V poezii Maxe Ščura navštěvuje filmový gangster Vincent Vega holandskou galerii a fascinovaně sleduje krutost starých mistrů, postavy obydlující katalogy firmy IKEA se snaží uniknout z normovaných interiérů a pobyt v uprchlickém táboře připomíná nepovedený trampský výlet.
IKEA
Interaktivní muzeum budoucna,
nepříliš vzdáleného,
vítězného švédského socialismu:
na každý exponát si lze šáhnout,
vyzkoušet si ho na sobě;
nekonečné množství variant,
paralelních vesmírů,
jež jsou oddělené jen neviditelnou čtvrtou zdí
vaší kupní síly.
Jenže nakonec si uvědomujeme,
že nemůžeme koexistovat v každém z nich
a brzy se dostavuje zklamání
a závrať z takového množství slíbeného času –
tolik ho nikdo z nás nepotřebuje.
Navíc pro mě to vše je dávná minulost –
zajímá mě něco jiného:
kdo bydlí v těchto luxusních bytečcích
na hraní?
Kdo před chvílí vstal od jídelního stolu
a schoval se přede všemi na záchodě?
Podle stejných knih na policích usuzuji,
že zde čekají na smrt jejich autoři,
neznámí spisovatelé, kteří vydávali sebe samy
vlastním nákladem:
zřejmě si v důchodu přivydělávají jako
kompars
v této mateřské školce pro věčné děti,
anebo jsou už po smrti a absolvují tady
své nekonečné peklo.
Opravář
Přijde jako na návštěvu k nejlepšímu
kámošovi,
mluví o všem:
že má problémy se zdravím, že nemá rád
Cikány, že hraje
na kompu střílečky, že Krym vždy patřil
Rusku
a že v zemi je úplný bordel;
vtipkuje, haleká, jako Hrabalův Pepin
(v životě jsem nepotkal mezi Čechy
žádného Švejka) –
už zhruba za hodinu mě z něj začne bolet
hlava,
a dávám mu najevo, že už musím jít –
v tu chvíli se najednou začne balit, skoro se
na mě zlobí,
že nemám smysl pro humor:
prý kdyby neměl možnost si popovídat,
už by se z té práce dávno zbláznil –
výborně, myslím si, na shledanou, raději vy
než já.
Jen když se proud horké vody konečně
po třech dnech čekání dotkne mé kůže,
pociťuji, jako v dětství, spolu se slastí
něco jako výčitky svědomí.
Konopiště
Antičtí bohové nechápou, co tu dělají –
už dávno je po jejich době, kolem je
severní les,
a navíc je zastínil, s odpuštěním řečeno,
nějaký alpinista,
i když nevylezl na Olymp, nýbrž na Golgotu.
Už několik set let zde nutí nymfy do tance
kolem pestrého záhonu s květinami, jako by
to byla
děcka ve školce. To ovšem nedělá krajinu
veselejší.
Sluneční svatozář zas pokazí selfie ikonu.
Ovečky vykukují ze soch jako živé,
jako by potřebovaly nakrmit – samy na trávu
nedosáhnou,
zatímco jelen mlčí – není žádný vůl,
natožpak beran,
není vyhubený druh – je strážce pralesa.
Jen se na vás podívá téměř dračím okem,
s despektem – kdyby tu nebyl plot, utekl by
on, nebo vy?
On nemá kam utíkat. Proto si nadále
s mlaskáním
pochutnává na kedlubně. Jako atrakce nic
moc.
Páv naruby se tváří jako dikobraz –
jistě, každý tvor nemá roh, natož lovecký –
zatímco zámek povstává tak mohutně, až to
uráží:
vždyť nedokázal zachránit život ani pánovi,
ani milionům.
Tak jaký má smysl to muzeum? Je v tom snad
nějaká velikost?
Střílet z půlmetru mezi oči, aby byl vidět
výtrysk krve,
a nechápat, že strefuješ se do sebe sama?
Jdi domů, turisto. A ty, jelene, žij.
Stockholmský syndrom
Nedávná minulost tě mučí:
vstávej, jdi, dělej, piš, volej,
vyzvedni,
dokud se ze sebe nepozvracíš –
a zase na mučidla, sotva zvedneš tvář
ze zvratků –
noř se do hnusu.
To daleká minulost tě drží
jako rukojmího, vězněného krále,
pronajímá ti coby palác celé vězení –
ať už je jakkoli zlá,
jakkoli hluchá k našim výzvám a výtkám,
postupně v ní poznáváme svou ochránkyni.
Vincent Vega v Amsterdamu
No, to už jsem vám říkal
že jsem tam byl v kině, v mekáči
k tomu ještě v tý čtvrti barvy krámů
kde štětky zanechávaj na skle výloh
skvrny po zpocenejch kozách
a kde je buzíků víc než v lochu
Ale co jsem vám neříkal, je to,
že jednou, po pořádným brku
a po obvyklý masáži nohou
mě jedna praštěná nymfomanka z Texasu
zatáhla do muzea
Umění
i když jsem navrhoval Madame Tussaud
(vzpomínáte si přece na můj povedenej fórek
vo motorizovaným muzeu voskových figurín,
jak jsem ho říkal v Mazaným Králíčkovi?
