Vstávej, jdi, dělej, piš, volej, vyzvedni

IKEA

Interaktivní muzeum budoucna,

nepříliš vzdáleného,

vítězného švédského socialismu:

na každý exponát si lze šáhnout,

vyzkoušet si ho na sobě;

nekonečné množství variant,

paralelních vesmírů,

jež jsou oddělené jen neviditelnou čtvrtou zdí

vaší kupní síly.

Jenže nakonec si uvědomujeme,

že nemůžeme koexistovat v každém z nich

a brzy se dostavuje zklamání

a závrať z takového množství slíbeného času –

tolik ho nikdo z nás nepotřebuje.

Navíc pro mě to vše je dávná minulost –

zajímá mě něco jiného:

kdo bydlí v těchto luxusních bytečcích

na hraní?

Kdo před chvílí vstal od jídelního stolu

a schoval se přede všemi na záchodě?

Podle stejných knih na policích usuzuji,

že zde čekají na smrt jejich autoři,

neznámí spisovatelé, kteří vydávali sebe samy

vlastním nákladem:

zřejmě si v důchodu přivydělávají jako

kompars

v této mateřské školce pro věčné děti,

anebo jsou už po smrti a absolvují tady

své nekonečné peklo.

Opravář

Přijde jako na návštěvu k nejlepšímu

kámošovi,

mluví o všem:

že má problémy se zdravím, že nemá rád

Cikány, že hraje

na kompu střílečky, že Krym vždy patřil

Rusku

a že v zemi je úplný bordel;

vtipkuje, haleká, jako Hrabalův Pepin

(v životě jsem nepotkal mezi Čechy

žádného Švejka) –

už zhruba za hodinu mě z něj začne bolet

hlava,

a dávám mu najevo, že už musím jít –

v tu chvíli se najednou začne balit, skoro se

na mě zlobí,

že nemám smysl pro humor:

prý kdyby neměl možnost si popovídat,

už by se z té práce dávno zbláznil –

výborně, myslím si, na shledanou, raději vy

než já.

Jen když se proud horké vody konečně

po třech dnech čekání dotkne mé kůže,

pociťuji, jako v dětství, spolu se slastí

něco jako výčitky svědomí.

Konopiště

Antičtí bohové nechápou, co tu dělají – 

už dávno je po jejich době, kolem je

severní les,

a navíc je zastínil, s odpuštěním řečeno,

nějaký alpinista,

i když nevylezl na Olymp, nýbrž na Golgotu.

Už několik set let zde nutí nymfy do tance

kolem pestrého záhonu s květinami, jako by

to byla

děcka ve školce. To ovšem nedělá krajinu

veselejší.

Sluneční svatozář zas pokazí selfie ikonu.

Ovečky vykukují ze soch jako živé,

jako by potřebovaly nakrmit – samy na trávu

nedosáhnou,

zatímco jelen mlčí – není žádný vůl,

natožpak beran,

není vyhubený druh – je strážce pralesa.

Jen se na vás podívá téměř dračím okem,

s despektem – kdyby tu nebyl plot, utekl by

on, nebo vy?

On nemá kam utíkat. Proto si nadále

s mlaskáním

pochutnává na kedlubně. Jako atrakce nic

moc.

Páv naruby se tváří jako dikobraz – 

jistě, každý tvor nemá roh, natož lovecký – 

zatímco zámek povstává tak mohutně, až to

uráží:

vždyť nedokázal zachránit život ani pánovi,

ani milionům.

Tak jaký má smysl to muzeum? Je v tom snad

nějaká velikost?

Střílet z půlmetru mezi oči, aby byl vidět

výtrysk krve,

a nechápat, že strefuješ se do sebe sama?

Jdi domů, turisto. A ty, jelene, žij.

Stockholmský syndrom

Nedávná minulost tě mučí:

vstávej, jdi, dělej, piš, volej,

vyzvedni,

dokud se ze sebe nepozvracíš –

a zase na mučidla, sotva zvedneš tvář

ze zvratků –

noř se do hnusu.

To daleká minulost tě drží

jako rukojmího, vězněného krále,

pronajímá ti coby palác celé vězení –

ať už je jakkoli zlá,

jakkoli hluchá k našim výzvám a výtkám,

postupně v ní poznáváme svou ochránkyni.

Vincent Vega v Amsterdamu

No, to už jsem vám říkal

že jsem tam byl v kině, v mekáči

k tomu ještě v tý čtvrti barvy krámů

kde štětky zanechávaj na skle výloh

skvrny po zpocenejch kozách

a kde je buzíků víc než v lochu

Ale co jsem vám neříkal, je to,

že jednou, po pořádným brku

a po obvyklý masáži nohou

mě jedna praštěná nymfomanka z Texasu

zatáhla do muzea

Umění

i když jsem navrhoval Madame Tussaud

(vzpomínáte si přece na můj povedenej fórek

vo motorizovaným muzeu voskových figurín,

jak jsem ho říkal v Mazaným Králíčkovi?

