Je jasné, že dnes se skoro nikdo nepřihlašuje k fašismu, natož k nacismu přímo, okázale, transparentně. A není to žádná maskovačka, žádné organizované pokrytectví. Myslíme to upřímně. Slovo fašismus nezní nikomu hrdě. Je to nadávka, nálepka, hod verbálním výkalem po protivníkovi. V tomto smyslu jsme dnes antifašisty všichni, kdož si navzájem spíláme – ovšemže do fašistů. A tak se současný fašismus špatně rozeznává a ještě hůř vysvětluje.
Jak ve společnosti určit reálnou hněď, když se jí všichni promiskuitně polévají? Kdykoli se znalci dějin, psychopatologie i rekvizit různých fašismů pokoušeli zobecnit, co měla či dosud mají tato hnutí společného, došli vždycky k tomu, že jedním ze základních znaků je tohle: nějaký kolektiv, většina nebo i kvalifikovaná sociální vrstva tvořící dělnou či intelektuální páteř společnosti – zkrátka nějaké to úctyhodné „my“ –, má silný dojem, že je hlavní obětí stávající situace charakterizované obecným ohrožením. Ať už tento dojem navozují cizí migranti nebo tuzemští xenofobové, takzvané elity v kavárnách anebo lůza v ulicích, „vyvážená“ mainstreamová televize či z prstu vycucané hoaxy na sociálních sítích, jeden fašizující postulát je vskutku celonárodní: obě nepřátelské strany válčí s vybraným démonickým nepřítelem, a to nahoře i dole mocenské pyramidy, uvnitř i vně pohraničních hor. I vlastizrádci jsou všude, jenom vždy zrazují ve prospěch jiných „podvratných sil“.
Obě strany této slovní občanské války, tohoto skrytého třídního boje, převrstveného barbarstvím emočních idiotismů, jimž se stále ještě říká společenská diskuse, jsou filosoficky vzato na stejné lodi. Jaký je rozdíl mezi výrobci seznamů, na nichž jsou na jedné straně multikulturní „milovníci muslimů“ s Mekkou kupodivu ve Washingtonu a na straně druhé temní rusofilové „placení Moskvou“, metropolí „všeslovanského dubiska“? Všichni v rozličné míře a s použitím odlišných symbolů vyznávají konspirační a manichejský výklad dějin, v němž jsou účastníky další „poslední bitvy“ mezi mocnostmi Dobra a Zla. Ještěže „my“ jsme, jak se samo sebou rozumí, na té správné straně. To i ono „my“ a vlastně „my“ všechna, co jich jen u nás je. Všichni jako bychom svorně čekali na hnědého Godota, jenž ukončí náš bratrovražedný boj a filosofickou jednotu všeho lidu promítne – ve prospěch národa – do vlastní vůle k moci…
Shoda expertů na fašismus existuje také v tom, že pro jeho vzestup ve společnosti musí panovat pocit drtivé krize, která není řešitelná tradičními prostředky. Tento pocit zde existuje. A stačí opravdu jen pocit, s nímž žádný momentální růst HDP a zaměstnanosti nic nenadělá. Odhlédněme od Maghrebu a Středního východu v krvavém chaosu, odhlédněme od Dálného východu ve zvýšeném – doslova předválečném – napětí. Nechme dokonce stranou i ukrajinský kotel, pod nějž letní válečná sezóna znovu důkladně přikládá. Nechme to stranou, byť nás tyhle strategické kóty, jejichž konkrétní znalost v Česku pokulhává, zásadně ovlivňují. Migrační krize stojí ovšem v popředí hlubinných proudů a psychikou Evropanů cloumá nejvíce.
Od předminulého pondělka už všeobecný pocit krize vymknuté z kloubů žádné hysterické hoaxy na sociálních sítích k životu snad ani nepotřebuje. Během jediného dne, 24. srpna, totiž překročily srbskomaďarskou hraniční čáru více než dva tisíce migrantů. Nikdy předtím nepřekonal tamní hranice v jednom dni větší počet uprchlíků. Je to rekord, jehož účinky na společenské vědomí nezmírňuje ani holý fakt, že šlo o vlnu po protržení antiimigrační „hráze“ z obušků, slzného plynu a gumových střel na makedonskořecké hranici, o jakousi předimenzovanou uprchlickou „last minute“ akci – předtím než Maďarsko Viktora Orbána znovu v Evropě vztyčí zeď s ostnatým drátem. Dnes již ozbrojená „jízdní domobrana“ členů extremistické strany Jobbik, která s podporou svých starostů na venkově už dávno působí, jistě bude střežit její neprodyšnost.
Evropa v této kauze selhává mnohonásobně. Kdyby byla schopna jakkoli rozhodnout – třeba o tom, že udělá z Evropy smrtící pevnost, nebo naopak zcela svobodné korzo –, mohli bychom se vůči těmto krajnostem rozhořčeně vymezovat, bojovat s nimi, přicházet s úpravami a navrhovat alternativy, čelit jasně čitelné politické moci. Ale Evropa nerozhodla nijak. Z Evropy zní kakofonie hlasů, které se neshodnou ani na tom, kolik je hodin a jaké století. Naše české i evropské – kavárenské i pouliční, protiruské i protizápadní – fašismy se tak mohou shodnout, že politická eurotřída je buď zbabělá, nebo neschopná, anebo obojí. Těžko jim to vyvracet. Europanstvo přispělo k hloubce krize i tím, že ve službách lichvářů nedávno nekompromisně rozdupalo program levicové vlády v Aténách. A nejenže tím uvrhlo Řecko do politické nejistoty před předčasnými volbami právě ve chvíli, kdy vrcholí příliv uprchlíků, ale hlavně zbavilo miliony Evropanů naděje na civilizovanou změnu v rámci demokracie. Hnědšího džina z lahve vypustit ani nemohli.
Ve stejné pondělí, kdy padl evropský migrační rekord, došlo k rekordnímu propadu čínského finančního trhu, jenž stáhl dolů všechna světová burzovní centra. Většina Čechů na burzách nehraje, neřeší čínské burzovní či realitní bubliny, papíry bez hodnot a města duchů. Dosti na tom, že vidí v televizi červená čísla a slyší úvahy, že Čína 2015 – „plíce globální ekonomiky“ – se může stát po Lehman Brothers 2008 další rozbuškou nové Velké recese tohoto shnilého systému. Pod vlivem takového zpravodajství se i z kosmatého primáta stává sluníčkář a z tupého egoisty, odkojeného Husákem i Klausem, nadějný pseudohumanista.
Něco je špatně.
Autor je politický komentátor.