem vás nakreslil

fefetální v králičí noře.

Jste děděsivá krása, která svrbí

momoje svědomí. Když vás popozoruji,

takhle, celý zazamyšlený,

popořád se ptám, jakého snu jste původ.

Tatahle má duše, zá ro deč ná a aritmetická,

žije agonicky, sama,

už tutuší smrt své lásky.

– Useknout hlavu – vynesla verdikt vaše matka.

Ať vás to netrápí. Ještě vividím, jak jste vlnila

vodu oninirickými barvotisky,

plujíc po řece Isis.

Alenko, kdybych byl popokorný poručník,

ponořený do mamatematiky a do logiky,

bybyla byste šťastná jako má žena?

Hledejte měmě na rubu svého Zrcadla.

Čekám na vás, Alenko.

Já na vás čekám.

Dante

Má drahá,

topím se v slzách, jež roním. Nevidím mezi

souhvězdími ten ráj, ve kterém pobýváš.

Tady, ve Firenze, mě obkličují mrzké davy,

svlékají mě.

Provádějí na mně křiklavé exorcismy.

A viní mě, Portinariová, soudí mě za to, že

chodím s Franceskou, přesycen smilstvem,

do bordelů pekelných; že hraju poker

s neřestným komparsem chrličů a inkubů.

Jak jim jen vysvětlit hloubku své radosti?

Ach, Betti, drahá.

Jak masařka bzučí můj

trest na vařící soli mé hořkosti.

Učenost kléru je záludná nevědomost,

obkličují mě, vyhošťují a zase umírám

a ani tě nevidím

tančit ve svaté záři svic.

Nevím, jak si počíhat na ráj.

Snad najdu spásu v tvé naději.

Snad najdu spásu.

 ***

Sedativní účinek Etuminy pomalu slábl a už jsem se dokázal nepoznat, v souladu s trýzní, která si hořce pochutnávala na naději. Povzbuzen nečinností valia, pustil jsem se do big brothera a zíral jsem na seznamy vyhnanců.

Bukowski snil o Micku Rourkeovi, zatímco Rourke snil o Chinaskim. Ginsberg, nicotný howl gay soul, s nohama za krkem a řití do větru. Jack the dripper jammin splash, zbytková koloratura posetá hvězdami.

V pergole přikryté glycíniemi vybuchly teploměry, Viele Pantokratore, rozstřílené horečkou na cucky. O něco blíž Shelleyová rodila ve vaginální hybris tu nejpřesnější metaforu jazyka.

Mapplethorpe řekl: Ne, Chanel, krása je jiná. Breton dada v katakombách. Gala se podepsala Dalí. On ji vymyslel. Ona byla konec.

Na rubu Gardela mlsná horlivost staré Perlongherové…

Zkrátka, tam se válí poezie, ta hromada mrtvých věcí, které odmítají zemřít.

Rimbaud & Verlaine

Arthur Rimbaud Pérez Canccha (Ica, 1990) kouřil na školním dvoře, zatímco ony čiperně obchodovaly s rtěnkou. Verlaine Huaytová, 15 let, zkazila celou hru, když špičkou rozmázla šmouhu od horního rtu k nosu.

Bylo to znamení tam, kde nemotornost nasakovala prvním sekretem. Do Verlaininých očí se nevešla žádná jiná tvář, jen slonovinový a zarmoucený obličej Rimbaudův. Nikdy na ni nepromluvil, sotva jednou. Teroroušská couro, řekl a šel dál.

Dotírala na něj od východu z Francouzské školy až po Habešské náměstí. Míšenec, zkroušený na lavičce, viděl, jak si rozbíjejí hodinky, až z toho hodiny začaly kulhat kolem, jen tak, bez ručiček. On, neochvějný. Za ním Verlaine, prokřehlá, dívala se na něj, jako by z mladíka vyzařovala barva soumraku.

I kdyby zničehonic zfialověla nebesa a sochy tam dole se doplazily k němu, až by ho obehnaly jediným krychlovým a kompaktním blokem, Rimbaudovi na ničem nezáleželo. Ještě slyšel dusivé vzlykání Eveliny, své matky, když se mu svěřovala: „Od teď, Arthure, budeš pronášet slovo otec přidušeně jak sevřená pěst, protože on mě popadl jako anděla svýma holičskýma rukama, aby mě mohl vláčet zkázonosnou chlípností svého uplynulého mládí. Protože jedné noci si mě bestiálně posadil na kolena a křičel, že má chuť je hořká.“

Evelina utekla. Podařilo se jí v duchu rozehnat poslední náznaky jakékoli naděje. Svolala na sebe pohromy, aby se v nich mohla utopit. Neštěstí bylo její bůh.

Ve velkém městě prchala mezi zvonicemi a kopulemi, já se hnal za ní jako nějaký žebrák.

Vím to. V dětství mi jakási nebesa vybrousila optiku. Všechny povahy vyladily mou fyziognomii.

Jevy se rozbouřily.

Já to vím.

Teď mě věčné zakřivení okamžiků a nekonečno matematiky pronásleduje po světě, kde tolik trpím.

A vím to, neboť ještě cítím teplou chuť její placenty.

Vím to, protože jsem její špinavý syn. Jsem Arthur Rimbaud.

Tempus

Obtížný je svět, když ti poutají paže

algebraickým jádrem bytí.

Je obtížný, když Mandrilové operaticky opa­­­­kují:

šílená šílená šílená

a jak při povodni mi pentafonicky hrnou

tablety chlorpromazinu do otevřené pusy.

Nenávidím fluanizonový spánek, v němž

se topím, a koktám pomoc, mami, pomoc.