Tak to mám votamtaď)

Tak vo čem jsem to mluvil

Jo, vo umění

No, co vám mám povídat – umění je hustý,

vo tom žádná

Nejdřív jsme viděli parádní skupinovej – 

to neuhodnete! – portrét! – 

tvrdejch chlápků ze sedumnáctýho století

který spolu vovládali jednu čtvrť

a po nocích chodili vybírat výpalný

vod bohatejch sráčů –

a když už nevěděli, co s prachama,

tak si vobjednali vobraz na celou zeď –

to bylo tenkrát to samý, jako si dneska

zaplatit reklamu na Superbowlu

nebo si koupit seroš

a nastrčit do hlavní role svou šuknu

nebo… tak něco

Pak jsme viděli pár pláten,

vo který můj jmenovec – prej taky dost

slavnej – 

vytíral štětce

Tomu v jedný rvačce ufikli ucho

Viděli jsme hromadu různejch pušek,

pistolí, brokovnic

no jako když vodzbrojíte celej negerskej gang

tuny trofejí, který dědečkové našich

amsterdamskejch přátel

sebrali černejm, šikmovokejm, Hispáncům

Ty chlapi kontrolovali půlku světa!

Ale nejvíce mě dostal

stříbrnej tácek

Teď se podržte:

na tom tácku byly rozložený maličký sáčky

a v těch sáčcích

bylo přesně zvážený opium –

to samý co herák, akorát festovnější –

teda, už tehdy ti Amsterdamci dělali

mastný kšefty

pakovali se vostošest

a všechno přitom bylo legální

měli to povolený vod jejich prezidenta

nebo jak se tam říká krále – 

no kurva nekecám!

Po takovym zážitku

jsem dokonce musel jít do parku na cígo

Tam ke mně přifrčel chlápek v takový

ulítlý uniformě

a povídá: V našem parčíku se nekouří

No, tak jsem mu vpálil kulku mezi voči

dokouřil jsem

a vrátil jsem se do Los Angeles

 *

Lesní lidé odešli

a ještě předtím pečlivě srolovali své stezky

do kotoučů slámy

Obilí je jako moly vyžraný polyuretan

staré židle

Krajinu kazí jen elektrické mlýny

podobné hvězdičkám japonských ninjů

rozházeným po poli

Některé ještě nedoletěly k cíli

Visí nám nad hlavou

jako připomínka letadlových vrtulí

a docela nedávných bombardování

Na místech minulých bitev

stojí nehybné polámané kříže

nad hroby neznámých obrů

 *

Jiní házejí do delftských kanálů mince

zatímco já u Vermeerova muzea

nechal spadnout do vody filtr od objektivu

a to jsem si ani nepřál se tam někdy vracet

To jo, Japonci fakt umějí poděkovat

za dvě stě let staré výpůjčky

tentokrát mým prostřednictvím

Tady máš, kamaráde Jene,

dárek z budoucna:

nové, současné sklíčko

pro tvou cameru obscuru

 *

Srpen doma

v dělnické čtvrti

Nic nemůže být lepší

Železné ložiskové kuličky

těžké a rozpálené sluncem

jako hvězdy

nebo rajčata

na zahrádce pod balkónem

Zatím žádné domácí úkoly

Lze myslet na nebe

ve vlastním tempu

 *

Měcholupický den

může být kdekoli

například v Měcholupech

či Praze

po rozhovoru o Cortázarovi

vracíš se od psychiatra

tak ve čtyři v pět odpoledne

ostře vidíš

současné slunce

zpracované ve Photoshopu

na renesančních průčelích

pod nohama slyšíš minské listí

na buenosaireských tramvajových kolejích

natažených skákacích gumách

na lýtkách neviditelných školaček

za horizontem

v pivnici U černého vola

narazíš na staré známé

Bondyho, Valtara a Klímu

sděluješ jim jako prvním radostně děsivou

zprávu

tři králové hned začnou přemýšlet

nad svými dary

zatímco tobě jako nejlepší dar přijde toto

město samotné

v němž býti básníkem je tak snadné, že to

až není třeba

postačí, že tu strávíš dětství

anebo druhý život stejně dlouhý a hodnotný

jako ten první

a pak v nejlepším odejdeš na výšiny

to znamená podruhé

odejdeš do undergroundu

 *

Pobyt v uprchlickém táboře

nejvíc připomínal zdlouhavý trampský výlet – 

ranní pěší procházky v lese

orientační běh v terénu

na útěku před policejními psy

přeskakování plotů

seznámení s vyděšenými Aboriginci

učení se základům jejich jazyka

výměna hodnotných předmětů za vodku

zběžná prohlídka kulturních památek

sběr hub a bobulí

slavnostní grilování u táboráku

hazardní hry

folkové songy hrané na kytaru

chlastání do bezvědomí

záhadná noční mizení v západním směru

občasné bezdůvodné rvačky

sex všech proti všem v houští

tetování na památku

postupné zdivočení a zblbnutí

to vše bez vedoucího skautského oddílu

beze zpráv z vlasti i ostatního světa

bez naděje na to, že se někdo vydal hledat

naši skupinu

a bez nejmenší představy o itineráři

v důsledku čehož slova „kocovina“ a „budoucnost“

byla po nějakém čase vnímána jako synonyma

Pobyt v uprchlickém táboře

nejvíc připomínal zdlouhavý trampský výlet

a ty jsem nikdy neměl rád

nehledě na jejich prospěšnost zdraví

proto jsem hledal sebemenší možnost

utéct z přírody zpátky

do Města

které jsem v duchu ani na okamžik

neopustil