Tak to mám votamtaď)
Tak vo čem jsem to mluvil
Jo, vo umění
No, co vám mám povídat – umění je hustý,
vo tom žádná
Nejdřív jsme viděli parádní skupinovej –
to neuhodnete! – portrét! –
tvrdejch chlápků ze sedumnáctýho století
který spolu vovládali jednu čtvrť
a po nocích chodili vybírat výpalný
vod bohatejch sráčů –
a když už nevěděli, co s prachama,
tak si vobjednali vobraz na celou zeď –
to bylo tenkrát to samý, jako si dneska
zaplatit reklamu na Superbowlu
nebo si koupit seroš
a nastrčit do hlavní role svou šuknu
nebo… tak něco
Pak jsme viděli pár pláten,
vo který můj jmenovec – prej taky dost
slavnej –
vytíral štětce
Tomu v jedný rvačce ufikli ucho
Viděli jsme hromadu různejch pušek,
pistolí, brokovnic
no jako když vodzbrojíte celej negerskej gang
tuny trofejí, který dědečkové našich
amsterdamskejch přátel
sebrali černejm, šikmovokejm, Hispáncům
Ty chlapi kontrolovali půlku světa!
Ale nejvíce mě dostal
stříbrnej tácek
Teď se podržte:
na tom tácku byly rozložený maličký sáčky
a v těch sáčcích
bylo přesně zvážený opium –
to samý co herák, akorát festovnější –
teda, už tehdy ti Amsterdamci dělali
mastný kšefty
pakovali se vostošest
a všechno přitom bylo legální
měli to povolený vod jejich prezidenta
nebo jak se tam říká krále –
no kurva nekecám!
Po takovym zážitku
jsem dokonce musel jít do parku na cígo
Tam ke mně přifrčel chlápek v takový
ulítlý uniformě
a povídá: V našem parčíku se nekouří
No, tak jsem mu vpálil kulku mezi voči
dokouřil jsem
a vrátil jsem se do Los Angeles
*
Lesní lidé odešli
a ještě předtím pečlivě srolovali své stezky
do kotoučů slámy
Obilí je jako moly vyžraný polyuretan
staré židle
Krajinu kazí jen elektrické mlýny
podobné hvězdičkám japonských ninjů
rozházeným po poli
Některé ještě nedoletěly k cíli
Visí nám nad hlavou
jako připomínka letadlových vrtulí
a docela nedávných bombardování
Na místech minulých bitev
stojí nehybné polámané kříže
nad hroby neznámých obrů
*
Jiní házejí do delftských kanálů mince
zatímco já u Vermeerova muzea
nechal spadnout do vody filtr od objektivu
a to jsem si ani nepřál se tam někdy vracet
To jo, Japonci fakt umějí poděkovat
za dvě stě let staré výpůjčky
tentokrát mým prostřednictvím
Tady máš, kamaráde Jene,
dárek z budoucna:
nové, současné sklíčko
pro tvou cameru obscuru
*
Srpen doma
v dělnické čtvrti
Nic nemůže být lepší
Železné ložiskové kuličky
těžké a rozpálené sluncem
jako hvězdy
nebo rajčata
na zahrádce pod balkónem
Zatím žádné domácí úkoly
Lze myslet na nebe
ve vlastním tempu
*
Měcholupický den
může být kdekoli
například v Měcholupech
či Praze
po rozhovoru o Cortázarovi
vracíš se od psychiatra
tak ve čtyři v pět odpoledne
ostře vidíš
současné slunce
zpracované ve Photoshopu
na renesančních průčelích
pod nohama slyšíš minské listí
na buenosaireských tramvajových kolejích
natažených skákacích gumách
na lýtkách neviditelných školaček
za horizontem
v pivnici U černého vola
narazíš na staré známé
Bondyho, Valtara a Klímu
sděluješ jim jako prvním radostně děsivou
zprávu
tři králové hned začnou přemýšlet
nad svými dary
zatímco tobě jako nejlepší dar přijde toto
město samotné
v němž býti básníkem je tak snadné, že to
až není třeba
postačí, že tu strávíš dětství
anebo druhý život stejně dlouhý a hodnotný
jako ten první
a pak v nejlepším odejdeš na výšiny
to znamená podruhé
odejdeš do undergroundu
*
Pobyt v uprchlickém táboře
nejvíc připomínal zdlouhavý trampský výlet –
ranní pěší procházky v lese
orientační běh v terénu
na útěku před policejními psy
přeskakování plotů
seznámení s vyděšenými Aboriginci
učení se základům jejich jazyka
výměna hodnotných předmětů za vodku
zběžná prohlídka kulturních památek
sběr hub a bobulí
slavnostní grilování u táboráku
hazardní hry
folkové songy hrané na kytaru
chlastání do bezvědomí
záhadná noční mizení v západním směru
občasné bezdůvodné rvačky
sex všech proti všem v houští
tetování na památku
postupné zdivočení a zblbnutí
to vše bez vedoucího skautského oddílu
beze zpráv z vlasti i ostatního světa
bez naděje na to, že se někdo vydal hledat
naši skupinu
a bez nejmenší představy o itineráři
v důsledku čehož slova „kocovina“ a „budoucnost“
byla po nějakém čase vnímána jako synonyma
Pobyt v uprchlickém táboře
nejvíc připomínal zdlouhavý trampský výlet
a ty jsem nikdy neměl rád
nehledě na jejich prospěšnost zdraví
proto jsem hledal sebemenší možnost
utéct z přírody zpátky
do Města
které jsem v duchu ani na okamžik
neopustil
Max Ščur se narodil v roce 1977 v běloruském Brestu, od roku 1998 žije v Česku, kde vydal básnickou sbírku Modus bibendi (Petr Štengl 2012) a novelu Kulturtréger (Petr Štengl 2013). Do běloruštiny přeložil například jednotlivá díla Egona Bondyho, Ladislava Klímy, Karla Hynka, J. H. Krchovského nebo Máj Karla Hynka Máchy.