Schoenbergovy disharmonie vibrují

v tom červeném kalíšku.

Mandrile!

Už nechci, aby tvůj žalářnický mandl

lígroval na klíč moje svědomí.

Shodila jsem tři centy lipidové hrůzy,

ale pořád se hrbím, když překračuju prahy,

jež se z nicoty, do nicoty, otvírají jak tlamy.

Pryč s těmi odpornými směskami.

Ne, ne, už žádný oxypertin.

Má lebka padá tváří do talíře a mé tělo…

celkem šest Mandrilů mě poutá

k nerostnému koloidnímu prostoru.

– Nerozvalila ses, nádhero, na prostěradlech

nemocniční postele?

Já vím, vím, že na mě zírají.

Gilda je krásná, hezká, půvabná, šeptají.

(Pravda je, že většinou lezla po čtyřech…

a já jsem ji na chvíli naučil chodit…

jenže teď zase padla na čtyři,

tváří do žlabu… a navždycky…)

Ach, kdyby tak mých osm dětí…

Kdyby mé ratolesti viděly, věděly by,

že matka je vlastně vždycky někdo jiný.

A ty, lásko, mít špetku rozumu,

zmocnil by ses mě, když psi…,

Teď už je pozdě na milování.

Nejdřív tvrdila, že kdysi byla strom,

zaklesávala si do sebe větve

a zaplétala si do sebe kořeny.

Pak zjistila, že byla bělobřichá ryba

a prokluzovala si v prstech,

zmítala se ve vlastní pěsti,

její dřívější krása na chvíli utkvělá

na růžových hrotech její nové krásy.

Potom z ní byla malá holčička

zahnaná do lesa starým opilcem.

Mám sedm závor na hlasivce, další ve vrátníku

a oči přesycené mřížemi.

Mandrile, ty kurvo, podej mi šaty z organzy

a nakadeřenou paruku.

Jak dopustit, aby nám shnily růže?

 ***

Francesca plakala raněná za svítání.

Kdo tady nechal tu lahvičku tablet?

Kdo tady nechal tu lahvičku tablet?

Zrcadlo

Našel jsem lebku…

Dvě zlomené holeně…

Prohnutou paži zářící kostry…

Četníci mě přitáhli jak býčka, aby zjistili,

na jaký chrup si u každé pusy vzpomenu.

Křičím: To je matka!

Támhle je Melichar!

A tohle je taťka!

Copak nám jedna kost vysvětlí smrt?

Zůstal jsem přibitý jak kopí nad pampou.

– A tenhle? – řekli.

To je tak dávno… dávno.

Teď přicházejí slečny, svlékají se přede mnou,

vraští obočí. Vyptávají se na to nebo vidí

v mé tváři svoji tvář, tak vyhublou.

Říkají, že když prasknu, čeká je sedm let smůly.

Já je poslouchá:

Je to Zrcadlo, je to Zrcadlo.

Mandril, smrt a šílenství

Mandrile, může být matka útulkem,

když vidí, jak děti tvrdnou na křemen?

Pohleď na Quispeovou.

Je šílené říkat Tullius plyšákovi,

kterého chová a jemuž skelnatí oči?

Je láska anomálie, zvrácenost,

nebo je to jen láska?

Ten z čísla 28 zvedá palec do vzduchu,

pláče mu ruka,

slinu či pěnu?, na papír

tvrdší než skála.

Kdybych ti řekla: jseš mrtvej, ty opičáku,

dotáhl bys mě do pokoje, kde šlehají Blesky?

Dej mi vodu, psychotropní látka mi vysouší rty.

Zmáčíš je žlučí, dokud neumřou všechna slova?

Nejsem v tvých očích jen žížala?

Nejsme žížaly, co se bezdůvodně plazí?

Ano, Briviová se rozvášnila.

Ty tablety jsou mana pekelná, ale

i tak můžu pít čaj od Kloboučníka,

který dal Hölderlinovi alabastrový cylindr.

Ššššš, tamhle se válí tvůj pobodaný bůh

– ať tě nevidí – hřích je hořký plod

toho nejsladšího rozumu.

Hej, Méndezi, pojď sem, u Adonaie.

Proč krvácí Francesca,

proč sténavě leží na špinavé posteli

a křičí: ne, ne, ne?

Zatracený pes

Trans

Už žádný pokoj s Blesky

Žádné důtky

Žádné léky

Okovy

Injekce

Ona spí, è Turandot?

Nessun dorma nessun dorma

Už žádné blesky spalující neurony

Žádné hypnotické mantry

Ben peridol brom peridol

Ať bzučí elektrody v mé pleteni

Už žádné podvržené mudry

Žádné trojské lékárny

Žádné kazajky kde paže vrůstají do hrudi

Helehe lehele jak blankytné mám žíly

Ben peridol klotiapin

A mia principessa

jak žába čeká na můj sonet

Ale jde ze mě pěna magma

vnitřnosti v puse

A mia principessa potemní svatá

Nekolabuj neuspávejte jí

sval lásky

Ne ne

Ne Briviová neuvadnou růže

Šššš je v sýpce nebo jsme níž

Anebo je nahoře, Trismegiste?

Nemo profeta in sua…

Francesca

A ty kabely ty kabely

Když nevedou do stoky, tak do jejích žil?

Cvrčku cvrčku fuoco inferno

Necejchuj mi hypothalamus

Jenom klid malý princi

Maquiavelli nezná baobaby

Jsem stín tisíce stínů

v telurické voltáži

Elektrošok

Ze španělského originálu Manicomio (La Calabaza del Diablo, Santiago de Chile 2005) vybral a přeložil Petr Zavadil.